16. července v Moskvě zemřel Dmitrij Alexandrovič Prigov (1940-2007), jeden ze zakladatelů a ideových vůdců ruského konceptualismu, který se zrodil v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Český internet doposud o tomto básníkovi, performerovi a výtvarníkovi s výjimkou několika málo letmých odkazů mlčí. Jako by se předpokládalo, že domácí i zahraniční věhlas tohoto umělce, automaticky zasáhne i střed Evropy, který se doposud zmítá mezi Východem a Západem. S podivem jsem se probírala internetovými servery v marné snaze nalézt alespoň jediný překlad jeho veršů, které se v Rusku dávno staly součástí tamního folkloru. Pro tuto naprostou absenci Prigova v českém kulturním prostředí (ačkoli jeho souputníci z řad výtvarníků i literátů – Ilja Kabakov, Francisko Infante, Erik Bulatov, Vladimir Sorokin, Lev Rubinštejn, Vsevolod Někrasov – jsou do něj znovu a znovu uváděni) je nezbytné tento nekrolog začít stručným Prigovovým životopisem.

Dmitrij Alexandrovič Prigov se narodil 5. listopadu roku 1940 v Moskvě. Poté, co ukončil jedenáctiletou základní školu, začal pracovat jako zámečník. V první polovině šedesátých let studoval v Moskevském vyšším umělecko-průmyslovém učilišti v ateliéru sochařství. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pracoval v moskevské architektonické správě jako inspektor v oddělení kontroly nátěru budov. V této době se také věnoval výtvarnému umění a poezii a seznámil se s umělci tehdejšího ruského undergroundu. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začala jeho tvorba vycházet v zahraničí a samozřejmě také v samizdatových vydáních, kolujících v Rusku. Oficiálních publikací se dočkal až s příchodem Gorbačovovy perestrojky. V roce 1986 byl z politických důvodů internován do psychiatrické léčebny, odkud byl brzy propuštěn díky protestům domácích i zahraničních představitelů kulturního života. Od roku 1991 byl členem Svazu ruských spisovatelů, o rok později vstoupil též do Pen-Klubu.

Počínaje devadesátými lety začala vycházet celá řada jeho básnických sbírek: Sljozy geraľdičeskoj duši (Slzy heraldické duše, 1990), Pjaťdesjyt kapelek krovi (Padesát kapek krve, 1993), Javlenije sticha posle jego smerti (Zjevení verše po jeho smrti, 1995), Obraščenije k narodu (Výzva k lidu, 1996), Sovetskije teksty (Sovětské texty, 1997), Tri grammatiky (Tři gramatiky, 2003), Kniga knig (Kniha knih, 2003) aj.

Prigov je také autorem dvou románů: Živitě v Moskve (Žijte v Moskvě, 2000) a Toľko moja Japonija (Jen moje Japonsko, 2001) a držitelem Puškinovy a Pasternakovy ceny.

Na podzim roku 2004 přijel Dmitrij Prigov do Prahy, kde četl své verše v kavárně divadla Archa. Slova četl či recitoval však nejsou s to postihnout Prigovův projev, jeho důsledně budovaný „básnický image“, který dovádí na samu mez absurdity postuláty konceptualismu – nikoli jen ironii hraničící s jurodivostí, ale především kritický vztah umělce k sobě samému, ke své tvorbě.

Prigov tyto své masky neustále obměňoval – tu vystupoval v roli stranických představitelů, dováděje jejich vyhlášky, směrnice či nekrology hrdinů Sovětského svazu ve svých textech ad absurdum, tu se objevil v roli lidového básníka, tu jako zločinec či homosexuální estét, jindy jako prorok.

Nedílnou součástí tohoto spletitého systému masek a stylizací je také Prigovovo jméno, v němž je důsledně dbáno na užití jména po otci Dmitrij Alexandrovič. Přihlášení se k Alexandru Serejeviči Puškinovi není třeba zvláště zdůrazňovat. Jakýmsi doplněním k němu může být příhoda zapsaná Prigovem na jeho stránkách 5. října 2006: „V Americe jsem zjistil, že Puškin je velikým černošským básníkem. Na jedné audienci ke mně přistoupila černošská básnířka a když se dozvěděla, že jsem Rus, svěřila se mi se svou láskou k Puškinovi. Odpověděl jsem jí, že si ho rovněž vážím. Skutečně? zeptala se. Vy se s ním znáte osobně? Odpověděl jsem, že nikoliv, neboť žiji v Moskvě, zatímco on je především obyvatelem Petrohradu.“

Tyto pózy však nejsou samoúčelné, intelektuální činnost Prigova zahrnuje jakýsi hypertrofovaný prvek reflexe – sebe samého, jakýchkoli gest, kontextu, ať již intimního či historického.

Kromě toho, že Prigov po sobě zanechal nepřeberné množství textů, záznamů svých vystoupení či performancí, celou řadu koláží a instalací, vytvořil, jak říká básník a jeho přítel Lev Rubinštejn „zcela nový typ umělce ... Umělce, v němž se mísilo všechno, takového syntetického a synkretického herce, který byl vším zároveň.“

Je až s podivem, že pro české čtenáře či publikum musí být objevován až nyní.