Prvotina A. Tanové je kompozičně zarámována do čtyř dílů o čtyřech epizodách, střídavě vyprávěných matkami (čínskými imigrantkami první generace) a dcerami (narozenými v San Francisku); každá z žen si bere slovo dvakrát. Čtyři pokračování jsou uvozena krátkými podobenstvími, gradují vývoj vztahů matek a dcer. Po čínské expozici matek-obětí (vyprávějí o mizérii předválečné a válečné Číny, omezenosti konfuciánské rodinné výchovy a strachu ze „ztráty tváře“) následuje vylíčení dětských zranění a dospívání neposlušných dcer a na závěr se opět dostávají ke slovu matky.

Těžištěm každého setkání je přerod některé z účastnic a všechny čtyři sady příběhů ukotvuje společný smysl pro komunitu a vůli k přežití v cizím prostředí. Časová vertikála je spuštěna až ke generaci babiček, události se přelévají z bohatých domů předválečné Číny do čínské čtvrti San Franciska druhé poloviny 80. let.

Večírky „Radost štěstí“ pořádala Suyuan Woová v Kuej-linu už za čínsko-japonské války. Čtyři ženy s kartami a historkami na chvíli zapomněly na vytrpěná příkoří.

Klub radosti a štěstí je kalifornskou verzí stolní společnosti emigrantek, které koncem 40. let minulého století rozpůlily své životy v naději, že v novém světě dokáží cokoli budou chtít a utečou před vlastní minulostí. Vzdor amerikanizovaných dcer a pošetilá očekávání matek-imigrantek, které se obávají ztráty mateřského vlivu, se časem neutralizují ve smířlivých gestech. Suyuan nakonec ocení Jing-mei (June) za věrnost sobě samé jako „nejlepší taoistku“ a dcera, která se po její smrti v roce 1987 ujala vypravěčské role a uprázdněného místa u madžongového stolku, jí po letech splácí dluh. Odjíždí do Číny za dvojčaty (nevlastními sestrami), které Suyuan prchající před Japonci nechala na cestě. Přestože byla An-mei Hsuová vychovaná v souladu s konfuciánskou morálkou, učila své děti, jak se vyhnout jejím ultimativním požadavkům. Avšak dcera Rose rozpadu vlastního manželství jen trpně přihlíží. Matka má po ruce taoistické vysvětlení - Rose se narodila „bez dřeva“, jednoho z pěti vše prostupujících prvků vyvažujících osobnost.

Na rozdíl od příběhů rodiny Hsuových, v nichž je ústředním principem respekt k předkům, v epizodách Ying-ying a Leny St.Clairových varuje matka dceru před budoucími hrozbami. Ying-ying ztratila sílu vůle potřebnou k přenesení své „neviditelné síly“ na dceru už v Číně pomstychtivým usmrcením nenarozeného dítěte (trestající božstva si vybrala daň smrtí syna při porodu). Přesto se matka rozhodla říci dceři o své hanbě a přimět ji, aby převzala odpovědnost za vlastní život. Duchapřítomnou manipulací se z vězení čínského vnuceného manželství vysvobodila Lindo (Jongová). Vyděsila příbuzné do té míry, že ji raději vypravili na cestu do Ameriky. Manželství s Timem Jongem je spíš devastující partií s nadanou dcerou Waverly, šachistkou, která je však pouhým „pěšcem“ v matčině hře.

V závěru knihy je naděje nesena na vlně posvátných pravd buddhismu. Předání mateřské tradice dcerám a sečtení zisků a ztrát generační výměny umožňuje sejít z cesty utrpení, najít průchod mezi askezí a požitky moderního života.