Druhý román Cristiny Garciové začíná v přízračné bažině na jižním pobřeží Kuby v září roku 1948. Proslulý ornitolog Ignacio Agüero zde na výzkumné výpravě zavraždil Blancu, svou manželku a asistentku. Po dvou letech spáchal bez vysvětlení sebevraždu.

Okolnosti a důsledky rodinné tragédie jsou postupně odkrývány z protilehlých hledisek nevlastních sester Agüerových, Constancie a Reiny a jejich dětí.

Vypravěčské perspektivy, vnitřní monology, deníkové záznamy a dopisy se střídají s objektivizující er-formou, vzpomínky a domněnky jsou zpřesňovány aktuálními odhaleními.

Osudové setkání profesora havanské univerzity Ignacia Agüera a inteligentní podivínské studentky Blancy se odehrálo na konci 30. let. Pět měsíců po narození nechtěné dcery Constancie Blanca od manžela odešla. Po dvou a půl letech se vrátila a porodila nemanželskou dceru Reinu. Zatímco Reině, věnovala Blanca až přehnanou péči, Constancii poslali rodiče na dědův ranč. Po matčině pohřbu jsou sestry odeslány do internátní školy na Trinidadu.

Constancia si po krátkém manželství s exilovým aktivistou Gonzalem Cruzem (později raněným při invazi v Zátoce sviní), který ji opustil, když čekala první dítě, vezme jeho bratra Heberta (také se přidal k ilegálnímu protirežimnímu odboji). Podlehne politicky motivované panice na Kubě a pošle malého syna Silvestra do útulku v Coloradu, kde vinou zanedbané léčby ohluchne. S Hebertem, který se o syna postaral, má dceru Isabel. V roce 1962 uprchne matka s dcerou za dramatických okolností do New Yorku.

Jako talentovaná manažerka ztělesňuje Constancia hodnoty kubánského podnikavého exilu. Nedbá jen o svůj vzhled, ale i o atributy materiálního úspěchu. Vypracovala se z prodejce kosmetiky na Manhattanu až v majitelku prosperující miamské firmy na pleťové vody a krémy.

Její charismatická sestra Reina, specialistka na opravy elektrických zařízení, je naproti tomu zpočátku zastánkyní kubánské revoluce. (Dokonce ukrývala před Batistovými zvědy předního revolucionáře Fuerteho, otce dcery Dulce, která je však později ke kubánským poměrům kritická a odchází do Španělska.)

Těžký pracovní úraz však urychlí změnu Reinina postoje; už nechce „sloužit“ režimu a odchází za sestrou do Miami. Po třiceti letech odloučení se znovu jitří staré rány. Constancia na sestru žárlí (zatímco Reina „zdědila“ jejich společnou minulost, jí zbyly jen rysy matčiny tváře) a vyčítá živočišné Reině polygamii. Obě hledají cestu k sobě navzájem i ke svým dětem. (Výtvarně nadaná Isabel prodělává podobné osobní frustrace jako Constancia; vrací se z havajské avantýry se synem Rakuem k matce do Miami. Ta však na ně nemá čas. Dulce se zase nemá k tomu splnit Reině přání stát se babičkou.)

Constancia se v roce 1991 vypraví na dobrodružnou cestu na rodný ostrov pro ostatky Heberta, který nepřežil infarkt, a Ignáciovy paměti ukryté strýcem Dámasem na ranči v Camagüey. Pravdu o rodinné tragédii, která se odehrála v bažinách kraje Zapata na podzim roku 1948, tak nakonec sestrám odhalují otcovy řádky.