Úvod
Ať se to našim věcným a utilitářským povahám zdá sebepodivnější, valná většina bengálských hinduistek (a je jich několik desítek milionů) denně obětuje svému bohu, ba dá se říci, že je s ním v denním osobním kontaktu. Není to vztah starozákonního obětníka, který pln posvátné bázně předkládá své dary bytosti neviditelné a nepoznatelné, jejíž jméno nesmí ani vyslovit. Není tu strachu, že by se oběť nezalíbila. Bengálka přistupuje k oběti se srdcem radostným a s jistotou, že bude vlídně přijata. Poskytuje při ní svému božstvu vše, co se má poskytovat milovanému členu rodiny.

Dívá-li se na ženskou hinduistickou zbožnost nezasvěcený Evropan, může mít dojem hry, při níž si dospívající dívka soustředěně nacvičuje svoji vytouženou životní roli: duší i tělem pečovat o bytost, kterou miluje a která jí lásku vrací.

Denní domácí oběti nekonají jen negramotné venkovanky, ale i vzdělané obyvatelky „dobrých adres“ v nových velkoměstských čtvrtích, a to nejen v Indii. Vždyť indických imigrantů jsou po světových metropolích, a nejen metropolích, miliony.

Takto mi svůj každodenní rituál popsala Aparádžita, profesorka angličtiny žijící se svým bengálským mužem, strojním inženýrem, na jednom pražském sídlišti:

„Každý den ráno se před obětí osprchuji, obleču si čisté sárí a uklidím koutek, kde mám sošku Lakšmí. Pak usednu na zem před bohyni, zapálím lampičku a vonné tyčinky a soustředím se na péči o Matku Lakšmí, jako bych pečovala o milého člověka. V duchu ji umyji (někdy ji opravdu pokropím vodou a pak ji čistým kusem látky utřu), v duchu jí podám k jídlu nějaký pokrm – ovoce či sladkosti – a pro potěchu květy. Přitom tiše opakuji mantru, kterou jsem v Kolkatě dostala od svého duchovního učitele, když mě přijal mezi své žáky. Nakonec v duchu požiji pokrm, který jsem Matce předložila, a ještě chvíli rozjímám nad její velikostí a láskou. Celá oběť trvá asi půl hodiny. Vstávám od ní uklidněná, očištěná, soustředěná na vznešené věci. Teprve potom si jdu připravovat snídani a pomalu se vracím do tohoto světa. Je pro mě důležité začínat den takto a ne, jak to dělá můj muž, televizními zprávami, kde mu hned po probuzení předvedou všechny katastrofy, podvody a smrti, ke kterým za včerejšek na zeměkouli došlo.“ (str. 13–14)

Úloha žen v hinduistických obřadech
Pozorujeme-li hinduismus v Indii zvnějšku, zdá se nám, že provádění obřadů je výhradně v rukou mužů, a to především kasty k tomu historicky předurčené – bráhmanů. Bráhman obsluhuje božstvo v chrámech a přináší mu oběti, bráhman je nepostradatelný při rituálech svatebních, předporodních, poporodních i posmrtných, bráhmany vidíme na ulicích v době velkých svátků, jak spěchají od domu k domu, od jednoho pouličního svatostánku k druhému, aby stihli všechny obřady, ke kterým jsou zváni. Bráhmana obětníka poznáme na první pohled. Okolo boků má ovinuté obřadní dhuti, nohy má bosé nebo obuté v sandálech „na palec“, hlavu má často vyholenou, s jediným dlouhým pramenem vlasů ponechaným na temeni, a přes obnažený hrudník mu od levého ramene k pravému boku visí bělavá bráhmanská šňůra, na dálku viditelný odznak jeho kastovní příslušnosti.

Bráhmanku, jeho manželku, však od ostatních žen nerozeznáme nijak. Ani tu bráhmanskou šňůru nenosí. Ano, oficiální, „vysoké“ hinduistické obřadnictví náleží mužům. A platí-li hinduistická představa, že svět je ve svém bytí znovu a znovu udržován obětí, pak za svou existenci možná i my vděčíme hinduistickým bráhmanům.

Máme-li však možnost pobývat nějakou dobu v hinduistické domácnosti (skoro bych raději řekla: uvnitř hinduistické domácnosti), poznáme, že její existence leží téměř bezvýhradně v rukou ženy – hospodyně. Nemluvím o ženině celodenní světské práci, mluvím o jejích obřadech.

Platí-li dále to, na čem se shodují psychologové a sociologové i u nás, že totiž společnost je tím stabilnější, čím hlouběji do minulosti sahá její historické povědomí, pak bengálské ženské obřady mají mimořádný význam, neboť s mírnou nadsázkou můžeme říci, že je Bengálky dělají od nepaměti. (str. 16–17)

Dnešní podoba bengálských brat vznikala postupně, ve vrstvách. Často nejde o jednoduché vrstvení, ale splývání, ztotožnění. Pozoruhodným příkladem je božstvo Itu, jehož brata je zařazena i v našem výboru. Podle většiny badatelů byl Itu původně sluneční bůh úrody a plodnosti. Z neznámých důvodů a v neznámém čase tento mužský bůh splynul s celoindickou Lakšmí, a dnes je z něj lokální vesnická bohyně. Ale jinde než v Bengálsku byste se na ni těžko doptali a ani mnozí městští Bengálci nevědí, kdo Itu je. Dokonce ani ono ztotožnění s Lakšmí není naprosté: některé Bengálky považují Itu stále ještě za slunečního boha.

Podobně složité je to s celoindicky známou hrůznou bohyní Čandí. Ta má v Bengálsku i milostivý aspekt – Mangalčandí – a ten se zase větví na množství specializovaných bohyní: radostných, vítězných, rodových atd., jak zjistíme i nahlédnutím do obsahu této knihy. Čandí je kromě toho i jinou podobou nejvyšší bohyně – Matky Durgy – a ta má zase mnoho dalších forem, např. Kálí, rovněž hrůznou. Jaký div, že v tomto propletenci kompetencí dochází ke střetům, při nichž proti sobě stojí dvě různá božstva (např. Mangalčandí zachránkyně a Kálí), která jsou však jen dvěma podobami jediné bohyně – Durgy. Křesťan pamětník může podotknout, že i u nás spolu kdysi soupeřívaly o přízeň věřících různé Panenky Marie, třeba Svatohorská s Vambeřickou. Toto rozvětvení jednoho kultu však nebývalo tak tropicky bujné, jako je tomu v Indii, a nešlo v něm o život, jak se o tom dočteme v příběhu Mangalčandí zachránkyně. Nejde vlastně o větvení jednoho kultu, ale naopak o srůstání původně zcela odlišných kultů. Máme-li zůstat u přirovnání, pak je to spíš slévání jednotlivých proudů ze samostatných pramenů do mohutného společného řečiště současného hinduismu.

Jak na to nahlížejí bengálské ženy – obětnice? Nijak. Ty pokojně konají své braty určité bohyni v určitý čas tak, jak je to naučily jejich matky, a nestarají se o to, jak jejich víru a obřady rozpitvávají odborníci.

Ani bengálští badatelé se však donedávna nestarali o to, komu a jak obětují jejich manželky a babičky. Braty nepatřívaly k respektovaným obřadům „vysokého“ hinduismu. Muži se ostatně o ženské braty ani starat nemohli. Mužská a ženská část domu byly od sebe odděleny a ženské braty byly mužům nepřístupné. I když se konaly mimo dům, vždy to bylo tam, kam chodily jenom ženy, např. u rybníka na ženském ghátu.

Znalost brat se předávala z matky na dceru, ústně a příkladem. Holčičky bývaly přítomny obřadům téměř od narození, v matčině náruči. I praktická výuka začínala velmi brzy, tak aby dívenka už kolem svého pátého roku mohla vykonávat určité braty samostatně. Byly to tzv. panenské braty k zajištění vhodného ženicha. Ideální věk pro provdání dcery byl v tradičních rodinách osm let a panenské braty se musely konat po tři nebo čtyři roky, aby byly účinné. S jejich zahájením se tedy nedalo otálet. Věk pěti let byl ten pravý. (str. 34–36)

Mantry k oběti večerní lampičky jsou krátké, většinou dvouveršové, a jedinou jejich ozdobou je rým, pokud ovšem za ozdobu nepokládáme ohromující prostotu a přímočarost, s níž jsou božstvu předkládána dívenčina přání, ať už jsou to prosby za zdraví rodiny, za bohatého muže, náramek či dojnou krávu nebo černočerná magie proti spolumanželce. Ve vymýšlení pohrom na spolumanželky hýří obětnice obdivuhodnou fantazií a i to se může jevit jako zajímavá ozdoba mezi přáními jinak poněkud jednotvárnými. Nám tento typ brat přináší téměř dokonalý přehled o tom, čím žila (a snad ještě i žije) prostá hinduistická venkovanka, jaké jsou její touhy, strachy a životní cíle. Některá přání však mají specificky hinduistickou motivaci a tu je třeba znát, aby nedošlo k chybné interpretaci. Tak např. touha po barevném sárí, po hřebínku a po špercích všeho druhu nemluví ani tak o tom, že obětnice je parádivá, jako spíš o tom, že se bojí ovdovění. Vdova, tento neblahý tvor, se v přísně hinduistickém prostředí nesmí krášlit šperky, oděvem, ba ani svými vlastními vlasy. Nač by jí byla barevná sárí, když smí nosit pouze sárí barvy bílé, nač by jí byl hřeben, když jí vlasy ostříhali, jakmile dohořela hranice s jejím mrtvým manželem? Všechna paráda, o niž obětnice opakovaně prosí, je tedy především symbolem prosby jiné: aby si do smrti udržela důstojný status vdané a neovdovělé ženy.

Najdeme tu však i verše, nad nimiž nás až zamrazí. Neprosí se v nich o osobní užitek, ale o pomoc při zdokonalování vlastního charakteru. Jsou to žádosti, ale zároveň už i sliby. Krátké, úderné, zvýrazněné prostými přirovnáními. Mantry tohoto typu by se patrně daly nazvat esencí hinduistického ideálu ženství:

Pokorou ať vždycky svedu
srdcem pána pohnout,
ať jako ta tráva v poli
dokážu se ohnout.
Ráda přijmu vždy a znovu
svého pána sémě,
všechnu tíhu světa snesu
jako matka Země.

Legendy – bratakathy
O hinduismu samotném se ovšem z manter a álpan mnoho nedovíme. Na to jsou pro nás příliš zkratkovité a symbolické. Daleko víc nám poví legendy, a to zejména o hinduismu lidovém, tradičním, vesnickém. Legendy – bratakathy – byly posbírány ze všech zdrojů hinduismu: z lokálních kmenových kultů, z kanonických příběhů purán, z bengálských středověkých mangalů. Z těch do brat přišly nejspíš i dvě hlavní bohyně: Manasa a Čandí.

Děje legend jsou neobyčejně rozmanité a zápletky různorodé. V některých máme jako na dlani scény ze současného vesnického života: domácí práce, rodinné hádky, sousedské pomluvy. V jiných se zjevují bohové, mluví zvířata, ale i uťaté lidské hlavy, a mezi nebem a zemí pendlují květinové vozy, přepravující bohy k pozemšťanům a ctnostné pozemšťany mezi bohy. Základní schéma legend je však až stereotypně neměnné: Na scénu je uveden bezbožník (pro kontrast někdy i osoba ctnostná). – Hříšník zatvrzele odmítá příklon k bohu nebo nemá dost síly či znalostí, aby řádně vykonával oběti. – Za to je exemplárně potrestán a s ním často celá jeho domácnost včetně zvířat. – Hříšník se kaje. – Božstvo jato soucitem okamžitě zázračně anuluje předchozí trest a přidává hojné dary. – Kult božstva se rozšíří po celém kraji – zemi – světě.

Jednotlivé fáze mají různé varianty, v podstatě však jde vždy o totéž: jak si božstvo (v Bengálsku především bohyně) dobylo nové ctitele, a získalo tak důstojné místo mezi lidmi.

Podle přesně stejného schématu se vyvíjí děj i v mangalech. Tam však pozemskému příběhu předchází ještě fáze „nebeská“. Manasa i Čandí si nejprve musí vydobýt místo mezi již etablovanými bohy a teprve pak rozšíří svou působnost i mezi lidi. Zdá se, že současným Bengálcům není třeba dokazovat, že Čandí a Manasa jsou plnoprávnými členy hinduistického pantheonu. Jejich kult byl pevně vybudován už před mnoha staletími. Proto v dnešních bratakathách první – „božská“ – kapitola chybí.

Rozdíl mezi mangaly a bratakathami najdeme i v charakterech bohů. V mangalech Manasa i Čandí bojují o svoji pozici všemi prostředky právě tak jako jejich božští konkurenti: věrolomností, lží, podvody. Stejným způsobem vítězí i mezi lidmi. Ti se dokonce zdají morálnější nebo aspoň zásadovější než bohyně. K uctívání je nakonec donutí ne etický vzor boha, ale jeho hrubá síla. Bohové v bratakathách však už většinou hlásají určitý morální kodex. Od lidí vyžadují nejen poslušnost vůči sobě, ale i řádné chování vůči lidem, ba i zvířatům. Po etické stránce patří dnešní bratakathy do současnosti výrazně více než jejich historické zdroje.

Hinduismus jako neuzavřený a nekodifikovaný systém je však stále otevřen novým kultům. Santóší, kterou propagují nejen současné obětnické příručky, ale i celoindická televize, je toho dokladem. Minulé generace bengálských obětnic tuto bohyni vůbec neznaly. Také v odborných etnologických publikacích najdeme svědectví o tom, jak vznikají nové kulty, a to podle schémat ne nepodobných bratovým příběhům. Legendy o nadpřirozených schopnostech určitých osob, „bohů“ či přírodnin se dnes rodí rychleji než dříve, často přičiněním ziskuchtivých nebo politicky ambiciózních náboženských podvodníků. Tady už však opouštíme oblast ryzí lidské víry, tak jak ji reprezentují bengálské ženské braty, a ocitáme se na poli společensko-politických problémů. (str. 43–47)