Čas braty: každé úterý letního měsíce baišákh. Obětní předměty a předpisy: květy, listy bazalky tulsí, tráva dúrba, banány nejlepšího druhu, věnec, mangové listy, obětní nádoba. Tato brata se koná při dorůstající i ubývající luně, přičemž oběť i meditaci nutno provádět, jak naleží. Obětovat mohou jak vdané ženy, tak vdovy. 

Byla jedna bráhmanka a jedna mlékařka a ty se spolu přátelily. Každým rokem v měsíci baišákh konala bráhmanka úterní bratu Radostné Mangalčandí.
„Jaký dar přináší tahle brata?“ zeptala se jí jednou mlékařka.
„Kdo ji pravidelně vykonává, ten nikdy není zarmoucený. Život mu plyne v samém štěstí.“
„Co kdybych to taky zkusila?“
„To ty nedokážeš. Je to hodně těžká brata.“
Ale mlékařka byla umíněná. Tak dlouho bráhmanku přemlouvala, až jí řekla, jak se brata dělá. Mlékařka ji správně provedla jednou dvakrát – a to slitovné bohyni stačilo, aby ji odměnila. Z chuďasky se rázem stala bohačka. V chlévě krávy, sýpka plná rýže, na věšáku zlatě protkávaná sárí.
Tolik štěstí najednou však mlékařka nemohla unést. Samou radostí se jí chtělo plakat. Bála se ale, co by tomu Radostná Mangalčandí řekla, a tak běžela za bráhmankou: „Já si nemůžu pomoct, já se musím z tolika štěstí vyplakat.“
„To ať tě ani nenapadne!“ pokárala ji bráhmanka. „Po téhle bratě se nepláče. Zadrž slzy, nebo všecko pokazíš.“
„Tak mi poraď, kvůli čemu bych si mohla poplakat.“
„Běž a otrhej támhle ty tykve na kupcově zahradě. On ti za to vylaje, a ty se pak můžeš vybrečet.“
Ale jen se mlékařka tykví dotkla, začaly milostí Radostné Mangalčandí růst a množit se, až oči přecházely. „Co to je za zázrak?“ vykřikl kupcův syn, který tykve hlídal. „To není naše mlékařka, to musí být sama bohyně Lakšmí!“
Mlékařka šla zase za bráhmankou. „Tak jsem si nepoplakala,“ stěžovala si. „Co je moc, to je moc. Moc štěstí se nedá unést. Co mám dělat?“
„Víš ty co? Královi pošel jeho oblíbený slon. Leží támhle na kopci. Jdi tam, chyť ho kolem krku a oplakávej ho.“
Ale jak se mlékařka dotkla sloního krku, mocí Radostné Mangalčandí zvíře ožilo a vrátilo se do zámecké stáje. „Sláva, sláva!“ rozléhalo se královstvím. Král poslal mlékařce za odměnu zlato a krásného koně.
„Zase se to nepovedlo,“ přiběhla mlékařka za bráhmankou. „A já se vyplakat musím a musím, jinak za sebe neručím.“
„Tak by snad bylo nejlíp, aby ti umřel někdo z rodiny,“ rozzlobila se bráhmanka. „Uvař nějaké dobroty, třeba kokosové kuličky, a přidej do nich jed. Pak to pošli své dceři.“
Mlékařka to opravdu udělala. Otrávené kuličky dala do hliněného džbánu a poslala syna, aby je odnesl do vesnice, kde žila její provdaná dcera. Cesta byla dlouhá, kuličky sladce voněly a chlapec na ně dostal chuť. Neodolal, sáhl do džbánu a pár jich ujedl. Milostí Radostné Mangalčandí se ovšem jed už předtím proměnil v nektar a chlapec si pochvaloval: „Jak jsou voňavé, tak jsou dobré.“ Donesl dárek sestře, ta podělila celou rodinu a všichni se jen olizovali.
Mlékařka zatím doma ležela na podlaze, hotová propuknout v nářek, a čekala na zlou novinu. Syn se však vrátil se vzkazem: „Všem to moc chutnalo. Pozdravují tě, a až budeš zase někdy dělat cukroví, máš na ně pamatovat.“
„Matko Radostná, čím mě to trestáš,“ zarouhala se mlékařka a vyrazila za bráhmankou. „Poraď mi ještě jednou. Jestli si nezapláču, tak umřu.“
„Ty už můžeš udělat jen jedno: přestaň vykonávat úterní braty,“ ucedila bráhmanka, zlostí celá bez sebe.
Stalo se. A než se mlékařka nadála, umřel jí syn i dcera s tchánovou rodinou, zcepeněl kůň a zloději odnesli bohatství do posledního groše.
„Tak, a teď se vyplač,“ rozkřikla se na mlékařku bráhmanka.
„Nemůžu přece plakat, musím jim nějak pomoct.“
„Hlavně je nenech odnést na pohřební hranici,“ dala jí bráhmanka poslední radu, „a honem zase začni s bratami.“
Mlékařka celá zkormoucená si připravila vše k oběti, a když přišlo úterý, od rána nejedla, nepila a jen seděla s obětní nádobou v klíně a ronila slzy. Když jich byla nádoba plná, ozval se z nebe hlas: „Slitovala jsem se nad tebou. Vezmi nádobu a slzami pokrop všechny mrtvé.“
Sotva se kajícné slzy dotkly mrtvých těl, vrátil se do nich život. A po dalších obětech nabyla zas mlékařka ztraceného bohatství. Očištěná od všech rozmarů a naplněná oddaností k Mangalčandí přišla poděkovat bráhmance. Sejmula jí prach z nohou v uctivém pozdravu pranám a slavnostně prohlásila: „Teď teprve vidím a věřím, jak slitovná, velkodušná a laskavá je naše Radostná Matka.“
Zvěst o moci braty Radostné Matce Mangalčandí se pak rozletěla do celého světa.
Kdo tuto bratu vykonává s oddanou myslí a pravidelně o útercích měsíce baišákh, ten má srdce naplněné neustálou radostí a nikdy nemusí prolévat slzy. Stejně se děje těm, kdo vyprávějí či poslouchají tento příběh.

Mangalčandí Radostné kdo úctu neodpírá,
tomu Matka slzy smutku vlastní rukou stírá.