David Foenkinos vydal roku 2004 po dvou předchozích knihách – Inversion de l'idiotie: de l'influence de deux Polonais (Opak hlouposti : o vlivu dvou Poláků, Gallimard, 2001) a Entre les oreilles (Uvízlo v hlavě, Gallimard, 2002) – třetí titul, Le Potentiel érotique de ma femme (Erotický potenciál mé ženy, Gallimard, 2004). Za tuto knihu získal spisovatel ocenění Prix Roger-Nimier. Hned o rok později vyšla v reedici v kapesním vydání, což by se špatně prodejnému dílku těžko přihodilo.

Nejnovějšími Foenkinosovými romány jsou En cas de bonheur (V případě štěstí, Flammarion, 2005) a Les cœurs autonomes (Svobodná srdce, Grasset, 2006). David Foenkinos se dále věnuje též psaní scénářů pro film a ke komiksům (dva díly Pourquoi tant d'amour?, vyšlo v EP éditions, kresba Benjamin Reiss).

Foenkinosovy romány se patří zařadit do přihrádky „humoristické“ a autor si na tomto poli postupně buduje poměrně pevnou pozici vedle známějších kolegů jako třeba jím obdivovaný Albert Cohen, anebo z dalších, kteří vyšli už i česky, Daniel Pennac. Ovšem jeho způsob humoru není jen odvarem slavnějších spisovatelů, Foenkinos má rukopis velmi výrazný.

Erotický potenciál mé ženy se prodával, jak je v nakladatelství Gallimard zvykem, ověnčený reklamní páskou – na níž stálo upřesnění, že nejde o autobiografii. Nicméně k prvním dojmům z četby patří čtenářské podezření, že kniha je mimo jiné příjemným výsměchem všem literárním počinům těžícím z popisů přesložitého a různě zkoušeného autorova ega, jakými se francouzská knihkupectví plní už drahně let.

Foenkinos si však střílí i z lecčeho jiného. Především si utahuje z nesčetných podob sběratelské vášně, kterou v knize popisuje jako nemoc a pro usnadnění jí vymýšlí i patřičný název „collectionnite“, otrocky přeloženo cosi jako „kolekcionis“ čili „sběratelitída“.

Krom hlavní linky příběhu – rozličných příhod mladého francouzského páru, Hectora a jeho manželky Brigitte, se kniha rychle plní ještě drobnými příhodami rodinných příslušníků a přátel zmíněných protagonistů. Úsměvné, více či méně kyselé a někdy skoro švejkovské, někdy absurdní, ale přece pořád věrohodné peripetie a jaksi mimochoden zmiňované historky zpestřují děj tam, kde čtenář už už začíná mít dojem, že spisovatel těží z připravené situace přece jen dost dlouho, nebo kde se situační humor zvrhává ve slovní ekvilibristiku. Foenkinos je typem autora, jenž nemá pro slovo daleko, jeho styl je výřečný, s oblibou těží se slovního humoru – ať už jde o vyhledávání vskutku neotřelých obrazů, anebo jen formulací. Neslýchané obraty slovní ale vyrovnaně doplňují nečekané zvraty dějové, takže nemáme pocit, že by nás spisovatel marným slovním exhibicionismem připravoval o čas.

Syžet Erotického potenciálu mé ženy lze shrnout lakonickým "z bláta do louže". Hector je nemocný zmíněným sběratelstvím, jímž se snaží zaplnit prázdnotu svého života, a tu se shodou různých okolností propracuje k svatbě s Brigitte. Manželství by ho mělo z tíživé úchylky vyléčit. Jenomže jen co Hector dokáže sběratelskou vášeň překonat, jen co zahodí sbírky kdečeho a zapřísahá se skoncovat jednou provždy s jakýmkoli dalším hromaděním, náhle zjistí, že na své ženě miluje nejvíc, když ji může sledovat, jak myje okna. Zprvu se jen snaží podobné situace nenápadně co nejčastěji přivodit, a protože to není až tak jednoduché, záhy se pokusí akt umývání oken tajně nafilmovat, kterýžto čin bude mít mnoho následků, jež vydají Foenkinosovi na pár desítek stran nečekaných zauzlení zpočátku tak banálního příběhu.

Foenkinos si v románu skutečně utahuje z lecčeho – manželské důvěrnosti mu nejsou svaté, avšak nemyslím tím erotiku, jež své místo dostala leda v názvu knihy. Lechtivé scény vypravěč jen navodí a naznačí, dál už se věnuje spíš šimrání čtenářovy bránice. Foenkinos s lehkou nadsázkou vypráví ten podivný, banální, ale jako životně důležitý se tvářící příběh nebezpečných momentů každé známosti. S jemnou ironií traktuje všechny postavy, nebere příliš vážně a uctivě čtenáře, ale ani vyprávění samotné, natožpak vypravěče alias autora. Text takto doplňují ironické dovětky v závorkách či notně zdůrazněných uvozovkách a dokonce i poznámky pod čarou zpochybňující knihu jako takovou, anebo třeba známý pakt autorský, totiž tu nepsanou smlouvu autora se čtenářem na téma pravdivosti příběhu a nutnosti nezměrně věřit všemu, co se v knize předkládá.

Ve Foenkinosově knize tak můžeme vidět parodii literatury obecně, ale také jen pokus jak napsat humornou knihu, jejíž četba bude čistým potěšením, nevyžadujcím přílišné zapojení čtenářova intelektu, zkrátka oddechové, vděčné čtení, s nímž se ale případný čtenář nemusí schovávat jako s červenou knihovnou – gallimardovská obálka je pro to snad dostatečnou zárukou. Erotický potenciál mé ženy je jako pěkný nenáročný film, nebude vás dlouho po dočtení trápit otázkami, nemusíte se až tak bát, že by příliš konkrétně naznačoval vaše vlastní vzpomínky, traumata, děsy, strachy. Jednoduše se s ním nemusíte ztotožňovat, jen ho s potěšením zkonzumovat, a ještě se tu a tam upřímně obdivovat finesám autorova stylu a meandrům jeho představivosti.