Do rukou českých čtenářů se poprvé dostává dílo švýcarského židovského autora Alberta Cohena. Román Hubomlat (vydává nakladatelství Garamond v edici Francouzská knihovna) je prostředním dílem Cohenovy trilogie, jejímž ústředním tématem je právě židovský národ a židovská identita obecně, a kterou sám Cohen s nadsázkou nazýval „židovské hrdinské příběhy“. Hubomlat je svéráznou obranou židovství a snaží se o vymezení vůči nežidovské kultuře a mentalitě. Cohen je mistrem originálního humoru a ironie, díky čemuž je tento čtyřsetstránkový román opravdovým čtenářským potěšením.

Je nad slunce jasné, proč Cohen cítil potřebu Židy obhajovat: poprvé román vyšel ve Francii v roce 1938, kdy antisemitské blouznění v Evropě dosahovalo vrcholu. Za zmínku stojí fakt, že zkušenosti s antisemitismem měl i sám autor, který v pěti letech odešel s rodiči z rodného Korfu do francouzského Marseille, kde už jako dítě začal poznávat svoji jinakost, a v roce 1940 musel z Francie před fašismem uprchnout do Ženevy a poté do Londýna, kde se stal zástupcem Židovského úřadu pro Palestinu u francouzské exilové vlády.

Hlavními postavami první části románu odehrávajícího se v předvečer druhé světové války je pětice přátel – již v titulu zmíněný Hubomlat a dále pak Saltiel, Šalomoun, Michael a Matitjáš, bizarní židovské postavičky z řeckého ostrova Kefallénie. Všichni nesou příjmení Solal, jsou totiž všichni blízkými či vzdálenějšími příbuznými.

Každý člen této nerozlučné skupinky má určité výrazné vlastnosti, které ho odlišují od ostatních. Hubomlat je esencí opravdového židovského lichváře, veselého podvodníka, křivopřísežníka a falešného advokáta, jemuž je největším potěšením na světě shromažďování peněz. Je jakousi karikaturou židovské povahy viděné zvenčí – člověk všemi mastmi mazaný, bezostyšný, krutý a hned zase úlisný a naprosto oddaný penězům a touze po moci (ve svém přesvědčení o vlastních úžasných schopnostech a nadání vede pravidelnou, i když kupodivu pouze jednostrannou korespondenci s britským ministerským předsedou, kterému udílí rady týkající se mezinárodní politiky). Hubomlatovu osobnost nejlépe vystihuje sám autor, když jej ústy Šalomouna, Hubomlatova přítele, s láskou nazývá „bejem všech lhářů, Čestným slovem, popletačem hlav soudních tribunálů, bídnou tváří, studnicí lstivosti, požíračem dědictví, osamělým červem, otcem špíny, kapitánem větrů“ a jinými něžnými přezdívkami. Hubomlatovo nadšení pro cokoli, na čem se dají vydělat peníze, je neuvěřitelně nakažlivé, což lze ilustrovat situací, kdy z cirkusu, který židovskou osadou projíždí, uprchne malé lvíče. Hubomlat nejdříve vyvolá v celém městečku panickou hrůzu z domněle nebezpečného a krvelačného zvířete a poté si založí živnost provozující pojízdné klece, jakési „taxíky“ chránící obyvatele městečka na ulici proti hrůzostrašné šelmě. K velké Hubomlatově lítosti je však dravé lvíče záhy polapeno dogou britského konzula a z jeho velkých plánů, tak jako už mnohokrát předtím, nezbude nic.

Nejstarším z pětice „Junáků“ (jak se sami nazývají) je Saltiel, důstojný stařec, který již spíše než pro peníze žije pro svého synovce Solala (v rodině Solalů je tradicí dávat jednou za čas mužským potomkům křestní jméno shodné s příjmením), jenž je generálním podtajemníkem Společnosti národů v Ženevě a pro starého Saltiela je někým podobným místokráli zeměkoule. Dalším z přátel je Šalomoun, malý zavalitý človíček, který jako jediný ze skupinky vyniká dobrosrdečností a nekonečnou naivitou, zároveň však také jistým nedostatkem fantazie a odvahy. Zajisté nejlakomější z přátel je Matitjáš, Michael má zase největší úspěchy u žen (je totiž nejmladší a na rozdíl od Hubomlata mu není cizí osobní hygiena).

Přece však má těchto pět přátel něco společného, a to velmi nakažlivé snílkovství (které je ostatně společné všem obyvatelům jejich rodné židovské osady), které umožňuje kterémukoli členovi skupinky strhnout ostatní ke svému fantazírování, ať už je jakkoli bláznivé a odtržené od reality.

Hubomlat a jeho přátelé vedou na Kefallénii poklidný život a spřádají své plány o velkém bohatství, které je někde v budoucnosti určitě čeká, když tu je vyruší anonymní dopis ze Ženevy, obsahující šek na třicet tisíc drachem a zašifrovanou zprávu. Junáci se ihned dovtípí, že tento štědrý dar pochází od Saltielova synovce v Ženevě. Po rozluštění šifry se všichni přátelé rozjedou v očekávání ještě mnohem většího finančního obnosu a nevídaného dobrodružství do Ženevy. Tam je zastihne telegram z Jeruzaléma, který jmenuje Saltiela ministerským předsedou prozatímní vlády nového židovského státu a vybízí jej, aby sestavil vládu. Saltiel, kterého tato zpráva přivede do stavu naprostého vytržení (stejně tak jako ostatní Junáky), samozřejmě klíčová ministerstva rozdělí mezi své přátele. Hubomlatovi se tak, dle jeho mínění, konečně dostává zasloužené pozornosti jako od přírody nadanému politologovi. Nakonec vše dopadne jinak, než si přátelé, hlavně však prohnaný Hubomlat, představovali...

V druhé polovině se kniha od osudu Junáků výrazně odvrací a získává vážnější nádech především zásluhou Solala. Postava generálního podtajemníka v sobě skrývá obrovský rozpor mezi židovskou mentalitou a identitou, a antisemitskou Evropou v předvečer druhé světové války. Antisemitismus v Evropě je již tak silný, že kdyby Solal zveřejnil svůj židovský původ, pravděpodobně by už nemohl zastávat svou vysokou funkci v mezinárodní politice. Ocitá se tak v patové situaci, avšak ne kvůli tomu, že by se bál odhalení, ale kvůli tomu, že má pocit, že zradil svůj národ a pozbývá tak práva na identitu. Své provinění chce částečně odčinit svým štědrým finančním darem ve prospěch Junáků, kteří ovšem o jeho pohnutkách nic nevědí. Když Solal pětici přátel spatří, teprve zjistí, že i přes vnější rozdíly, jakými jsou například jeho dokonalý oblek a jejich otrhané kaftany, či jeho uhlazené způsoby oproti jejich chování úlisných židovských lichvářů, se cítí být jedním z nich a objevuje v sobě novou lásku pro židovský národ a jeho mnohdy značně podivínské příslušníky. Své „pomsty“ na světě nepřátelském Židům dosáhne tím, že svede ženu bezvýznamného úředníčka ze Společnosti národů a poté jí zjeví svou pravou identitu pomocí převleku za starého řeckého Žida.

Paralelně se Solalovým osudem sledujeme Adriena Deuma, onoho úředníka, jehož žena si „zadá“ se Solalem. Postava Deuma je otevřenou Cohenovou kritikou nevýkonných mezinárodních organizací, jejichž přebujelý byrokratický aparát se stává spíše strojem na výrobu funkcí pro různé nicotné existence, jako je například ta Deumova, než prostředníkem pro udržení světového míru.

Příběh Junáků a Solala Solala se odehrává na pozadí Evropy směřující k druhé světové válce a sílící protižidovská atmosféra je jasně přítomna v podtextu románu. Lze říci, že celá Cohenova kniha je zašifrovaným varováním proti nenávisti vůči Židům, kterou autor dokázal zázračně vystihnout ještě dříve, než byl sám svědkem Hitlerova celoevropského pogromu. Tuto obavu z prozatím nedefinovatelné hrozby přesně vystihuje Saltiel, když se modlí k Bohu za Hitlera (mívá totiž ve zvyku modlit se za mnoho lidí, které sám nezná): „Ó věčný, jestli je Hitler dobrý a jedná v souladu s Tvými principy, dej mu sto a šest let radostného života. Jestli však jeho jednání shledáváš špatným, udělej z něho polského Žida bez pasu!“

Z tohoto důvodu by bylo problematické zařadit Hubomlata do čistě humoristického žánru. V širším smyslu je totiž spíše Cohenovou obhajobou a zároveň oslavou židovství, fantazie, smělosti a důvtipu židovského národa – i když samozřejmě právě humor, leckdy krutý, je autorovou nejsilnější zbraní.

Ještě na závěr dodejme, že román Hubomlat by zajisté nebyl takovou čtenářskou lahůdkou bez výborného překladu Michala Pacvoně, jemuž se skvěle podařilo zachytit chytlavý humor a potměšilou ironii Alberta Cohena.