Uruguayský romanopisec a povídkář Hugo Burel se narodil roku 1951 v Montevideu a dospívání prožil v proslulé městské části Goes. Již od útlého dětství měl mnoho zájmů. Mezi jeho největší koníčky patřila kresba, navštěvoval nejrůznější kurzy výtvarného umění. Rovněž hrál velmi rád na kytaru a pokoušel se sám skládat jazzové melodie.

V roce 1969 začal pracovat v reklamním průmyslu jako grafik a toto zaměstnání se na několik let stalo hlavním zdrojem jeho příjmů. Nadále ovšem toužil po vzdělání a zapsal se na Fakultu práva a sociálních věd, avšak změna politické situace v zemi, k níž došlo v roce 1973, mu neumožnila ve studiích pokračovat.

Krátce poté se mu ovšem dostala do ruky Borgesova knížka El Hacedor, která jej zcela uchvátila, a on nabyl přesvědčení, že práce spisovatele je ohromným dobrodružstvím a že by jeho vášnivému osobnostnímu založení byla velmi blízká. Pustil se na tenký led a v roce 1974 napsal a vydal v nedělní kulturní příloze deníku El País svou první povídku. V následujících letech si rychle vydobyl pověst velmi schopného autora a jeho spisovatelská dráha je k dnešnímu dni ověnčena nejrůznějšími literárními oceněními. V současnosti platí za jednoho z nejuznávanějších a nejplodnějších uruguayských spisovatelů.

Sedmdesátá léta a první polovina let osmdesátých jsou pro něj z hlediska žánrového obdobím především povídkovým. Již v roce 1975 napsal ceněnou povídku El ojo de vidrio (Skleněné oko) a o rok později byl zahrnut do antologie Los más jóvenes cuentan (Nejmladší vyprávějí). V roce 1982 mu vydává týdeník Correo de los Viernes povídku Esperando a la pianista (Čekání na pianistku). Následující rok vychází v nakladatelství Libros del Astillero první samostatná publikace Huga Burela, Esperando a la pianista y otros cuentos (Čekání na pianistku a jiné povídky).

Rok 1986 je pro Huga Burela významným hned z několika důvodů. Na Universidad Católica del Uruguay Dámaso Antonio Larrañaga (Montevideo) dokončuje studium literatury, nakladatelství Sudamericana-Planeta publikuje jeho první román, Matías no baja (Matías nejde dolů), a jeho El vendedor de sueños (Prodejce snů) vítězí v kategorii nevydaných textů na Concurso Literario Municipal de Montevideo. Ještě na konci téhož roku je tímto úspěchem ověnčený Prodejce snů vydán (opět nakladatelství Sudamericana-Planeta) a deník El Día zvolí Huga Burela uruguayským spisovatelem roku.

Koncem osmdesátých let publikuje Burel své texty jednotlivě v různých povídkových sbírkách. V roce 1989 nakladatelství Sudamericana vydává v Montevideu a v Buenos Aires autorův druhý román, Tampoco la pena dura (A tvrdý trest také ne), jenž je příznivě přijat veřejností i kritikou. Na počátku devadesátých let zintenzivňuje Hugo Burel spolupráci s kulturními periodiky a v roce 1991 je jeho povídka Sofía y el enano (Sofie a trpaslík) vybrána do antologie 20 años del cuento uruguayo (Dvacet let uruguayské povídky).

V roce 1995 publikuje nakladatelství Fin de Siglo román Crónica del gato que huye (Kronika prchající kočky), který předtím opět zajistil Hugo Burelovi prvenství v literárním měření sil nevydaných textů (v tomto případě se jednalo o Concurso del Ministerio de Educación y Cultura). Další úspěch zaznamenal uruguayský autor při rozdílení cen Premio Juan Rulfo, protože jeho povídka El elogio de la nieve (Chvála sněhu) rovněž nenašla přemožitele a Hugo Burel se stal prvním uruguayským držitelem této ceny. Ještě v prosinci téhož roku se v knihkupectvích objevuje sbírka obsahující mimo jiné vítěznou povídku, jež dala celé publikaci i název.

V roce 1997 začíná úspěšná spolupráce s nakladatelstvím Alfaguara, protože v srpnu tohoto roku právě pod jeho patronátem vychází ceněný román Los Dados de Dios (Boží kostky), který je následně zařazen kulturní přílohou deníku El País mezi 10 nejlepších románů roku a okupuje v Uruguayi po tři měsíce žebříček nejprodávanějších knih. Následujícího roku pak Alfaguara vydává soubor textů El elogio de la nieve y 12 cuentos más (Chvála sněhu a tucet dalších povídek), který shrnuje nejlepší autorovy povídky. V roce 1999 sestavuje Hugo Burel divadelní adaptaci Chvála sněhu a v zahajovacím roce nového milénia publikuje Alfaguara jeho pátý román, El autor de mis días (Tvůrce mých dní), který se při předávání cen Clarín – Aguilar zařadil mezi 10 finalistů z celkových 700 textů.

Roku 2001 získává Burelův krátký román o existenciálně bloudícím knihovníkovi El guerrero del crepúsculo (Bojovník za soumraku) VII Premio Lengua de Trapo de Novela, když za sebou nechává 200 textů autorů z celého světa. Na podzim téhož roku je román nakladatelstvím Lengua de Trapo vyslán na španělský i americký trh.

V roce 2003 se objevuje v Madridu román Tijeras de Plata (Stříbrné Nůžky, nakl. Lengua de Trapo), který je okamžitě vydán i v Latinské Americe a řadí se mezi nejúspěšnější autorovy počiny. Hrdinou románu je lazebník Arístides Galán, známý pod přezdívkou Stříbrné Nůžky, jenž podle legendy holil samotného Charlese de Gaullea, když generál v roce 1964 navštívil Uruguay. Galán byl však především rozeným vypravěčem, který obšťastňoval své klienty podivuhodnými příběhy. Galánovo holičství se tak stalo místem, kam lidé chodili poslouchat jeho historky a zároveň inspirovat svými životními osudy další vyprávění. Na pozadí těchto minipříběhů se rozvíjí politická historie země, která se v šedesátých letech s hrdostí nazývala Švýcarskem Latinské Ameriky a zatím se nevědomky řítila vstříc diktátorskému režimu.

Značný ohlas zaznamenal i následující Burelův román Los inmortales (Nesmrtelní), který obdržel další cenu, tentokrát Premio Bartolomé Hidalgo de Ficción za rok 2004. V následujícím roce představuje spisovatel v Buenos Aires zatím svůj poslední román, El corredor nocturno (Noční běžec), který vydává opět nakladatelství Alfaguara.

Hugo Burel žije velmi aktivním životem, nadále se vzdělává a jeho profesní rozsah je velmi široký. Je ženatý a je otcem dvou dětí.