Smrt byla chápána jako boží posel, který koná jeho vůli. („V ten podvečer Bůh zavolal k sobě Smrť a řekl jí: »Kmotra, abyste mi dnes večer přivedla Jožífka, chci s ním dnes stolovati.« " Holeček, Naši, s. 108) Později byla ztotožněna s přírodními silami.

Jak ale Smrt vypadá? Rozšířená je představa smrti jako stínu, který člověka zadáví, nebo jako personifikované bytosti. „Všem Slovanům byla vlastní představa smrti jako ženské bytosti, zahalené v bílém oděvu nebo plachtě, které odpovídaly i názvy smrti v ženském rodě Smrtka, kmotřička Smrt.“ (Navrátilová, s. 172) Sugestivní popis smrti – ženy najdeme např. u Nebeského: „Bledá to a strašidelná žena ,/ velikánská, vínkem ověnčená, / od skrání jenž ohnivě jí plane, / v rouchu bílém, černě opásána; / šátek krvavý jí v ruce vlaje./ Snad ji znáte – je to morní panna! / Po bařinách, stráních, lesích hustých / chodí ona, po hřbitovech pustých; / tam si ráda na kostnice sedá, / ohlíží se, oběti své hledá.“ (Protichůdci, s. 25)

Smrt v pozdně středověkých tzv. tancích smrti bývala zobrazována jako kostlivec, který je občas potažen z větší či menší části kůží a masem; často je nahý, občas má bederní roušku nebo přehoz přes ramena; dolní část těla bývá neoděná, ohanbí případně zakrývá ropucha. Břicho bývá rozříznuto; v břiše a očních důlcích a na kostech se svíjejí hadi – připomínají tak pokušení v ráji a interpretují smrt jako odplatu za hřích. (Ohler, s. 323)

Smrt bývala též zpodobována jako tanečník, umírání pak jako tanec smrti. Často se objevovala vidina reje umrlců, kteří lákají živé do svého kruhu a utancují je k smrti, např. v Goethově skladbě Totentanz nebo v Čelakovského baladě Toman a lesní panna (Grund, s. 202). Smrt jim k tomu hraje na hudební nástroj, v čemž spočívá převrácení řádu, protože tanec byl považován za hru, výraz lásky a radosti ze života a životních požitků (Ohler, s. 324). Smrt-hudce můžeme vidět např. v Hálkově baladě Javorové housle - mladík hraje své milé, která ho opustila, na svatbě, a dívka přitom umírá.

V barokních textech bývala smrt přirovnávána i k rybáři, sekáči („Umřela, ach umřela / panenská lilie! / Vykvětla, jak by zalívána rosou, / uvadla, jak by podsečena kosou – / ubohá Marie!“ Erben, Štědrý večer, s. 61) či hráči v kuželky. Dále mohla mít smrt podobu jezdce nebo střelce (Sládek, s. 23).

V pohádkách a pověstech měla smrt schopnost dostat se všude, často se zjevovala tomu, kdo měl zemřít, a dokázala měnit svou podobu, vystupovala např. v podobě stařeny, žebráka, mladého muže či nevěsty (Navrátilová, s. 172). Takové pojetí smrti nalézáme však nejen v pohádkách, ale např. i u Holečka - když si přišla smrt pro Jožífka, přestrojila se za jeho dávnou lásku Bětušku, připomněla mu tak chvíle, kdy byl v životě nejšťastnější, pak „Obrátila se k němu, jako by kapr sebou mrskl, dala mu přivoněti kytky, a Jožífka, jakmile její vůni do sebe vssál, počala jímati sladká dřímota. Jen ještě cítil, jak se Bětuška k němu tiskne, jak mu klade ruce kolem krku a dává mu prudké, náruživé políbení. V tom okamžiku zhasl Jožífkův kahánek.“ (Naši, s. 113) V Nebeského Protichůdcích se smrt proměnila v dítě, které si druhý jezdec vzal k sobě na koně, a krajem pak uháněla smrt-jezdec. Jako dítě se objevila smrt i v Nerudově Baladě dětské.

Někde se objevuje též pár, Smrťák a Smrtka. Jsou i případy, kdy se smrt dělí na více bytostí (Navrátilová, s. 172). Zajímavý příklad nalézáme opět u Holečka, kde vystupuje kmotra Smrt a její dvě dcery, které měly rozdílný vzhled, praktiky i „klientelu“: „Mladší dcera kmotřina ochotně vstala, aby se vydala na cestu. Byla to osoba veliká a silná, že chlapa takového není; hnáty její byly jako železné, svaly na nich jako provazové, v tváři byla modrá, jako by ji škrtili, očima strašně koulela, pramenové vlasů byli lité zmije, prsty jako háky. I začala se ohlížeti po stěně, kde na hřebech pověšeny a na policích složeny byly její nástroje: meče, dýky i palice, oprátky, rozmanité jedy a léky v lahvičkách i krabičkách, a na lávce seděly děvky její: Pakostnice, Hlíza, Zimice, Úplavice, Rakovina, Souchotina, Úbyť, Vodnatelnosť, Osutina. Také tam byla almara, v níž bylo dvojí přestrojení: za lékaře a kněze. »Ne, holka,« odpověděla Smrť-kmotra mladší dceři Smrť-holce; »ty jsi pro veliké pány, papeže a kardinály, pro císaře a krále, pro knížata a jiné velmože, pro vladaře i bohaté i pro všecky, kdo puzeni jsou bažností slávy, moci a požitkův. Ale Jožífek nikým takovým není. Jožífka musí k Bohu odvésti tvoje starší sestra, jež má za úlohu doprovázeti k trůnu božímu mučedníky a pracovníky, vdovy a sirotky, hrdiny myšlenky, mravnosti a lidskosti.« (…) Starší její dcera přišla. Nepřišla, ale přiletěla, krásná a bílá, na perutech andělských. Pomocníci její, družina andělů, ji obklopili.“ (Naši, s. 108 – 9)

Typickými atributy Smrtky byly kosa nebo srp, meč, luk, přesýpací hodiny, hrobníkova lopata apod. Rozšířená byla též představa, že při narození dítěte mu Smrt rozžehne svíci, jež každému odměřuje jeho věk; když dohoří, musí člověk zemřít (Navrátilová, s. 177), odtud pak přirovnání: „Tiše šli ze světa, jako by svíčku zahasil.“ (Němcová, Babička, s. 105), „Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno.“ (tamtéž, s. 266) nebo „asi před hodinou byl náš hospodář zhasl, jako když sfoukne svíčku.“ (Světlá, Frantina, s. 51)

Fenomén sebevraždy v české epice 19. století
Sáhnutí si na vlastní život bylo vždy společensky i nábožensky zapovězené. Tradiční křesťanské smýšlení spojilo obraz sebevraždy s postavou biblického Jidáše a s věčným zatracením, neboť k sebevraždě nabádá sám ďábel. Odtud pramení obavy Bartoloměje, přítele Frantiny, když říká: „tušil jsem, že jako samovražednice před boha právě teď předstupuje, že se s ní nejen v životě již nikdy neshledám, nýbrž ani na věčnosti - její poslední skutek že nás navždy rozloučil... rozdvojil...“ (Světlá, Frantina, s. 118)

Sebevražda byla ve středověku stíhána jako zločin, neboť pachatel zasáhl do práv božích. Potrestána byla mrtvola sebevraha. Letopisci však často projevují pochopení pro ty, kdo chtěli uniknout osudu, který se všeobecně pokládal za příliš tvrdý: urozené ženy, které se v době pronásledování křesťanů vrhly do propasti nebo nalehly na meč ve strachu před zneuctěním, jsou uznávané stejně jako jiné, které odevzdaně a trpně snášely děsivá muka. Jako vzorová je v malířství od pozdního středověku zpodobována sebevražda Lukrécie: zneuctěna, vrazí si na důkaz své neviny dýku do srdce. (Ohler, s. 255n)

V české literatuře 19. století nacházíme několik případů sebevraždy hrdiny. Wittlich (in Fenomén smrti…, s. 138) uvádí, že „romantická Todessehnsucht jako extrémní, ale právě proto opravdová cesta k dosažení vnitřního sjednocení, se ve spojení s hesly jako Freitod nebo Liebestod stala nepostradatelnou složkou romantického světového názoru, který tak silně poznamenal umělecké cítění 19. století“. Připomeňme také, že sociologické zkoumání fenoménu sebevraždy začíná právě na konci 19. století (Durkheim, Masaryk).

Statisticky vzato se v epice, z níž jsem čerpala, zdá být nejčastějším způsobem sebevraždy utonutí (8 ze 15 sebevražd, tedy téměř jedna polovina), topí se především ženy (7 z 8 případů), zatímco pro muže je typičtější zastřelení (2 ze 2 případů). Dalšími popsanými způsoby jsou oběšení (2 případy), otrava (1 případ) nebo skok z výšky (2 případy). Mezi sebevrahy převažují ženy.

Důvody literárních sebevrahů jsou různé. Nejčastější motivací je nešťastná láska. „Kdybych tě tu nebyla našla, Jíro, tady ta voda pod strání by byla můj hrob,“ přiznává zoufalá Lenka svému milému Jírovi v Hálkově povídce Na statku a v chaloupce (s. 146). Zabíjejí se milenci, kterým není dovoleno spolu žít (např. Světlá – O krejčíkově Anežce; ke společné sebevraždě nabádá i milenec v Hálkově Kovářovic Kačence, dívka však odmítá.). Další velkou skupinu sebevrahů tvoří svedené a opuštěné, často s dítětem, např. dívku v Arbesově povídce Sestra mstitelka opustil její milenec, zabila své dítě, na hrobě své matky zešílela a za tři dny ji vytáhli utopenou; svedená dívka v Nerudově Baladě staré, staré porodila dítě a pak se s ním vrhla do řeky; utopila se i Bělinka poté, co spatřila svého milence ženícího se s jinou (Rettigová – Arnošt a Bělinka); obdobně dívka v Erbenově baladě Dceřina kletba zabila své dítě, pak se vydala hledat „květu toho, / kterýž snímá viny mnoho / a zbouřenou chladí krev“ (s. 106) a nalezla jej „tam za branou nad vršíčkem, / na tom sloupu se hřebíkem, / na konopné oprátce!“ (s. 106) U Arbesa volí dobrovolný odchod ze života většinou lidé zoufalí ze ztráty blízké osoby: milenec Regíny ze Sivookého démona si prožene hlavu kulkou, stejný konec zvolí i malíř ze Zázračné Madony, žena z povídky Po pohřbu se otráví na manželově hrobě... Dívka z Hálkovy Romance o jednom pasákovi se utopí po smrti svého milého. Smrt je však pro ně definitivním koncem všeho, nikdo se neutěšuje nějakým opětovným shledáním v nebi nebo jinde. Je to prostá neschopnost žít dále bez druhého.

Vedle nešťastné lásky mohl vést k sebevraždě i pocit viny, např. žena z Erbenovy balady Holoubek neunese tíhu svědomí kvůli vraždě svého manžela a utopí se. V „temném vod klíně“ končí i Jarmila v Máchově Máji.

Společenský tlak je dalším možným spouštěcím mechanismem. Hálkova hrdinu Kvocha (Študent Kvoch) dožene k sebevraždě vědomí vlastní neschopnosti uživit se, raději se utopí, než aby musel přijmout potupné dobrodiní od svých přátel. Nerudův pan Vorel (Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku) se oběsí, když přijde kvůli nepřejícnosti a malosti svých sousedů o krám, do nějž vkládal své naděje. Společenský tlak vedl k zoufalému činu jistě i ony „svedené a opuštěné“, protože neprovdaná dívka s dítětem by byla dobovou morálkou vykázána na okraj společnosti.

Co však s někým, kdo již sebevraždu spáchal? Ti, kteří zemřeli nepřirozenou smrtí, byli totiž považováni za „nečisté“. Josef II. nařídil pohřbívání sebevrahů na hřbitově, přesto ještě v první polovině 19. století bývali pohřbíváni mimo – nejčastěji na křižovatce cest, na hranici obecních katastrů (tedy v zemi nikoho), na zahradě, na poli, v lese, přímo na místě smrti apod., utonulou ženu z Erbenovy balady Holoubek „Vytáhli ji na břeh, / zahrabali skrytě, / kde cesty pěšiny / křižují se v žitě. // Nižádného hrobu / jí být nemělo / jen kámen veliký / tlačí její tělo.“ (s. 66) Anežku a jejího milého pohřbili pod skálou, z níž oba skočili: „Dole v lese u potoka je zahrabali, nevykropili jim hrob, ale bledé jitro jim ho denně kropí svými stříbrnými slzami; nepostavili jim kříž, ale nejštíhlejší smrk se pne nad jejich mladými těly k nebesům; nepomodlili se nad nimi, ale mladí ptáčkové jim šveholí každé jaro sladkou píseň o věčném milování.“ (Světlá, O krejčíkově Anežce, s. 120).

Pohřby sebevrahů se konaly v noci, bez kněze, bez zvonění (zvony by tím prý ztratily svou moc odhánět bouřku a kroupy) i bez rakve, do jámy často byly dávány předměty, jimiž si sebevrah vzal život. Mírněji se zacházelo s mrtvým, který si vzal život v pomatení smyslů, tomu byl často povolen pohřeb na hřbitově, ale „bez hluku“ (tedy bez obřadu). Ostatky takového člověka obvykle končily kdesi v koutě u hřbitovní zdi: „Tu se mu zdálo, že vidí tou chmurou právě u kostnice u zdi v koutě, kde rostly mezi kamením jen žihavky a bodláčí, jako by se tam třásla země. Vzpomněl si, že slýchal, tam že pochovávají samovražedníky.“ (Světlá, Lamač a jeho dítě, s. 152) Jinde ukládali sebevrahy pod okapem u kostnice, aby alespoň dešťová voda smyla jejich provinění (Navrátilová, s. 311). Jejich těla nebývala na některých místech ještě v 19. století pronášena bránou, ale byla přehazována přes zeď nebo vnášena dírou ve zdi: „Kdož takovým neštěstím stíhán v šílenství ruku na sebe vložil, tomu nebýval odepřen pohřeb na hřbitově vedle kostela, ale nesměl se průvod ubírat do chrámu páně a odtud vraty, nýbrž byl hříšník hned z domova vynešen k svatému poli a tam do plotu otvor se vykopal a otvorem tím rakev dopravena k hrobu a funusníci následovali za ní.“ (Světlá, Frantina, s. 118)

Motivy převtělování v české epice 19. století
Víra v převtělování duší představuje velmi archaickou vrstvu lidového myšlení. Je společná nejen všem Slovanům, ale setkáváme se s ní po celém světě. K převtělení může dojít po smrti, ale i jako důsledek kletby ještě za života.

Duše se podle těchto představ nejčastěji převtěluje do zvířecí podoby. Duše na sebe často bere podobu ptáka: duše dobrého nebo nevinně zabitého člověka má podobu bílé holubice, zlý mrtvý se objeví jako havran, krkavec nebo vrána. (Navrátilová, s. 147, též Erben s. 148) Zde připomeňme Erbenovu baladu Holoubek, v níž na hrobě, „na doubku sedává / běloučký holoubek“ (s. 65), žena v něm vidí duši svého manžela, kterého zavraždila, nakonec neunese tíhu svědomí a utopí se. Také Záhoř a mnich se po smrti mění ve „dvě holubice bílé; / v radostném plesu vznášejí se vzhůru, / až i se vznesly k andělskému kůru.“ (Erben, Záhořovo lože, s. 84) Dcera v baladě Dceřina kletba zase k holoubátku přirovnává své dítě, které zabila: „Zabila jsem holoubátko, / matko má! / zabila jsem holoubátko – / opuštěné jediňátko – / bílé bylo jako sníh!“ (s. 105)

Do sýčka vstupuje podle lidových představ duše na tak dlouho, dokud ji nevystřídá duše dalšího zemřelého; protože se již nemůže dočkat vysvobození, volá na umírajícího: Póóď, póóď! (Navrátilová, s. 157, viz Hálek, balada Sýček nebo Mastičkář Jana z Hvězdy, s. 113). „Duše se mohla odloučit od těla také v podobě slavíka, vrabce, vlaštovky, kukačky, orla, jako hmyz („na jetel včely lítají, přiletí sem k dědečkovi a dědeček jim poví, co ti vzkáže.“ Hálek, Na vejminku, s. 216) nebo nějaké zvíře (netopýr, had, bílá myš, hranostaj, zajíc aj.) Dokud nebyl nebožtík vynesen z domu, dbalo se, aby do místnosti, kde ležel, nevběhl pes nebo kočka, neboť i do nich mohla jeho duše vstoupit.“ (Navrátilová, s. 147)

Lidé věřili, že se duše zdržují také ve stromech. Často se vykytuje představa, že strom má vlastní duši nebo že je provázán s celým životem člověka, který jeho podetnutím zahyne, proto měl dřevorubec před kácením prosit strom za odpuštění. (Navrátilová, s. 147) Když muž pokácí vrbu, v níž v noci přebývala duše jeho ženy („Ve dne s tebou živa v domě, / v noci duše její v stromě“, Erben, Vrba, s. 98), nechtěně ji tím zabije („padla, jako strom se skácí“, s. 99). Ale naopak Mahulena, která se proměnila v topol, je vysvobozena tím, že jej královna nechá porazit (Zeyer, Radúz a Mahulena)… I babička u Němcové spojuje vlastní blížící se konec s uschnutím staré jabloně na zahradě (Babička, s. 264).

Podle lidového podání se duše nebožtíků stěhovaly do květin vyrostlých na hrobech, aby rozmlouvaly s příbuznými. Zde nelze necitovat Erbenovu Kytici, která je typickým zpracováním této představy:„Zemřela matka a do hrobu dána, / siroty po ní zůstaly; / i přicházely každičkého rána / a matičku svou hledaly. // I zželelo se matce milých dítek; / duše její se vrátila, / a vtělila se v drobnolistý kvítek, / jímž mohylu svou pokryla. // Poznaly dítky matičku po dechu, / poznaly ji a plesaly; / a prostý kvítek, v němž majíc útěchu, / mateří-douškou nazvaly.“ (s. 9) Hrob mladé nevinné dívky „drobným vřesem je povlečen; / nepřišlo ještě ani do tří let, / na jejím hrobě vzácný kvete květ.“ (Erben, Lilie, s. 101) Oním květem je bílá lilie, která omámí vznešeného pána, jenž si ji přesadí k sobě do zahrady. V noci se začne květina měnit v dívku, muž se do ní zamiluje, má s ní syna, ale pak musí na rozkaz krále odjet; zanechá dívku s chlapcem v péči své matky, ale ta dítě i lilii zabije. Na hrobě vykvete také Arbesova Etiopská lilie, která okouzlí hlavního hrdinu, již však nemá nic společného s převtělováním, muž ji chce použít jako lék, ukáže se ale jako bezcenná – vzácný je pouze papír, jímž byla v herbáři podlepena, jsou na něm výsledky mnohaletých astronomických výpočtů; tuba s lilií i výpočty nakonec končí v hrobě mladé Otilky; když znovu vykopou její rakev, naleznou místo lilie už jen prach…

Rovněž hvězdy byly pokládány za duše zemřelých lidí. (Navrátilová, s. 147)

Již jsem se zmiňovala o tom, že podle lidových představ si duše některých provinilců odpykávají očistec na zemi, např. v rostlinách nebo zvířatech, a je možné je vysvobodit různými způsoby, např. zabitím zvířete apod. (Navrátilová, s. 157)

Literatura
Smrtka a její podoby v české epice 19. století
GRUND, Antonín. Renesanční Tance smrti. Příspěvek k poznání českého básnictví 16. století. Listy filologické, roč. 72, 1948, s. 202 – 11
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. 1. vyd. 414 s.
OHLER, Norbert. Umírání a smrt ve středověku. Jinočany: H&H, 2001. 1. vyd. Přel. Vladimír Petkevič. 410 s.
SLÁDEK, Miloš. Vítr jest život člověka aneb Život a smrt v české barokní próze. Jinočany: H&H, 2000. 319 s.
ŠMAHELOVÁ, Hana. Smrt kmotřička a ošizená smrt. Podoby smrti ve starší české literatuře a ve folklórní pohádce. Česká literatura, 35, s. 193 – 209

Fenomén sebevraždy v české epice 19. století
Fenomén smrti v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století. Připravily Helena Lorenzová a Taťána Petrasová. Praha: KLP, 2001. 1. vyd. 425 s.
OHLER, Norbert. Umírání a smrt ve středověku. Jinočany: H&H, 2001. 1. vyd. Přel. Vladimír Petkevič. 410 s.

Motivy převtělování v české epice 19. století
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. 1. vyd. 414 s.