V rámci latinsko-českého vydávání Isidorových Etymologií vyšla v roce 2004 v nakladatelství OIKOYMENH dvanáctá kniha této encyklopedie, která je věnována živočichům. V osmi tematických oddílech se tu Isidor ze Sevilly pokusil vysvětlit etymologie názvů jednotlivých zvířat. Vlastnímu textu, převzatému z Lindsayovy edice z roku 1911, a zrcadlovému překladu Jany Fuksové, opatřenému hojnými poznámkami, předchází studie Lidé a svět zvířat od Jany Nechutové. 

Autorka se v ní zabývá literární tradicí, která reflektuje vztah člověk – zvíře a která ovlivnila středověký pohled na živočišnou říši, neváhá ovšem přesáhnout tu a tam i do současnosti (např. když zmiňuje knihu O nesmrtelnosti zvířat. Naděje pro trpící stvoření E. Drewermanna). V textu je několikrát zdůrazněna skutečnost, že literární svědectví o této problematice jsou výtvorem a záležitostí vyšší společenské třídy, která si na rozdíl od většiny tehdejších lidí mohla dovolit uvažovat o zvířeti jinak než jako o instrumentu či dokonce hrozbě. Celá studie se tedy neomezuje pouze na literární tradici před Isidorem a po něm, ale místy se dotýká filosofických a humanitně-enviromentalistických otázek spojených se vztahem člověka a zvířete v minulosti i nyní. Isidor ze Sevilly a jeho následovníci byli stejně jako dnešní Evropané dědici jak židokřesťanské, tak antické kultury. O přírodě se mluví již v knize Genesis, kde vidíme dva důležité momenty – Hospodin svěřil člověku moc nad všemi živočichy a nechal Adama, aby jednotlivá zvířata pojmenoval. Přestože se později v knize Jób připomíná, kdo je skutečným Stvořitelem, člověk se stává centrem veškerého stvoření a jeho vztah ke zvířatům je nutno chápat jako vztah nadvlády. Pohled antického světa na přírodu je naproti tomu zcela odlišný a má několik vrstev. Existují odborné spisy z oblasti zoologie, zemědělství a válečnictví, jejichž autoři zvíře pojímají jako objekt svého profesionálního zájmu. Zcela jiný vztah ke zvířeti je doložen v Catullově básni oplakávající smrt vrabečka – domácího mazlíčka jeho přítelkyně Lesbie. Pastorální poezie zase líčí idylické krajiny se stády pasoucích se oveček a koz. Právě posledně jmenovaný žánr předznamenal jeden z nejdůležitějších obrazů evropské kultury, totiž obraz pastýře obklopeného svým stádem, z něhož vzešla představa Dobrého Pastýře – Krista obklopeného lidmi. Zvíře v tomto případě tedy hraje alegorickou úlohu a ta mu v literatuře zůstane po mnoho následujících staletí. Jana Nechutová dále poukazuje na spornou otázku, kterou se zabývali učenci nejen ve starověku a středověku, totiž zda má zvíře duši, proměny vztahu středověku ke zvířecí říši pak dokládá v kapitole Pes, sokol, vlk, medvěd, kde pracuje se čtyřmi texty sepsanými v rozmezí 7. a 12. století Isidora nevyjímajíc. V další části se věnuje symbolice zvířat a její bohaté textové tradici (za vše zmiňme bajky, Physiologus a exemplovou literaturu), celá studie je uzavřena přehledem literatury reflektující zvířata v období před působením Isidora i po něm, v úplném závěru autorka dává odpověď na otázku, kterých ze zmíněných děl Isidor při práci na dvanácté knize Etymologií užil.

Bilingvní text, který následuje za úvodní studií, a hojný poznámkový aparát mají jednotnou strukturu, kterou autorka Jana Fuksová důsledně dodržuje. V českém překladu jsou latinská jména živočichů uváděna kurzivou v závorce za českým překladem, autorka do českého textu přepisuje kurzivou také latinská slova, jejichž etymologii Isidor vysvětluje, a slova, která s ní souvisejí. Pokud český ekvivalent neexistuje, je v překladu ponechán pouze latinský výraz opět vyznačený kurzivou. V poznámkách pod čarou autorka na prvním místě ověřuje správnost Isidorových etymologií, a pokud zjišťuje, že jsou mylné, hledá důvody, které Isidora vedly k jejich vytvoření. Pro ověřování etymologií používala tři hlavní zdroje – publikaci J. Andrého Les noms d´oiseaux en latin, Paris 1967, a dále etymologické slovníky: A. Ernout – A. Meillet, Dictionnaire étymologique de la langue latine, Paris 1967, a A. Walde, Lateinisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg 1910. Na tyto práce v textu poznámek Jana Fuksová často odkazuje. Dále zde následují odkazy na autority, z nichž Isidor čerpal, a to v následujícím pořadí: autoři z antiky, pak ze středověku, citace z řecké i latinské verze Physiologu a z bible. Za citáty následuje jejich český překlad, nebo je uveden pouze tento. Autorka používá pro překlad citací již existující české překlady, pokud některý chybí, přeloží příslušnou pasáž sama. Stejně postupuje i v případě Isidorových citací starověkých autorů, které se vyskytují ve vlastním textu. V několika případech, kdy je již existující překlad příliš volný, používá překlad vlastní (viz např. 4,24, kde překládá Lucanovo tractique via fumante chelydri jako „chelydros, plaz, jenž zanechává kouřovou stopu,“ a následně v pozn. 244 vysvětluje, že překlad J. Nechutové „škodliví vodní hadi“ není pro její účely dostatečně výstižný). V závěru poznámek se autorka věnuje identifikaci živočicha, někdy uvádí i jeho nejnápadnější povahové či vzhledové vlastnosti. Díky tomuto bodu poznámkového aparátu se můžeme dozvědět, že onen slavný Catullův passer ve skutečnosti nebyl vrabec (pozn. 564), ale spíše skalník modrý (Monticola solitarius L.), že potáplice (z čeledi Gaviidae) vydrží pod vodou až devadesát sekund (pozn. 537), že zástupci čeledi zajícovití (Leporidae) dokážou běžet rychlostí až 70 km/h (pozn. 36) a mnoho dalších zajímavých informací o živé přírodě, ke kterým se čtenář-filolog obvykle při svém bádání nedostane každý den. Právě díky těmto poznatkům, které nám představují skutečnou přírodu ve své rozmanitosti, si uvědomíme, jak odlišná je vědecká práce Isidora ze Sevilly, který si svým etymologizováním živočichy v duchu již zmiňované středověké tradice spíše podrobuje.

Celý spis je rozdělen do osmi tematických oddílů – De pecoribus et iumentis, De bestiis, De minutis animantibus, De serpentibus, De vermibus, De piscibus, De avibus, De minutis volatilibus. Jak vyplývá z názvů jednotlivých kapitol, Isidorovo rozdělení navazuje na předchozí encyklopedické práce a samozřejmě vůbec neodpovídá dnešnímu zoologickému systému. I rozřazení některých živočišných druhů se zdá z dnešního pohledu přinejmenším zvláštní – bobr patří mezi šelmy, netopýr k ptákům (tam ho ostatně ještě v době vlády Karla IV. s klidným srdcem řadí mistr Klaret), hrocha nacházíme mezi rybami. V souladu s tradicí přírodovědných prací starověku i Physiologu zařadil Isidor do XII. knihy také mnoho bájných zvířat – vedle klasického jednorožce, fénixe či baziliška se tu objevují i tragelaphos (bájný kříženec kozla a jelena), leontophonos (jehož popelem se prý hubí lvi) a další. Odlišný systém rozřazení zvířat znesnadňuje dnešnímu čtenáři orientaci v knize a zde musím poukázat na největší nedostatek této publikace – citelně tu schází jmenný rejstřík všech v knize uvedených zvířat, který by měla obsahovat každá encyklopedie, v níž nejsou popisované objekty řazeny abecedně. Lze totiž předpokládat, že současník bude v této knize hledat spíše informace o konkrétních zvířatech než komplexní poučení, a pokud nebyl již dříve seznámen s odlišností starověkého a středověkého zoologického systému, hledání například již zmíněného hrocha mu asi zabere dost času. 

Isidorův jazyk je jazyk vědecký, poměrně srozumitelný a strohý, text je prokládán více či méně přesně převzatými výpůjčkami ze starověkých autorů (mezi ně nepatří jen encyklopedisté, objevují se tu i citace z Cicerona, Ovidia či Lucana). Český překlad se dosti věrně drží originálu, jednotvárnosti vědecké práce kupící velké množství informací za sebou zabraňuje již zmiňovaný vynikající poznámkový aparát, který je nedílnou součástí textu a bez nějž by řada Isidorových etymologií a popisů byla poněkud nejasná. O změně v českém textu by se dalo uvažovat v 1,58, kde se mluví o Jákobových ovcích. Jana Fuksová označuje v tomto místě Isidorův text za ne zcela srozumitelný a originální. Nam tales foetus oves illius concipiebant, quales umbras arietum desuper ascendentium in aquarum speculo contemplabantur překládá jako „Jeho ovce totiž počínaly potomky podobné stínům beranů, kteří k nim zezadu přistupovali a jež spatřovaly ve vodním zrcadle“. Vzhledem k bezprostředně následující pasáži, z níž vyplývá, že i zapouštěným kobylám jsou předváděni ušlechtilí koně, aby stejně tak potomci těchto kobyl byli krásní, bylo by zřejmě vhodnější přeložit výraz umbra českým „odraz“, poněvadž se zde mluví o vodní hladině (také v bajce o psu s masem v tlamě se používá umbra pro označení odrazu na hladině rybníka). V téže kapitole by snad ještě v 1,43 bylo možné přeložit (v pasáži o koních) odorantur bellum jako „vycítí boj“ a nikoliv „vytuší boj“, aby se rozlišila smyslová a rozumová schopnost, zde je ovšem zřejmě třeba přihlédnout (což učinila i překladatelka) k podobné pasáži u Plinia, který v Naturalis historia VIII,157 uvádí: Idem (tj. equi) praesagiunt pugnam. Koním věnuje Isidor rozsáhlou pasáž, vyjmenovává jejich druhy a zabývá se možnostmi zbarvení srsti. Po výčtu mnoha barev konstatuje, že reliquus varius color vel cinereus deterrimus (1,48), česky „ostatní pestré barvy a barva popelavá nejsou považovány za tak pěkné“. Zde by si latinské deterrimus snad zasloužilo expresivnější český ekvivalent. Uvedené drobnosti však nikterak neubírají českému překladu na jeho významu.

Na závěr si dovolím připojit ještě pár poznámek k několika pasážím této publikace. V 1,30 se uvádí etymologie názvu trio, „tažný vůl“, v příslušné poznámce se dále vysvětluje význam pojmu triones. V souvislosti s touto etymologií by vzhledem k četnosti výskytu u latinsky píšících autorů stálo za zmínku i slovo septentrio. Naopak v pozn. 58 shledávám odkaz na informace ohledně velbloudova hospodaření s vodou za nadbytečný. Některé nápadné vlastnosti se opakují u více zvířat. Tak například bobr (2,21) a divoký osel (1,39) zbavují sebe či své potomky varlat. Ačkoliv k tomu má každý druh jiné důvody, stálo by za to v příslušné poznámce upozornit na druhé místo výskytu stejné vlastnosti v téže knize. Totéž v podstatě platí také o jelenech (1,19) a jeřábech (zde ovšem spíše pouze v pozn. 450) a jejich způsobu odpočinku při cestování. Křížový odkaz naopak nechybí u stonožky, která jako centupeda (4,33) figuruje mezi hady a zároveň jako multipes (5,6) mezi červy.

Výsledkem precizní práce Jany Fuksové je srozumitelný, přehledný překlad XII. knihy Isidorových Etymologií a bohatý poznámkový aparát, který je nejen zdrojem četných literárních odkazů, ale zároveň prezentuje i mnoho poznatků o živé přírodě a vztahu člověka a zvířete v průběhu dějin. Zásluhou obou autorek, jež se na vzniku této publikace podílely, před námi leží dílko, které musíme nahlížet nejen v kontextu Isidorovy rozsáhlé práce, ale především jako jeden ze základních pilířů středověké i pozdější literatury reflektující svět zvířat z pohledu člověka – Adama, který má moc dávat živočichům jména. Díky nakladatelství OIKOYMENH se s touto tematikou nyní může poměrně podrobně a velmi pohodlně seznámit i český čtenář.

publikováno in: Auriga - Zprávy Jednoty klasických filologů 48, 2006, str. 127-131; na iliteratuře se souhlasem autorky