Pátá kniha Etymologií Isidora ze Sevilly, která vyšla před několika měsíci jako další díl jedinečného a záslužného souborného latinsko–českého vydání Isidorových Etymologií v pražském nakladatelství OIKOYMENH, je svým obsahem i charakterem v kontextu celé encyklopedie velmi vyhraněná. První polovina jejího rozsahu je věnována systému klasického římského práva, další část podává promyšlený, byť i elementární výklad antického měření času a jeho astronomických předpokladů a na něj závěrem navazuje stručná kronika světových dějin od biblického stvoření světa po rok 627 po Kr. (s malými přídavky, které již patrně od Isidora nepocházejí). Přechod od části knihy věnované právu ke kapitolám o měření času je velmi náhlý a autorem nijak nemotivovaný, sama tato chronologická pasáž je však výslovně představena jako úvod k následující světové kronice vysvětlením významu slova chronica na jejím počátku a etymologickým poukazem k řeckému slovu chronos a jeho latinskému ekvivalentu tempus.

Pátou knihu Isidorových Etymologií je tedy možno charakterizovat jako jednu z nejsevřenějších částí celé encyklopedie, která ustupuje svou systematičností pouze prvním třem knihám věnovaným soustavnému výkladu jednotlivých disciplin „svobodných umění“ (Etymologiae I–III, Praha, OIKOYMENH 2000). A stejně vysoko je možno hodnotit i úroveň Isidorova zpracování obsahu. První polovina knihy věnovaná římskému právu byla pro Isidora patrně velmi náročná, neboť v Hispánii přelomu 6. – 7. stol. neměl k dispozici Iustiniánův Corpus iuris civilis s jeho Institutiones, klasickou učebnicí základů římského práva pro začátečníky, a musel tedy vycházet z většinou nedochovaných a námi dnes jen tušených pramenů a příruček 5. století, jež vznikly a obíhaly na západě římské říše těsně před jejím zánikem či krátkou dobu po něm. Chronologická část knihy ukazuje v nejlepším světle Isidorovu sečtělost v antických pramenech a jeho schopnost instruktivního přehledu, byť i hloubka výkladu neklade na čtenáře žádné vysoké nároky. A užitečnost závěrečné krátké světové kroniky pro středověké čtenáře vyplývá z toho, že tento text je zestručnělou verzí podobného a osvědčeného Isidorova díla Chronica, jež Isidor vydal před započetím práce na Etymologiích samostatně.

Překlad tohoto textu a poznámkový aparát a úvod k němu musel být proto pro Lenku Blechovou–Čelebić inspirativní výzvou a zajímavým úkolem, ke kterému přistoupila velmi pečlivě a soustředěně, což pozornému čtenáři svazku nemůže uniknout.

Překlad otištěný zrcadlově s latinským originálem je jako celek z jazykového hlediska třeba hodnotit jako zdařilý a plynulý. V žádném případě neusiluje o doslovnost, naopak se často šťastně snaží spíše vystihnout logický význam originálu než ho reprodukovat příliš věrně. Překladatelka však v tomto ohledu dodržuje vhodnou míru a neupadá do opačného extrému tím, že by obtížnější pasáže interpretovala přímo překladem samotným. (Výjimky jsou řídké – za jednu z nich může být na str. 75 označen odst. 24,13, jehož překlad se pro pomoc čtenáři k pochopení příliš stručné Isidorovy pasáže uchyluje k jejímu doplnění na dvojnásobný rozsah.)

Je však bohužel nutno podotknout, že překlad první poloviny páté knihy Etymologií věnované římskému právu nemůže být pro čtenáře zajímajícího se o recepci římského práva u Isidora a ve středověku obecně zcela spolehlivým zdrojem informací, který by byl soběstačný bez latinského textu. Podle mého názoru se v něm totiž vyskytují některé citelné věcné chyby a nepřesnosti, které Isidora jako autora a kompilátora stavějí do nespravedlivě špatného světla. Pokusím se uvést několik příkladů.

V odstavci 2,2 (str. 54) nelze podle mne pojem fas (Isidor: fas lex divina est) překládat jako „mravní zákon“, ačkoliv latinsko–české slovníky uvádějí i tento význam. Protiklad mezi pojmy fas a ius, jenž je zde zmiňován, je třeba vystihnout jiným způsobem. Pro pojem „mravní zákon“ či „zásady čestného jednání“, jež mohou zpochybnit i jednání z formálně právního hlediska korektní, mělo totiž římské právo pojem bona fides. Jemu bylo ius nadřazeno, teprve pokud ius nemělo námitek, bylo možno (pouze v určitých případech některých typů majetkových sporů) zvažovat, zda bona fides neklade další nároky, jež je nutno zohlednit. (Na daném místě Isidorova textu je v českém překladu poměr mezi fas a ius opačný.) V latinském originále se však na příkladu práva přechodu přes cizí pozemek pouze ukazuje, že takovými individuálními nároky se (bohy/Bohem dané) fas nezabývá a přenechává tento úkol (lidmi kodifikovanému) ius.

V odstavci 4,1 (str. 57) je klíčová formulace Ius autem naturale [est], aut civile aut gentium přeložena jako „Právo je přirozené, občanské nebo mezinárodní“. Z Isidorovy zásadní dichotomie se tak stává v českém překladu nejasné členění na tři části. Překladatelku snad zmýlila i rétorická interpunkce originálu, především však nerespektovala názor editora W.M. Lindsaye, že slovo est je třeba odstranit jako chybné a nepůvodní, což signalizují v originálu použité závorky.

V tomtéž odstavci je nevhodně přeloženo communis omnium possessio jako „společné vlastnictví všech věcí“. Na tomto místě ovšem nejde o žádné společenství majetku, význam pasáže odpovídá patrně nejspíše překladu „nárok každého jedince na nerušené vlastnictví“ jako předmět přirozeného práva společného všem národům a kmenům.

O větu dále je formulace adquisitio eorum, quae caelo, terra marique capiuntur přeloženo jako „právo na získávání čehokoli, co je na nebi, na zemi či v moři“. Tento překlad ani k němu připojená poznámka nevysvětlí čtenáři, že v originále jde o (poněkud nejasnou) narážku na klasický pojem římského práva res nullius, tedy věc, jež v přírodě nemá vlastníka a připadne prvnímu, kdo se jí zmocní, jako je lovná zvěř či dřevo vyplavené mořem. V systému římského práva šlo o s oblibou citovaný případ tzv. originaria adquisitio, jenž tvořil naprostou menšinu mezi případy jiných nabývacích titulů vlastnického práva. Proto sloveso capiuntur („chytit, zmocnit se“) je zde zcela na místě a varianta rukopisů cupiunt, v poznámce pod čarou překladatelkou citovaná jako rovnocenná, je pouze omyl pozdějšího opisovače, jenž narážku na res nullius nepochopil.

V kapitole 14 (str. 65) je pojem arbitri aequitatis přeložen velmi nezvykle a doslovně „arbitrové ekvity“ místo např. „smírčí soudci“.

V odstavci 24,27 (str. 81) je v překladu pasáže servato cui donatum est iure – „přičemž zachová užívací právo obdarovaného“ oproti originálu nesprávně doplněno slovo „užívací“, neboť užívací právo je v tomto případě naopak zachováno darujícímu, kdežto obdarovaný podle Isidorovy formulace zjevně nabývá vlastnického práva (ve formě tzv. nuda possessio).

Na konci odstavce 25,1 (str. 83) poslední věta překladu odstavce hypoteticky reprodukuje závěr odstavce bez poznámky, že tento závěr je podle názoru a vyznačení editora zkomolen bez možnosti emendace (crux philologorum).

V odstavci 25,33 (str. 91) je obtížná formulace Interdictum est, quod a iudice non in perpetuum, sed pro reformando momento ad tempus interim dicitur, salva propositione actionis eius přeložena „ … aby se docílilo znovuobnovení předešlého stavu, ale zachoval se záměr obžaloby“, což je podle mého názoru pro čtenáře velmi nejasné. Bylo by lépe přeložit například: „… aby se dočasně obnovil počáteční stav, ale byla zachována možnost žaloby proti němu“.

Důležitý odstavec 25,36 (str. 91) je podle mého názoru přeložen chybně. Latinsky zní Causa redintegratur, quae vi potestatis expleta non est. Res redintegratur, quae vi potestatis ablata atque extorta est. Český překlad překládá pojem potestas jednou jako „úřady“, jednou jako „násilí“: „Pře se obnovuje, jestliže úřady nepřikročily k jejímu řešení. Věc se vrací, jestliže byla odňata nebo vynucena násilím“. Poznámka pod čarou sice dané místo správně uvádí do vztahu k právnímu institutu restitutio ad integrum, avšak tento institut v žádném případě neznamená, že „úřady nepřikročily k řešení“! Naopak, je to zásadní pravomoc úředníka (původně pouze prétora) bez jakéhokoli předchozího nebo následného rozhodnutí soudce prohlásit v určitých případech, například při podvodu na účet nezletilého, právní krok jedné ze stran sporu za neplatný. Jde tedy o velmi radikální řešení, o téměř diktátorskou pravomoc prétora (později i jiných úředníků) bez jakékoli kontroly (s výjimkou intercessio kolegy a případné žaloby po složení funkce) zasahovat do soukromoprávních vztahů. To je v překladu nutno respektovat a zdůraznit a současně přeložit výraz potestas koherentně. Navrhuji tedy např. překlad: „Pře se navrací v původní stav, pokud úřední autorita odmítla její výsledek akceptovat. Věc se navrací původnímu majiteli, pokud ji úřední autorita odňala nebo vymohla.“

Tolik tedy k nejnápadnějším nepřesnostem překladu. Jak možno pozorovat, týkají se tyto námitky pouze partií textu věnovaných římskému právu. Překlad chronologické a historické části páté knihy Etymologií věcné chyby podle mého názoru nevykazuje.

Jak se stalo dobrou tradicí postupujícího souborného vydání Isidorových Etymologií v nakladatelství OIKOYMENH, Isidorův text je opatřen velmi obsažným poznámkovým aparátem, který na některých místech představuje téměř souvislý komentář. Tento poznámkový aparát vypracovaný překladatelkou je výsledkem velkého úsilí o co nejpřesnější zpřístupnění textu čtenáři. Velmi početné poznámky historického a filologického charakteru jako celek poskytují i v tomto svazku cennou pomůcku, která zmnohonásobuje hodnotu edice – nebo mu snad až ona dává onen význam, o který původci tohoto edičního projektu usilují.

Pouze v malém počtu případů se v poznámkách vyskytují některé nesprávné či neúplné formulace v takovém rozsahu, že je nutné se o nich zmínit. V pozn. 80 (str. 84) je uveden mylný výklad právního pojmu intestata hereditas jako dědictví zanechaného bez závěti, o němž „rozhodoval soud“. Ve skutečnosti bylo pořadí intestátních dědiců striktně určeno a nebylo ponecháno vůli žádného magistráta či soudce do něho zasahovat. Bylo jen možno se pokoušet soudně dokázat, že daná osoba dědice ve skutečnosti v nárokovaném příbuzenském stupni k zesnulému nestojí.

Poznámka 93 (str. 88) obsahuje neúplné vysvětlení hypotéky jako zástavy, „která zůstávala ve vlastníkově držení, pokud dlužník nesplnil dohodu“. I vzhledem k příliš stručnému Isidorovu textu by bylo třeba dodat, že hypotéka byla a je zárukou, která vázne na zastavené věci, tato věc však zůstává v plném vlastnictví a užívání dlužníka, dokud své povinnosti z úvěrové smlouvy řádně plní. V tom se hypotéka zásadně liší od institutu pignus – záruky, kterou Isidor vysvětluje o dvě věty výše a kterou dlužník přenechává věřiteli k držení v okamžiku přijetí půjčky a která se dlužníkovi vrací až po jejím zaplacení.

Kapitola 28, zahajující v Isidorově textu chronologickou část výkladu, výslovně odkazuje ke Chronikoi kanones Eusebia z Kaisareie a k jejich Jeronýmovu latinskému překladu jako ke svému vzoru. Poznámka 171 k tomuto místu (str. 109) toto dílo nedopatřením uvádí pouze velmi stručně jako doplňkové k Eusebiově Ekklésiastiké historia a jejímu latinskému překladu, ačkoliv o jeho významu pro Isidora se podrobně hovoří v předmluvě svazku.

Velmi náročným úkolem ovšem bylo koncipovat k páté knize Etymologií předmluvu. Kniha zahrnuje římské právo, antickou chronologii a důležitou historickou pasáž. Při takové tematické pestrosti textu bylo jistě obtížné zvolit takovou formu předmluvy, která by nezůstávala na příručkové úrovni a tvořila jednolitý celek. Překladatelka svazku, která je i autorkou předmluvy, se s velkým zaujetím snažila tento úkol splnit.

K předmluvě jako celku je možno vznést tři připomínky. Za prvé práce s poznámkovým aparátem, konkrétně s odkazy na prameny a sekundární literaturu, není jednotná ve všech jejích částech. V části věnované vlastnímu vývoji římského práva není poznámkový aparát použit vůbec, k výkladu Isidorova postoje k právní problematice a k jeho pramenům jsou podrobně citovány jak primární prameny, tak sekundární literatura, v pasáži věnované antické chronologii jsou odkazovány téměř pouze  primární prameny, k antické historiografii poznámkový aparát téměř chybí a citace primárních pramenů se opět ve značném počtu objevují k problematice dějepisectví křesťanského.

Za druhé se domnívám, že různorodost a tematickou diferencovanost předmluvy její autorka ještě zbytečně zvýšila pasáží věnovanou problému arianismu. Tato otázka byla bezpochyby klíčová pro vizigótskou Hispánii Isidorovy doby a její církev, neprojevuje se však znatelně v textu páté knihy Etymologií.

Konečně namítám, že autorčino pojetí Isidora jako autora působícího v době ohrožení jeho křesťanské komunity, jeho mateřské civilizace a snad i jeho osobně, které zvláště na počátku předmluvy vystupuje do popředí, je patrně do určité (různé) míry oprávněné pro ostatní takzvané „zakladatele středověku“, tedy Boethia, Cassiodora a Řehoře Velikého, je však nepřípadné u osobnosti Isidorovy. Sevillský arcibiskup působil v době, kdy se germánští vládci Hispánie vzdali svého arianismu a akceptovali hierarchii Isidorovy církve jako svého hlavního mocenského partnera a oporu soudržnosti své říše (zatímco v předešlé době vizigótského arianismu ji pouze neochotně tolerovali, byť nepronásledovali). To mělo význam i pro Isidorovo osobní postavení – jak autorka předmluvy sama udává, stává se osobním poradcem vizigótských králů a jeho prestiž v celé vizigótské říši stoupá nad všechny meze. Nikde u Isidora nelze nalézt stopy pesimismu a obav z budoucnosti, jež zaznívají z děl Cassiodorových či ještě daleko naléhavěji z textů Řehoře Velikého. Invaze islámu na Pyrenejský poloostrov počátku 8. století je dalekou a netušenou budoucností. Nelze tedy s autorkou předmluvy tvrdit, že vizigótská říše prožívala v Isidorově době zahraničně politické problémy – byla sice geograficky izolovaná, ale nebyla nijak ohrožována, právě si podmanila všechny ostatní germánské kmenové říše, které přežívaly na Pyrenejském poloostrově od doby stěhování národů a na počátku 7. století stála na počátku dlouhého období politické stability a mimořádného rozvoje latinsky psané literatury, jež nevykazuje žádné známky úpadku jazyka či stylu.

To platí i pro Isidora samotného, jehož autorka jako latinistu přísně hodnotí podle jazyka Etymologií samotných. Ty však jsou ve značné míře stručnou, byť obsáhlou encyklopedií, na mnoha místech pak pouze masou Isidorových původně soukromých výpisků. Předešlé Isidorovo literární dílo dokazuje, že ovládal veškeré úrovně latinského prozaického stylu nejen pasivně, jak mu autorka přiznává, nýbrž i aktivně, což mu upírá.

K první části předmluvy, jež se zabývá systémem a vývojem římského práva a jež je vzhledem k obsahu páté knihy Etymologií pro jejího čtenáře velmi důležitá, bych pouze uvedl, že do značné míry ponechává stranou zásadní právní inovaci, kterou přineslo již období raného principátu a která postupně v praktickém římském právním životě stále více převládala – zrození jednoinstančního kogničního procesu, v němž se císař nebo jeho pověřenec stal vyšetřovatelem a soudcem současně a který zcela potlačuje úlohu jakéhokoli „nezávislého“ soudce (jehož role byla ostatně celkem slabá i v klasickém právu republikánském). Současně s tím začíná naprosto převládat legislativní aktivita císařů jako zdrojů práva a dochází k rozčlenění systému římského práva na tzv. ius, tedy klasické principy zděděné z republikánské doby a jejich komentáře od právních teoretiků doby císařské, a leges, císařské výnosy různého typu, pro něž ius začíná tvořit pouze právní pozadí. Malá pozornost této dichotomii poněkud autorce předmluvy zabraňuje přesněji popsat hlavní nám známé prameny k poznání římského práva jako celku. Čtenáři tak uniká i skutečnost, že římské právo v Isidorově podání je šťastně zastoupeno téměř výhradně právě oním ius, které i dnes představuje hlavní část odkazu římského práva evropské civilizaci.

Nedopatřením je v této části zmínka o Corpus iuris canonici jako označení celku kanonického práva pro období raného středověku po pádu římské říše. Naproti tomu Gratianus († 1150?), chronologicky první autor, jehož dílo bylo a je obecně považováno za součást takzvaného Corpus iuris canonici, je zmíněn pouze v pozn. 15.

Další části předmluvy usilují především o podání základních faktů k dalším tématům Isidorovy páté knihy Etymologií, a to v korektním výběru a ve snaze o jejich rovnoměrné zpracování. Proto se omezím pouze na několik nezbytných námitek k jejich obsahu:

Níkajský koncil se nijak nevyjadřoval k  civilnímu juliánskému kalendáři. Podíl Dionysia Exigua na zavedení lunárních prvků křesťanské chronologie do komputistické praxe je v předmluvě velmi přeceněn, a to z jistého „západního“ hlediska – Dionysius pouze prosadil do praxe západních latinsky hovořících církví určité zásady, běžné křesťanským církvím východního Středomoří o téměř tři sta let dříve. Středověká analistika vznikající ve franské říši od 8. století nijak (kromě názvu) nenavazovala na nedochovanou římskou analistiku antickou. Formulace „Věcnost, jen místy přikrášlená, odevzdanost a jednoduchost, tyto pilíře antické historické prózy“ (str. 34) připadá čtenáři Thúkýdida, Sallustia, Livia, Tacita či Ammiana Marcellina překvapivá.

Mohu-li shrnout svůj názor na bilingvní vydání páté knihy Isidorových Etymologií v nakladatelství OIKOYMENH, jsem přesvědčen, že jde o další velmi významnou publikaci tohoto nakladatelství, která je i sama o sobě, nejen v celku postupujícího souborného vydání Etymologií, velmi přínosná pro poznání a oživení substrátu a tradic středověké, ale i antické kultury Evropy. Především latinský text edice a její poznámkový aparát je pro každého zájemce velmi cenný. Český překlad otištěný v edici je třeba v první jeho polovině pozorně ověřovat latinským originálem.