“Zůstaň ještě chvilku,” řekla Lidija, přestože věděla, že je to marné.

Před chvílí, když leželi v objetí a Dinko jí prsty zlehka přejížděl po paži, cítila, jak je napjatý. Věděla, že v tom neochotném hlazení není přání ani potřeba intimity. Byla to jen zdvořilost. Jako když na pohřbu neznámým lidem v půlkruhu kolem rakve mlčky podáš ruku. Veškerá důvěrnost mezi nimi zmizela potom, co muž s výkřikem vyvrcholil, rozprskl se po jejím břiše a padl vedle ní jako poražený strom. A když se k němu přivinula a on jí položil ruku kolem ramen a jemně jí prsty přejížděl po paži, byla to jen nepříjemná povinnost, od které se chystal utéct. V tom slunečném, trochu chladném, říjnovém odpoledni se jí zdálo, že ho slyší, jak si v duchu napjatě odpočítává, kdy už nebude neslušné, aby vstal a oblékl se.

A to ji uráželo. To chabé objetí, zatímco vedle sebe leželi, jí připadalo právě tak zbytečné jako jemu, ale přesto pocítila prázdnotu, když pak pomalu vyvlékl ruku a zvedl se.

“Zůstaň ještě chvilku,” řekla tedy a vzápětí toho zalitovala.

“Nemůžu,” řekl Dinko samozřejmě a oblékal si kalhoty. “Čeká mě klient.”

“Jakej klient, doprčic,” rozzlobila se Lidija. "Spory trvají dvacet let, dřív budeš mít vnoučata než právoplatnej rozsudek. Co je pro tebe deset minut navíc?” Tuhle odpověď si dlouho dopředu promýšlela, protože to s klientem, který čeká, slyšela už nejmíň stokrát a teď ji konečně vyslovila poněkud nervózněji než chtěla. Mělo to znít jízlivě, ale vyznělo to trpce. Dinko se otočil.

“Klient, Lidije,” řekl vážným věcným tónem, trochu uraženě. Možná by mu i uvěřila, kdyby ji neoslovil jménem. Usmála se a vesele si ručníkem utírala z břicha jeho semeno.

“No pověz,” řekla. “Copak, někdo zabil dítě, znásilnil…? Co je to za klienta?”

Místo odpovědi mlčel a hledal u postele boty.

“Řekni, vážně mě to zajímá,” nenechala se žena odbýt. “Jakej to je klient? O co jde?”

“Jeden spor o majetek,” řekl muž neochotně. “V Zadvarju.”

“V Zadvarju?!” užasla Lidija. “Jéééžiši!”

Zamračil se. Byl strašně citlivý, tenhle její milenec.

“Dva Vlajové se pohádali kvůli jednomu fíku,” pokračovala Lidija vyzývavě. “Dej pozor, aby sis nevzal modrý ponožky k hnědejm botám, až půjdeš na schůzku.”

Viděla, že teď se vážně zlobí a moc se jí to líbilo.

“Prosím, jak je libo,” řekla. “Vpadneš sem, rychle se se mnou vyspíš a nazdar.”

Krátce se zasmála, protože si vzpomněla na průpovídku nazdar bazar. Opřela si polštář o opěradlo postele a sedla si s překříženýma nohama, vlasy si dala za uši a zadívala se na Dinka, který si uprostřed pokoje oblékal košili na pevné torzo někdejšího hráče vodního póla. Byl úplně hladký, až na řídké chloupky na prsou. Znovu po něm zatoužila. Touha ji pomalu ovanula jako nějaký vánek v srpnu, když olízne zpocenou kůži na žebrech. A on, dobytek, odcházel. Pár sekund se jí zdálo, že by mu mohla vzteky vyškrábat oči.

“Já sem pro tebe v podstatě jako kurva,” řekla a když to vyslovila, samotnou ji to zarazilo. Kdovíkde se jí v hlavě vylíhla ta věta a nějak hrozivě se rozlehla po pokoji. O patnáct minut dříve, když pod ním vzdychala, by byla přirozená, za těch okolností si byli schopni říct cokoli, ale teď zazněla dost nepříjemně a Dinko sebou trhl. Užasle se na ni podíval.

“Co koukáš?” zeptala se Lidija.

Díval se na ni upřeně, přísně, určitě to byl nějaký advokátský trik.

“Kurva,” zopakovala Lidija, jako by si chtěla dodat odvahu.

“Neser mě,” řekl konečně, uhnul pohledem a vzal si sako z opěradla židle.

Vychytrale se zasmála.

 “A v čem je rozdíl?” řekla Lidija. "Přijdeš, uděláš svoje a zmizíš dřív než by řekl švec.”

Oblékl si sako, zapnul se a sedl si na postel, aby se obul, neodpovídal a nedíval se na ni. Snažil se vypadat uraženě. Pizda advokátská, jak to hraje, pomyslela si Lidija.

“Tak řekni,” nedala se.

“Co ti mám říct?” zeptal se Dinko jakoby vynervovaně.

“V čem je rozdíl mezi mnou a kurvou?”

“Nevím…” řekl rozpačitě muž.

“Tak teda dík.”

“Myslím… ne… nerozumím,” zasmál se. "O čem to vůbec mluvíš?”

Naklonil se a pohnul rukou směrem k její hlavě, ale ona rychle uhnula.

“Co je?”

“V čem je rozdíl mezi mnou a kurvou?” zopakovala Lidija potřetí, ale tvrdě.

To už nebyla legrace. Ještě chvíli se na sebe dívali.

“Chceš, abych ti to řekla já?” řekla nakonec ona a dívala se mu pevně do očí.

“Jedinej rozdíl, drahoušku můj, je v tom, že ty mně nic neplatíš.”

Zabolelo ji na prsou, když to řekla. Nepatrně zaťala svaly na stehnech. A on jen seděl na posteli a tvářil se, že ničemu nerozumí.

“Vidíš, to je něco, o čem bysme si měli vážně promluvit,” řekla a zasmála se.

“O čem?” zasmál se i on tupě.

“No o tom.”

A tak se ještě jeden na druhého chvíli bez hlesu zubili, dokud Lidija neřekla:

“Dinko, ježiši, čeká tě ten klient.”

***

   Byla to trochu bláznivá situace, když se poznali. Zesnulá babička odkázala Lidiji byt a jedna teta Lidiji obvinila, že padělala babiččinu závěť. Dinko byl tetin advokát a během dvou stání, kdy ji zastupoval, především zíral Lidiji na prsa, a to tak okatě, až ho musela napomenout soudkyně. Je ale pravda, že se Lidija na druhé stání záměrně velmi vyzývavě oblékla. Zčásti proto, že ji bavilo provokovat tetina advokáta a zčásti i proto, že se jí ten statný navoněný býk v obleku od Versaceho líbil. A tak, zatímco hloupá tetka skřehotala o rodině, co se podvodem domohla vlastnictví, které mělo po právu nepochybně patřit jí, ti dva se na sebe dívali a Dinko si v jednu chvíli dokonce, přestože to později rozhodně popřel, olízl horní ret. Bylo strašné se na to dívat. Div že si to nerozdali už tam, v malé soudní síni Obvodního soudu ve Splitu, před očima tetky, soudkyně, Lidijiny obhájkyně a malé pihovaté zapisovatelky.

Další den navečer, chvíli před koncem pracovní doby, se ten člověk objevil v salonu, posadil se ke zdi a nespouštěl z Lidiji oči. Díval se na ni otevřeně, mlčky se usmíval, s divokou sebedůvěrou, která ji zneklidňila. Mari to neušlo. Vystrašeně se podívala na Lidiji a pomalu zdvihla bradu, přičemž očima ukazovala na Dinka. Myslela, jak přiznala následující den, že je to nějaký temný týpek, lichvář, kterému, řekněme, šéfka dluží nějaké peníze, nebo někdo takový, koho by Mare, kdyby na to přišlo, odvážně zapíchla nůžkami a nechala ho vykrvácet na linoleu. Lidija se na ni usmála, jako že je všechno v pořádku, ale ta dobrá a oddaná žena se velmi silně vylekala a dlouho jí trvalo, než se uklidnila.

Starší kadeřnice skončila se zákazníkem a pozvala Dinka na křeslo, ale on ukázal na Lidiji, která byla zaměstnána nějakým chlapcem, a řekl:

“Já bych, pokud to není nějaký problém, počkal na paní.”

“To problém je,” řekla Mare hádavě, “za míň jak půl hodiny zavíráme.”

“To je v pořádku,” ozvala se Lidija, “vezmu ho.”

“Á, kašli na to, už je půl sedmý, nestihnem to.”

“Mare,” řekla Lidija trpělivě, “ty jen zameť a jdi domů a ostatní je moje starost.”

Mare začala zametat a v tu chvíli Lidija skončila s tím chlapcem. Dinko vstal.

“Jestli můžete, umyjte mi i vlasy,” řekl advokát drze.

“Bože můj,” zasténala Mare nespokojeně, spíš sama pro sebe.

Lidija muži líbezně ukázala na nízkou stoličku u malého umyvadla a on se usadil. Připravila teplou vodu. Mare nervózně máchala koštětem kolem Dinkových nohou, ale on, pokud si toho všiml, nedal najevo, že by mu to vadilo. Konečně Mare skončila s nejdelším zametáním salonu v celé historii kadeřnické živnosti, oblékla si bundu a s kabelkou na klíně se posadila na lavici, aby počkala na Lidiji. Lidiji i jinak tyhle věci silně rozčilují. Když ženské hlídají jedna druhou. Na pařbách, například, když se jde jedna vyčůrat na záchod a druhá přede dveřmi drží stráž – Lidija tohle nikdy nemohla vystát.

 “Mare, ty hloupá,” zavrčela, “čeká tě muž.”

Žena s nevolí vstala a poodešla, ve dveřích se ještě jednou krátce otočila a podívala se na Lidiji, aby viděla, jestli si je opravdu jistá, že chce, aby odešla. Lidija kývla, že si je na sto procent jistá. Mare odešla. Lidija podruhé šamponovala advokáta, umyla a vysušila mu vlasy ručníkem. On vstal a sedl si na židli proti zrcadlu. Kadeřnice na chvíli odešla ke dveřím. Byl teplý jarní večer, voněly nějaké květiny. Za zatemněnými okny bytů se blýskaly televize. Lidiji se trochu třásly ruce. Pomalu pozvedla okraj bílého ručníku a čichla si, jak voní, jestli snad není cítit potem. Uchopila kličku kovové rolety.

“Musím to spustit,” řekla. “Aby nepřišla inspekce a neviděla, že pracuju v tuhle hodinu.”

Tetin advokát strnule seděl na prostřední židli. Kadeřnice s rachotem spustila roletu, potom zavřela skleněné dveře a v místnosti najednou nějak zhoustl vzduch, byl těžký a horký. Z rádia v koutě se velmi vhodně ozvalo nějaké reggae s jednotvárným, neochvějným rytmem vláčné basy, na který se dalo pěkně houpat v bocích.

“Jak to bude?” řekla Lidija, když se postavila za muže.

“Tak…,” řekl. “Nevím… Normálně.”

“Normálně nevedeme,” usmála se Lidija.

“A co vedete?”

“No, co já vím… Ledacos.”

Prsty mu česala mokré vlasy a dívala se na jeho odraz.

“Víte co, paní,” řekl Dinko. “Naučil jsem se, že když nevíš, co si vybrat, je nejlepší zvolit specialitu podniku.”

“Aha…,” podivila se naoko kadeřnice, protože nevěděla, co na to říct. “Vy byste chtěl specialitu podniku…”

Dívali se na sebe v zrcadle, nad kartáči, nůžkami a gely, a oba chtěli ještě něco říct, ale slova nepřicházela. Vlasy pod jejíma rukama byly měkké a tenké, jako chlapecké, už trochu znepokojená mu je vytáhla vysoko k temeni. Představila si ho bez nich. Nebyla k tomu zapotřebí zvláštní dávka fantazie, ten člověk bude za pár let očividně téměř plešatý, ale bylo vidět, že to jeho širokému čtverhrannému obličeji se snědou pletí, která se pevně napínala přes silné kosti, nijak zvlášť neuškodí. Možná má jen trochu malý nos, pomyslela si, když trochu naklonila hlavu.

“Začneme?” zeptal se.

“Vy nějak spěcháte?”

“Ale ne, mám čas.”

“Tak tedy pomalu,” řekla Lidija. “K čertu se spěchem.”

Ten se byl nedávno, možná teprve minulý týden, někde ostříhat, její služba byla vlastně úplně zbytečná. Bezmyšlenkovitě stříhala nůžkami kolem jeho hlavy a hrála si s jeho vlasy. Ve skutečnosti ho víc česala než stříhala. Špičkou červeného nehtu ho jako náhodou škrábla na krku a on se trochu pohnul.

 “Všechno v pořádku?” zeptala se Lidija nevinně.

“No jéje,” řekl advokát.

“A nepřišel jste náhodou kvůli té naší věci u soudu?”

“Ne,” užasl muž, “to bych ani nesměl.”

“Aha...”

“To by mě okamžitě vyhodili z komory.”

“Ježišmarja!”

“Je přísně zakázáno mluvit o případu s druhou stranou mimo soud.”

“No nazdar,” řekla kadeřnice, “to mě teda podrž.”

Voněl nějakým pěkným drahým parfémem. Nahnula se, našpulila rty a začala mu pomalu jakoby odfukovat chloupky z krku. On se v tu chvíli celý naježil.

“Hotovo,” řekla, vstala a opět se setkala s jeho pohledem v zrcadle. Hltal ji očima. Lidija se pomalu kousla do spodního rtu. V tu chvíli ucítila na noze jeho prsty. Nenápadně je vytáhl zpoza igelitového přehozu a hladil ji po vnitřní straně kolena. Polštářky prstů se plaše dotýkal měkké kůže. Věděl jak na to, hajzlík.

“Ale?” řekla Lidija. “A co by komora řekla na tohle?”

Hlazení v tu chvíli přestalo, žena trochu uhnula.

“Co by se stalo, kdybych komoře napsala o tomhle svádění?” zeptala se a zlomyslně se usmívala na jeho odraz.

Muž zčervenal. Bylo pěkně vidět, jak se vyděsil.

“A co bude teď?” pokračovala Lidija vyzývavě a užívala si přitom svou nadvládu.

“No vy byste určitě ne…,” vykoktal Dinko a jak se na ni díval, zmlkl. ...