Prozaik Pavel Brycz (nar. 1968 v Roudnici nad Labem) debutoval v roce 1993 sbírkou povídek Hlava Upanišády. Dosud vydal dalších sedm knih, mezi nimi Jsem město (1998, Cena Jiřího Ortena 1999), Miloval jsem Teklu a jiné povídky (2000), román Sloni mlčí (2002) a naposledy knížku pro děti Kouzelný svět Gabriely (2006). Největší pozornost ovšem vzbudil jeho Státní cenou oceněný román Patriarchátu dávno zašlá sláva (2003), který vypráví příběh čtyř generací rodiny Berezinků na pozadí moderních středoevropských dějin.

Pro Bryczovo dosavadní dílo je charakteristická výrazná vnitřní provázanost, jíž dociluje jednak četným opakováním klíčových témat, motivů i rysů hlavních postav, jednak přímými odkazy, výjimečně dokonce doslovnými citacemi ze svých starších textů. Devět povídek poslední sbírky Malá domů tuto kontinuitu zachovává, a čtenář znalý ostatních autorových prací se tak hned v úvodní povídce setká s postavou, jejíž jméno je vypůjčené z předchozí Bryczovy knihy, v postavě zženštilého snílka Martina Bezsmertnycha z povídky „Tancuj na náměstí“ pozná Vladimíra Berezinka a prostřednictvím výlučně mužských vypravěčů nahlédne do neklidného světa „silnějšího“ pohlaví.

Soudržnost nové knihy nespočívá ve formálním sjednocení jednotlivých textů, povídkový soubor naopak nabízí nebývale široké spektrum žánrů – od existenciálního dramatu povídky „Tancuj na náměstí“ přes grotesku ze sportovního prostředí („Odhalte masky…!“, „Best for Sparta“) po detektivní příběh („Psí život“). Společné znaky povídek jsou, jak bylo naznačeno, především v tématice a v rovině postav: typickou Bryczovou postavou je blonďák s modrýma očima, jenž je svým okolím i sebou samým považován za trochu zženštilého, a zároveň je básníkem, který se obvykle živí jako reklamní textař (nápadným doplňkem poetiky próz Pavla Brycze jsou vložené básně a písňové texty). Mezi upozaděnými ženskými postavami najdeme jen jedinou, které je ve vyprávění dopřán výraznější prostor, ale vypravěčem zidealizovaná kráska Marilyn (připomíná slečnu Stříbrnou z románu Lvíče Josefa Škvoreckého) z kompozičně nápadité povídky – nebo spíše novely – „L'amourir“ má blíže ke statickému předmětu nenaplnitelné touhy než k plnokrevně jednajícím postavám. Ty jsou v Malé domů velmi dobře prokreslené nepřímou charakteristikou prostřednictvím dialogů, jejich jazyk exceluje v půvabné komice povídky „Susy Lucenta, amore mio“ o třináctiletém chlapci a jeho „potížích“ s pohlavním životem. Právě jazyk podtrhuje homogennost Bryczových vypravěčů, které také spojuje časté užívání nepříliš frekventovaných výrazů, jako „havrani“ (s významem pracovník pohřebního ústavu) nebo „chřípí“. Tím dochází takřka ke ztotožnění vypravěčů zcela odlišných povídek (je i to součást autorského záměru, nebo se sem tato slova jen bezděčně „vloudila“ z autorova vlastního idiolektu?). V souvislosti se stylistikou se ale více zarazíme nad poněkud neobratným míšením spisovných a nespisovných tvarů, často v rámci jedné výpovědi: jinak přesvědčivé postavy pak náhle působí, jako by se nemohly rozhodnout, jaká vrstva národního jazyka bude obsahu jejich sdělení více slušet. Je to škoda, protože ono míšení tu není nutné, nezdá se, že by bylo podřízeno nějakému estetickému záměru.

Mezi slabiny předchozího opusu Pavla Brycze patřila často nepřesná práce s reáliemi. Na tenký led této oblasti se ve své čtvrté povídkové sbírce neúspěšně vydal snad jen v povídce „Best for Sparta“, kde se kamenem úrazu stala fotbalová terminologie („totální fotbal“ není totéž, co „totální defenziva“ a podobně), k tomu slabšímu v souboru ale řadí tuto grotesku s prvky sci-fi banální fabule s poněkud očekávanou pointou. To je ovšem u Bryczových textů spíše výjimka, a i proto je standard sbírky velmi dobrý: většinu povídek zahrnutých v Malé domů zdobí dynamické vyprávění („Susy Lucenta, amore mio“) a propracovaná kompozice, jako v „L'amourir“ nebo „Tancuj na náměstí“. V posledně jmenovaném textu, který patří k vrcholům celé sbírky, dochází k prolínání reflexe skutečného světa s mýtem, a právě zde – podobně jako v „Patriarchátu“ – je Bryczovo vyprávění asi nejpůsobivější.

Malá domů není tak ambiciózní jako Bryczova předešlá kniha Patriarchátu dávno zašlá sláva. Ovšem ve srovnání s tímto románem u ní nelze přehlédnout posun k jisté uměřenosti vyjádření, autor si ponechává témata, která jsou pro něj zásadní – téma lásky (tělesné, nenaplněné, bratrské, homosexuální), které prochází takřka všemi texty, a téma hledání místa ve společnosti, nejčastěji opět skrze lásku nebo přátelství – a těch zbylých se umí vzdát. S rozsáhlým románovým časoprostorem zmizela i většina ze záplavy motivů, z nichž mnohé nebyly podřízeny vnitřní logice textu. Zdá se proto, že v našem případě platí ono „méně je někdy více“.