Pavlu Bryczovi právě v nakladatelství Mladá fronta vychází kniha fejetonů a povídek nazvaná Tátologie aneb rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit. „Tátologie“ byla původně časopisecká rubrika, poradna pro senzitivní těhotné matky i nastávající otce. Veze se na vlně „rodinné (ne)pohody“ a s nadhledem komentuje každodenní lidské pinožení.

iLiteratura: Jak jste přišel na nápad s tátologií?
Pavel Brycz: Rady docenta tátologie vycházely v letech 2007–2008 a ještě začátkem roku 2009 v časopise Maminka. Byl jsem osloven redakcí, abych jako autor a otec psal fejetony, které by se věnovaly výchově dětí z mužského pohledu. Redakce mi ponechala naprostou volnost, takže název rubriky Tátologie, vytvoření nového vědního oboru a docentura z něj byla plně v mé vlastní režii. Práce na fejetonech mě bavila a těšily mě reakce čtenářů, které byly někdy až úsměvné.

iLiteratura: V jakém smyslu úsměvné? Pochlubíte se nějakou „historkou z natáčení?“
Pavel Brycz: Tehdy jsem ještě učil na gymnáziu v Liberci a kolega v kabinetu se začal rozplývat nad jedněmi mými radami. Jeho manželka tehdy právě čekala dítě, takže časopis odebírala. Mé jméno tam sice bylo uvedené, ale nepatrné, kdo nehledal, nevšiml si, sám jsem se podepisoval jako docent tátologie, takže kolega netušil, že jsem to psal já. Potěšil mě i dopis čtenářky, která se nedokázala domluvit na nějakých věcech s manželem, tak mu vytrhla můj článek a pověsila na dveře záchodu. Když trůnil, musel přečíst. Po nějakém čase se jeho chování změnilo a nechal si mým článkem vnutit něco, o čem by se s ní odmítl bavit.

iLiteratura: Od fejetonů v časopise je ale ještě docela dlouhá cesta ke knize, nebo se pletu?
Pavel Brycz: Na myšlenku knížky mě přivedla manželka. Spojil jsem se tedy s nakladatelstvím Mladá fronta a po nějaké době jsme se s šéfredaktorem Antonínem Kočím domluvili na knížce. Měl jsem v plánu vybrat pochopitelně nejlepší rady z časopisu, zredigovat je, ale napsat i rady nové. Pak jsem zamýšlel udělat druhý oddíl knížky složený z povídek, které tematicky na tátologii a svět otců, dětí i jejich maminek budou navazovat.

iLiteratura: Zamýšlel jste… – takže z toho nakonec sešlo?
Pavel Brycz: Málem. Jsem totiž bohužel dlouhodobě zaneprázdněn, pracuji jako reklamní textař a představa lidí o tomto povolání je poněkud jiná než holá skutečnost. Lidé se domnívají, že v opiovém rauši sem tam vymyslíme nějaký slogan či televizní reklamu, věnujeme tomu dvacet minut denně a po zbývající čas se topíme v penězích a koupeme v šampaňském. Skutečností je, že ta práce opravdu trvá devět a více hodin denně a vymačkává jako citron, takže se po nocích špatně „dělá kultura“. Nestěžuju si, jen konstatuji.

iLiteratura: Zrození knihy má tedy šťastný konec?
Pavel Brycz: Projekt Tátologie delší dobu poněkud stál na mrtvém bodě. Teprve grant, který jsem získal od Pražského literárního domu, a měsíční pobyt ve Wiesbadenu mi umožnil skutečně přepsat řadu čísel z oddílu rad, napsat mnohé tátologovské rady fungl nové a hlavně vytvořit druhý oddíl knížky, nazvaný Tati, vypravuj…, složený z povídek, vyprávění, někdy až falešně reportážního stylu, z lyrizované prózy, z dadaistických hříček i z balady.

iLiteratura: Většinu příběhů asi napsal život sám?
Pavel Brycz: Musím říct, že jsem se při psaní ohromně bavil, mnohé reálné události zpodobněné v těch povídkách znovu prožíval, třeba porod mého nejmladšího syna v povídce Color TV. Takže kromě takové té chlapské frajeřiny, černého humoru, ironie a jízlivosti je v knížce i můj emotivní vrtulník, který mě pěkně ofouknul, i když se rozhodně nedá říct, že by mi zcuchal vlasy.

iLiteratura: Pro vaši tvorbu je charakteristická motivická konzistence (korunním tématem je láska), autobiografický způsob psaní, pointované historky. I zde jste vedle fejetonů pro druhou část knihy zvolil opět svůj oblíbený žánr povídky. V čem vám tato forma vyhovuje?
Pavel Brycz: Zapeklitá otázka. Ale možná odpovídám už vlastně v tom podtitulu „Tati, vypravuj...“. Spousta mých literárních prací totiž skutečně roste z ústního podání, kdy na požádání nejen dětí, ale často i dospělých fabuluju. Takže zřejmě proto, že by nikdy nikdo nevydržel jako posluchač, kdybych mu vyprávěl epos nebo román, tak mám ve velké oblibě žánr povídky. Ale má manželka Karolína by škodolibě řekla, že občas ty eposy a romány z mých úst do poslední chvíle, než usne, taky slyší.

iLiteratura: Co vás ve Wiesbadenu nejvíc zaskočilo? Projeví se nějak tamní genius loci i v dopisované knize?
Pavel Brycz: Já se od prvního večera stylizoval do člověka, který doma nechal svého strážného anděla, protože lázeňské město je naprosto bezpečné, takže ať si anděl užije zasloužené dovolené. Ale rozhodl jsem se, že mu budu tak trochu z druhé ruky referovat přes dopisy. A jednoho dne, když jsem šel do svého oblíbeného tureckého kiosku, kde měli internet café, jsem zažil policejní zásah. Tři auta s houkačkami zatarasila z obou stran uličku, sedm policistů v neprůstřelných vestách naběhlo do baráku nad kioskem a vypadali opravdu hodně drsně. Svářila se ve mně zvědavost s obavami z nějaké přestřelky, tak jsem v uctivé vzdálenosti počkal, co se vyvrbí. Vyvedli z domu po dost dlouhé době popelavého hromotluka s želízky, jednoznačně alkoholika, možná narkomana, a z reakcí jedné malé slečny se psem a její matky jsem pochopil, že šlo o domácí násilí. Andělovi jsem o tom nepsal. Vlastně se nic nestalo. Ale za čtrnáct dní jsem vycházel z kiosku a z okna právě toho domu vyletěla sklenice a roztříštila se těsně přede mnou ve chvíli, kdy jsem se zastavil, protože jsem si vzpomněl, že jsem chtěl na internetu vyřídit ještě něco. Z baráku strašný dětský pláč a řev. Uf! Asi ho pustili. Můj anděl přiletěl rychlostí světla, aby mi dal stopku, ale kde měly ty děti nahoře své anděly? Čert ví! Každopádně nějaká blízká setkání s bytostmi mimo náš svět se v Tátologii objeví. A taky jeden balonek a nějaké stíny. Protože bez žlutého balonku a stínů by ani ten nejsrandovnější obraz světa nebyl upřímný.

Pavel Brycz (* 1968), rodák z Roudnice nad Labem, je český prozaik, textař, publicista a scenárista. Píše pro dospělé i pro děti. Je autorem povídkových souborů Hlava Upanišády, Jsem město (Cena Jiřího Ortena 1999), Miloval jsem Teklu a Malá domů, a dále novel Sloni mlčí (vznikla díky stipendijnímu pobytu UNESCO ve Francii), Mé ztracené město a románů Patriarchátu dávno zašlá sláva (Státní cena za literaturu 2004) a Svatý démon. Pro děti vydal Kouzelný svět Gabriely (nominace na Magnesii Literu 2007), Dětský zvěřinec (též stejnojmenný večerníček na ČT; 2009) a Bílá paní na hlídání (Zlatá stuha v kategorii nejlepší beletrie pro děti a mládež za rok 2010; na motivy této knihy chystá ČT také animovaný večerníček).
Letos v červenci absolvoval v rámci tvůrčího stipendia Pražského literárního domu autorů německého jazyka měsíční pobyt v německém Wiesbadenu. V nakladatelství Mladá fronta právě vycházejí dvě jeho knihy: Tátologie aneb rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit a Co si vyprávějí andělé?.