Novela Konzumenti levných jídel (Die Billigesser) z roku 1980 patří k méně známým pozdním dílům Thomase Bernharda (1931-1989), přináší však na malé ploše a v kondenzované formě téměř vše, co je pro jeho tvorbu typické, a zcela jistě si zaslouží naši pozornost. Jde také o jednu z posledních próz, které ještě nebyly do češtiny přeloženy; Bernhardovo dílo se tak před námi rýsuje již téměř v úplnosti především díky péči nakladatelství Prostor (jde již o patnáctý svazek!).

Vypravěč portrétuje svého bývalého spolužáka z gymnázia Kollera a jeho tragikomický osud. Tento „duchovní člověk“ (jako takový „má dav proti sobě“; „Duchovní člověk se ovšem ve chvíli svého zrození pustí do boje s davem a vzdoruje mu, neboť teprve útok na dav legitimuje člověka jako duchovní bytost.“ /s. 77/) vždy mířil k vědecké dráze, ale až štěstí v neštěstí jej správně nasměrovalo: pokousal jej pes průmyslníka Wellera, a Koller kvůli tomu přišel o nohu. Ovšem díky zmrzačení dostal od Wellera velké jednorázové odškodné a navíc i pravidelnou rentu. Další náhody jej přivedly do Vídeňské veřejné jídelny (VVJ) ke stolu tzv. konzumentů levných jídel, kteří se stali ideálními typy pro jeho studii o fyziognomice, která má nést právě název Konzumenti levných jídel. Studii, nakonec pochopitelně neuskutečněnou (novela končí větou: „Konzumenti levných jídel byli ztraceni stejně jako tolik duchovních výtvorů, o nichž nám jejich tvůrci vyprávěli.“ /s. 141/), nosí Koller v hlavě a líčí pak čtyři konzumenty levných jídel vypravěči: obchodníka a podvodníka Weningera, knihkupce Goldschmidta (v jeho osobě podává Bernhard nádherný portrét skutečného knihkupce, také „duchovního člověka“, nikoli „podavače“ knih), skladníka Grilla, který odešel do Vídně z Tyrolska a „vypracoval se“ až na skladníka velkoobchodu se železem, a vysokoškolského učitele, prolhaného chvastouna a alkoholika Einziga, prohlašujícího, že pochází ze šlechtického rodu a je vlastně von Einzig. Pátým portrétem má být sám Koller, který však umírá dřív, než stačí studii napsat. Sám vypravěč se domnívá, že Koller je šílený nebo k šílenství rozhodně spěje. V jeho postavě tedy nacházíme mnohé z typických Bernhardových „hrdinů“: napůl šíleného „duchovního člověka“, považujícího se za vědce, jenž v hlavě nosí nakonec neuskutečněné veledílo o fyziognomice. Jde o osamělého člověka stranícího se společnosti, rodiny i lidstva, jenž se přátelí s jediným člověkem (vypravěčem novely). A navíc je vedle postižení „duševního“ postižen nešťastnou náhodou také fyzicky (sám to ale považuje za štěstí).

Nesmírně sevřený text ve výborném a v dobrém slova smyslu čtivém překladu Tomáše Dimtera tentokrát není tak litanický, kritický a složitý jako jiná autorova díla. Typické výpady zde najdeme víceméně jen proti školství, např. na s. 133: „…na stejné vysoké škole, kterou Koller vždy označoval za přední rakouský duchamorný ústav, z něhož podle Kollera rok co rok vycházejí stovky a stovky zničených duchů, kterým v podstatě naše země a stát vděčí za svou sešlost a tupost a směšnost.“ Zato je tu však dostatek ironie i sebeironie, který se váže již k úvodnímu mottu z Novalise: „Hledáme plán ke světu – tímto plánem jsme my sami.“ A najdeme zde i další pro Bernharda typickou vlastnost, totiž inspiraci Ludwigem Wittgensteinem v pozoruhodné úvaze o jazyku: „…(jazyk) se skládá především ze slov stejné váhy, jimiž jsou myšlenky ustavičně stlačovány k zemi, a proto nemohou být v žádném případě sděleny v celém významu a skutečné nekonečnosti. (…) Myšlení ještě nikdy nebylo předvedeno ve své dokonalosti a nekonečnosti (…) Na tom se nic nezmění, dokud bude reprodukce myšlení odkázána na jazyk.“ (s. 124-5) Ještě že ale Thomas Bernhard nevzdal tento svůj „boj“ a dokázal takovým geniálním způsobem „reprodukovat“ své myšlení, své příběhy, své postavy a obsese tak dokonalým jazykem, jaký je v jeho textech, a že především sám nepatřil k tomu početnému zástupu svých hrdinů, kteří svá „veledíla“ nosili jen v hlavě a nikdy je nedovedli do zdárného konce.