...Čeká nás poslední kus cesty k domu, jdeme podél plotu, stále jsem po Grétině boku, nedívám se pod nohy, naslouchám jí, jak zrovna vypráví o svém dospívání, o prázdninách na venkově, o horách; chytne mě za ruku, ušetříme pár kroků, když zahneme za roh, který tvoří nábřeží s cestou, jež vede k domu, kráčíme vysokou trávou s vybledlými konečky, blížíme se bráně, před níž stojí auto, najednou se objeví postava, jejíž pohyby okamžitě rozpoznám, je vidět, že je štíhlá, dobře stavěná, i když zůstává ve stínu.

Tomáši, říká Gréta, objímá svého syna, směje se, měli jste otevřít bránu. Ustoupí o krok, skutečně zeštíhlel, vytrénované paže se rýsují pod přiléhavým svetrem, mou přítomnost v Grétině závětří vezme na vědomí přátelským pokývnutím hlavy. Není zamčeno, říká Gréta, většinou ne, Kateřina, zasekne se, pootočí se zpola ke mně, pokračuje: nedostali jste plánek (jak má se mnou zacházet, ostatně, prokázala jsem jí službu, pohledem se snaží navázat kontakt), pak pozdraví jeho průvodce, tři mladé muže, poslední z nich teprve vystupuje z auta, aby podal Grétě ruku; vzali mě s sebou, chtěli na koncert, říká Tomáš, a měli jsme skoro stejnou cestu. Arture, říká Gréta a obejme jednoho z mladých mužů, ty ses ale změnil, skoro jsem tě nepoznala. Jak se daří Gudrun? Artur odpovídá, otázka se vznáší prostorem mezi nimi.

Artur; samozřejmě že ho znám, Gudrunin syn, dlouho jsem ho neviděla, naposledy, ne, vlastně nejvýrazněji jsem si jej všimla na Tomášově a Gudrunině svatbě, kolik už je to let, musela bych se zamyslet, určitě tak deset, ne, spíš víc, byl srpen, to už byla na světě i její dcera, jak se vůbec jmenuje? A Artur, Gudrunin syn z předchozího vztahu, kdepak asi ztratil „h“ ze svého jména?, chtěla jsem ho pojmenovat Artuš, vyprávěla Gudrun, ale jeho otec byl proti, to bylo naposledy, kdy jsem ho poslechla, řekla, a pak se hluboce a srdečně smála, Artur tehdy dospíval, působil ale ještě stále poněkud dětsky. Teď je dospělý, chce být divoký a nezávislý, je vyholený, se stínem v temných očích, široké rty, které se rozevírají nad piercingem ozdobenou špičkou jazyka, kolik mu asi je, tak dvacet a něco, letmo mě zdraví, ahoj, řeknu, ahoj, odpoví i on, kdo ví, jestli ví, kdo jsem, mockrát jsme se nepotkali. Jak se máš?, zeptám se jen proto, abych stvrdila, že se známe, díky, odpovídá, usměje se, ukáže svůj ozdobený jazyk; trochu hrbolatá, naše ulice. Oba jeho přátelé, co si to vůbec myslím, přátelé, průvodci, bůh ví, něco mým směrem pronesou, stoupnu si vedle Gréty. Kde hrajete? ptá se a otáčí klíčem v zámku mřížovaných vrat.

Takhle je to snažší, prohodí s úsměvem přes rameno, jako by mi prozrazovala tajemství, pak: že je houslista, to už víš, a najednou ho před sebou vidím, zázračné houslové dítě, stál v ústraní slavnostní tabule a hrál, stál tak, aby na něj všichni hosté dobře viděli, s oddaností, kterou by u něj nečekali; zahraješ nám znovu?, ptá se Gréta, zatímco brána klouže ke straně a do nerovné země vyrývá ostrou jizvu.

Samozřejmě tu můžete přenocovat, říká Gréta, Tomáši, proč jsi neřekl, že přijedete, připravili bychom se na to, ale najdeme nějaké místo, jo? Poslední otazník je směřován mně. Možná nás potěšíte svým uměním? ptá se Gréta hochů, ti už ale nastoupili do auta a pomalu nás následují k domu. Vyvrbilo se to až na poslední chvíli, říká Tomáš. Jde vedle mě, pozoruji, že jeho tělo je pevnější, sportuješ? ptám se, ale už na jeho vypracovaných prsou je poznat fitko, ano, odpoví, chodím pravidelně cvičit, v obličeji je pohublý, kůže je zblízka pórovitá a vrásčitá. Já také, říkám, bude to věkem, směju se; copak jsme se tehdy, před nějakou dobou, neshodli, že nikdy, za žádných okolností bychom něco tak odporného, vzpomínáš ještě, jako obtloustlé tělo narvané do křiklavě žlutého trikotu a k tomu ta hudba. Život je otázkou priorit, v tom se mnou budeš jistě souhlasit, říká s úsměvem, který se mnou trhne a projede mi až do morku kostí; když se na něj ještě jednou podívám, už na jeho tváři není. V našich životních heslech jsme si byli zajedno, styl, říkali jsme, je pojem, který vytlačil ze svého místa jiný výraz, totiž „třída“. Stále jej ještě pozoruji, jeho zestárlý obličej mladíka, nedokážu se zeptat sama sebe, zda také tak vypadám; jak bych to mohla posoudit, vždycky se před zrcadlem pozoruji pouze v klidu, nikdy v pohybu a při bezvětří je voda také nezčeřená. Dobře, můžu si namlouvat, že je o pár let starší. Ano, říkám, svému stylu jsme zůstali věrní. To je důležité. Dívá se na mě pochybovačně, dospěli jsme až ke dveřím chaty, Gréta zůstala pozadu, stará se o parkovací místo, je jich třeba o jedno víc, než plánováno, Tomáš měl přijet s Gudrun, kdy přijede Gudrun, ptám se, nedorazí, odpovídá mi, jé, říkám, to je škoda.

Přesněji řečeno, nemám tušení, jestli přijede, říká Tomáš, byl bych rád, kdyby to tak nechala, posadí se na lavičku u vchodu. Vždycky jste se měli rádi, ne; vzhlédne ke mě, hledí mně tak trochu vyzývavě do tváře, nebo si to jenom sugeruju. Napjaté rysy trochu povolují. Ach, Tomáši, říkám, mrzí mě to; nejsem si jistá, jestli mu mám položit ruku na rameno. Ano, řekne krátce (naštěstí jsem ruku ještě nezvedla), odstěhoval jsem se. Samozřejmě je pozvaná, a Sylvia bude chtít přijet. Sylvia, samozřejmě, jak jsem mohla zapomenout jméno jeho dcery, bydlí u Gudrun? Ano, jistě, říká, kde by měla bydlet, tam má svůj pokoj a já stejně musím teprve něco pořádného najít; nyní přespávám u přátel. Sednu vedle něj na lavici, čekáme na Grétu, nechceme předbíhat plán, nechceme jí vpadnout do domu, i mlčky se shodneme, že to patří k dobrému vychování. Už jde, cosi s úsměvem rozpráví, dotkla se lehce Arturových zad, cítím jej mezi lopatkami, znám tenhle letmý dotyk, jenom špičkami prstů, které o to jistěji určují směr. Také Tomáš mluví, hovoří právě o inventáři, vypočítává, sčítá, jako by se mě takhle mstil, ty jsi měla Gudrun vždycky ráda, zopakuje ještě jednou.

Už nechci nic slyšet, zírám na strmou louku, která se láme ve křoví na okraji lesa, vyhlížím nějaké klidné místo; společně opatřený nábytek, zvolený s láskou pro detail a také se zohledněním celkového budoucího vzhledu, tak dobře si to dokážu představit. Nechci to vědět, on nepřestává; přestavbu půdy, kterou právě dokončili, dluhy, které budou splácet ještě dlouho, máš tak něco trvalého, říkám trochu podle. Cítím, jak na mě padá únava, která mě drží na téhle dřevěné lavici, na rozpůleném a kůry zbaveném kmeni, paty v pohorkách jsem zapřela do půdy prosvítající čerstvě posekanou trávou, ruka se natahuje po stéblech už vybledlého sena, klasy se drolí skrz prsty. Tomáš vstane, když jeho matka vstoupí spolu s muzikanty do domu, nesou zavazadla, batohy a veliké futrály na nástroje, které mají stejnou formu jako jejich obsah, jejich tvar prostě obsah předvídá. Rekapituluji: situace na parkovišti zůstane v tomto případě tedy nevysvětlena.

Teď dojde na rozdělení místností. Dva mraky se rozevřou, vznikne skulina, mraky musely být v různé výšce. Ukáže se bleďounce modré nebe, nízko stojící slunce na okrajích zbarvené do červena. Nejdřív jsme přemýšleli, říká Gréta, zbytek věty spolkne dům, zvonkohra, zvuk jejích kroků. Beztak vím, co si myslela, totiž, jestli mají děti spát v seníku, děti, to jsou: Sylvie, Tomášova dcera, které už musí být aspoň 13, jestli se nepletu, takže už vlastně žádným dítětem není, a pak Sabininy děti, ale ty jsou ještě dost malé. V prvním patře seníku jsou zbudované tři místnosti, aby se oddělilo seno od slámy, nesmysl, kde by se tu vzala sláma (i když, copak jsem v okolí, trochu nížeji, neviděla požaté pole, ale na druhou stranu, jak vysoko tu vlastně jsme?); nebo možná skutečně jako noclehárny, co já vím. Stojí tu jako malé chatičky pod strmou střechou, která vypadá jako nebe nadosah, neskutečná, snová místnost, dřevem podepřená konstrukce onoho světa, vnitřek lodní přídě, který je kýlem vzhůru.