Říká si Lilly a do Spojených států přišla hledat štěstí z Evropy. A pokud by člověk považoval za štěstí především to, když se žena šikovně provdá do vyšší společnosti, pak by měla Lilly už dávno splněno. Jenže mocnému mediálnímu magnátovi Basilu Duncanovi se jeho třetí manželka a matka jeho dvou dětí po čase omrzela, tak si za ni našel mladší a atraktivnější náhradu. Aby zachoval dekorum, rozhodl se Duncan k poněkud netradičnímu kroku a svou manželku i s luxusním bytem v jednom z chicagských mrakodrapů přenechal svému zástupci Alexanderovi. Nepočítal ovšem s tím, že odstrčená žena, o jejíž názor na věc se nikdo příliš nezajímal, v novém svazku vycítí šanci, jak se bývalému manželovi pomstít.

Exmanželka na vedlejší koleji
Zhruba takto by bylo ve zkratce možné popsat výchozí situaci románu Die Königin ist tot (Královna zemřela, 2012) rakouské prozaičky Olgy Florové (*1968). Nicméně nebýt odpovídající anotace, trvalo by čtenáři mnohem delší dobu jednotlivé souvislosti rozklíčovat. Příběh, který z pozice vypravěčky kormidluje právě Duncanova exmanželka Lilly, se totiž před čtenářem rozkrývá až postupně. Protagonistka v toku vlastních myšlenek mísí vzpomínky s vylíčením současné situace, reflektuje své omezené možnosti i minulé životní přešlapy, spřádá plány na pomstu, ale také vyhlíží další vášnivé chvilky se svým náhradním mužem, který v ní opět zažehl přidušenou sexuální touhu.

Třebaže čtenář po jejím boku stráví přes dvě stě stran, nemá to s vypravěčkou nikterak jednoduché. Lilly zůstává postavou poněkud mlhavých rysů, která projevuje lidskost v rozhovorech s najatou zahradnicí, současně se ale až překvapivě radikálně distancuje od vlastních dětí, respektive od jakýchkoliv silnějších projevů citů. Zdá se, že balí sebe sama do ochranné bubliny, kterou jen tu a tam prorážejí záchvěvy mateřské lásky či sexuální žádostivosti. Po celou dobu četby tak zůstává nejasné, do jaké míry je její niterný chlad, odrážející se i v jejím jazykovém projevu, pouze předstíranou pózou a do jaké skutečným povahovým rysem.

Zbývající postavy, kterých na ploše útlého románu nevystupuje mnoho, zůstávají poněkud povrchní a klišovité, zčásti i proto, že jejich jednání i slova filtruje svou jednostrannou interpretací vypravěčka. Duncan je tak především bezskrupulózním šéfem, který se k dosažení cíle neštítí ničeho, Alexander ambiciózním mladým vlčákem, jenž hodlá využít první slabé chvilky nepřítele, aby se vyšvihl až na vrchol, a zdánlivě všudypřítomný „lovčí“ tajemným mužem v pozadí, který se v byznysu stará o špinavou práci.

Shakespearovská výpůjčka
Jak už zaznělo výše, rakouská autorka se při psaní svého společenskokritického románu inspirovala tragédií Williama Shakespearea Macbeth, k níž se na mnoha místech otevřeně hlásí. Samotný název například odkazuje ke scéně z pátého dějství, v níž se Macbeth dozvídá o sebevraždě své ženy. K témuž výstupu, přesněji k monologu, který po oznámení následuje, odkazuje i motto knihy: „It is a tale / Told by an idiot, full of sound and fury, / Signifying nothing.“ (V překladu Martina Hilského: „Pustý žvást / idiota je to, jen hluk a vřava, / a neznamená nic.“) Skotský královrah tu ve slavné pasáži nepodrobuje kritice nic menšího než život sám, který mu tváří v tvář smrti milované manželky a spolupachatelky rázem připadá nicotný. Ve vztahu k románu lze citát číst mnoha způsoby, mj. jako konstatování, že „hluk a vřava“ násilného společenského vzestupu ani vítězi ve výsledku nepřinášejí skutečné uspokojení.

Shakespearovské výpůjčce přizpůsobila autorka i metaforickou rovinu románu, v níž často, někdy možná až přehnaně okatě, využívá slov z vojenské či obecně středověké terminologie. Duncan je tak logicky „králem“, který se v jednom okamžiku pokouší zbavit jednoho ze svých neposlušných „korunních princů“, zatímco „bojovník“ Alexander prokazuje své schopnosti a loajalitu firmě během „válečného tažení“ na asijském trhu.

Z výstavby románu i četných hříček s divadelní předlohou je patrné, že Olga Florová cílí především na náročnějšího a přemýšlivého čtenáře. V jejím textu zaznívá mj. kritika rasové nesnášenlivosti, společenského postavení žen, ale také provázanosti byznysu s politikou a médii. To je jistě téma, o němž by se vyplatilo rozvířit diskusi i v tuzemsku, románu Die Königin ist tot se to ale patrně nepovede. Případný český překlad by totiž zcela jistě zaujal jen malou hrstku čtenářů.