Cenu Antona Wildganse, jedno z nejprestižnějších a nejsledovanějších čistě rakouských literárních ocenění, uděluje Sdružení rakouského průmyslu (Vereinigung der Österreichischen Industrie) už od počátku 60. let a během její dlouhé historie cenu obdržela řada dnes kanonických autorů, mj. Ilse Aichingerová, Ingeborg Bachmannová či Christoph Ransmayr. Olga Florová (*1968) se na seznam laureátů zařadila roku 2012, poté co se tříčlenná porota dle svých slov rozhodla ocenit autorku, která „precizním jazykem […] neúprosně poodhaluje sociální konstelace, tematizuje nukleární rodinu i genderové role a citlivě zkoumá mocenské rozdíly ve společnosti“. Kdo je a o čem píše Olga Florová?

Mezi koly kapitalismu

Florová se narodila 25. ledna 1968 ve Vídni, část dětství a dospívání ale prožila také v Kolíně nad Rýnem a Štýrském Hradci, kde žije dodnes. V letech 1986–1993 vystudovala na štýrskohradecké univerzitě fyziku a dějiny umění, a než se roku 2004 rozhodla pro dráhu spisovatelky z povolání, působila v oblasti vývoje a produkce multimediálních výukových programů. Debutovala roku 2002 románem Erlkönig (Elfí král), v němž už jasně naznačila směr, kam se jako autorka bude tematicky i stylisticky ubírat.

„Román o 64 obrazech“ je sonda do rodinných kruhů jednoho průmyslníka a vykresluje – snad i v určité reminiscenci na Buddenbrookovy Thomase Manna – odklon mladé generace od měšťácky stabilního a úhledného způsobu života rodičů. Titus se stejně jako jeho sestřenice Barbara poněkud zdráhá, respektive zcela odmítá vplout do předem připraveného firemního, a tím i kariérního rámce. Namísto toho volí nejistou vlastní cestu, během níž střídá zaměstnání, bydliště i přítelkyně. Barbara se z rodinné smyčky vyvlékne po porodu nemanželského dítěte, a tak kariérnímu vábení firmy podlehne pouze její sestra Elisabeth. I ta se však v osobním životě opakovaně zpronevěřuje představám svých rodičů, což nakonec vede až k osudové tragédii. Erlkönig, odkazující v názvu na stejnojmennou Goethovu baladu, zaskočil kritiky především svou lakoničností, zlomkovitostí a sklonem k vynechávce. Florová se v textu totiž nesnaží čtenáři nabídnout předpřipravený koherentní děj, ale vyprávění prostřednictvím šesti různých perspektiv naopak patřičně kouskuje. I proto spisovatel Josef Winkler v souvislosti s autorčiným stylem už velmi záhy hovořil o „próze náznaků“, která stejnou měrou pracuje nejen se slovy na papíře, ale i prázdnými místy mezi nimi.

Úspěšně přijatý debut otevřel Florové dveře do světa literatury. Její texty se začaly objevovat v antologiích, denním tisku či prestižním literárním časopise manuskripte, roku 2003 navíc obdržela Cenu Reinharda Priessnitze, určenou začínajícím rakouským spisovatelům. V tomtéž roce s textem Wiederkehr (Návrat) vystoupila také na literárním klání o Cenu Ingeborg Bachmannové, a třebaže neuspěla, dorazil následující román Talschluss (Konec údolí, 2005) na trh s nemalým očekáváním čtenářů i kritiky. Opět je to rodina, jež tvoří tematické jádro knihy, konkrétně rodina autoritářské Grete, která na zrenovovaném zapadlém statku v údolí hodlá oslavit šedesátiny. Organizace narozenin ve zdánlivě idylickém – dle Gretina výslovného přání „autentickém“ – venkovském prostředí se společně s jubilantkou ujala ich-vypravěčka Katharina, profesně tápající event manažerka a bývalá přítelkyně Gretina syna Thomase. Už od počátku je zjevné, že podobná rodinná sešlost nemůže proběhnout zcela bez třenic, skutečně přiostřovat se však situace začne až ve chvíli, kdy se hosté ocitnou v údolí uvězněni. Mezi místním dobytkem se totiž rozšířila nebezpečná nákaza, a tak byly všechny příjezdové cesty z karanténních důvodů úředně uzavřeny.

Román Talschluss, jehož víceznačný název odkazuje i k zmíněnému „uzavření“ údolí, se dočkal řady přívětivých recenzí a autorka jej roku 2006 představila i v několika českých městech. Novináři na textu mj. ocenili plodnou pozorovací pozici ich-vypravěčky, která se v roli hosta i organizátorky příhodně pohybuje na hraně obou světů, komorní, takřka divadelní kulisy, ale také kritické uchopení přírody a obecně rakouského venkova, který má v provedení Florové pramálo společného s idylickými obrazy alpských pastvin. „Takto vypadá v nejlepším případě literatura, která sype písek do postideologicky fungujícího soukolí kapitalismu,“ chválila autorku rakouská germanistka Daniela Striglová.

Mezi supermarketem a mrakodrapem

Roku 2008 následoval třetí román Kollateralschaden (Vedlejší škody), který pronikl do širší nominace na Německou knižní cenu. Florová, dle svých slov inspirovaná slavnou fotografií Andrease Gurského „99 Cent“, jeho děj zasadila poněkud nečekaně do prostor tuctového supermarketu. Uličky mezi regály se zbožím jí totiž posloužily jako průsečík řady rozdílných lidských osudů, které na sebe v textu narážejí, protínají se a zčásti též zásadním způsobem interagují. Mezi nakupujícími a přítomným personálem nechybí bezskrupulózní politička Luise, lenivý zaměstnanec řetězce Tobias, postarší důchodce Horst, ale také mladík Mo. A právě on svým pseudoparkúrovým představením, při němž hodlá hlava nehlava proběhnout celým obchodem, zatímco jeho kamarád Sid divoký úprk natočí na mobil, uvede velmi brzy řadu věcí do pohybu. Novinář Erich totiž ničivou performanci vmžiku mylně označí za teroristický útok.

Už skladba nakupujících a aktérů románu, mezi jejichž perspektivou autorka podle kritiků prostřihává bezmála filmovým stylem, naznačuje, že se Florová i tentokrát pokouší o širší společenskou kritiku. V jejím hledáčku uvízly přebujelé kariérní ambice, lhostejnost vůči spoluobčanům, všeobecná touha po senzaci, latentní agresivita, ale také soudobé ne vždy opodstatněné pocity nebezpečí a ohrožení.

Následující román Die Königin ist tot (Královna zemřela, 2012) je poněkud komornější a vystačí si s jedinou vypravěčkou – Evropankou, jež si říká Lilly. Lilly je už několik let vdaná za mediálního magnáta Basila Duncana, a dokonce mu porodila dva syny, o idylickém manželství však nemůže být řeč. Do Duncanovy přízně se totiž nedávno vetřela mladá reportérka Ann, a mocný hráč na společenské i politické scéně tak už svou předchozí oblíbenou hračku nepotřebuje. Autoritářsky, aniž by se skutečně zeptal na její názor, se proto Lilly rozhodne postoupit svému obchodnímu zástupci, ambicióznímu a schopnému Alexanderovi. V něm však odstrčená exmanželka nachází významného spojence v honbě za pomstou.

Už jméno mediálního „krále“ Duncana a název knihy prozrazují, že coby předloha posloužila čtvrtému románu Florové skotská tragédie Williama Shakespeara Macbeth. Krvavý příběh kariérního vzestupu a hryzajících výčitek svědomí rakouská autorka přesunula do prostředí americké „high society“, v níž největší roli hrají peníze, politická moc a sociální prestiž. V důsledku zvolené jednostranné perspektivy, tedy zachycení celého příběhu z pozice moderní Lady Macbeth, text výrazně akcentuje pozici bezmocné ženy, která se svým poněkud neuváženým sňatkem sama zavřela do luxusní pasti. Vypravěččino nevydařené manželství, ubíjející pocity osamění i opětovné pookřání po Alexanderově boku líčí Florová v duchu své zdánlivě netečné hrdinky, tedy nanejvýš střízlivě a skoro bez emocí. Recenzent Stefan Gmünder román bez váhání označil za „jednu z nejpozoruhodnějších knih roku“, jiní kritikové přirovnali autorčin „drastický psychogram“ k textům rakouské nobelistky Elfriede Jelinekové či její vrstevnice Marlene Streeruwitzové.

Na jaře 2015 rozšířil bibliografii Olgy Florové další pozoruhodný titul, který se tentokrát ještě ostřeji vymezil vůči moderní digitální společnosti. Ich in Gelb (Já ve žlutém) je román tvořený blogovými záznamy, fotografiemi a komentáři uživatelů, který by bylo možné číst i pozpátku. Florová totiž, v souladu s tradiční podobou blogu na síti, uvádí nejnovější příspěvky „nahoře“, tedy na začátku knihy, a postupně se propracovává ke starším textům. Autorkou jednotlivých příspěvků je třináctiletá Alice, „nejmladší bloggerka módní scény“, která si přezdívá nextGirl, jednou z pravidelných návštěvnic pak mladá modelka Bianca. Nesnadno rekonstruovatelný děj se točí zejména kolem módní show, kterou uznávaný designér Josef plánuje uskutečnit v prostorách Přírodovědného muzea ve Vídni, autorka se však v románu sekundárně věnuje mj. otázkám digitální identity a tomu, jakým způsobem se online prezentace postupně odráží v chápání sebe sama. Kniha, kterou Florová osobně představila na jaře 2017 na veletrhu Svět knihy, se přiměřeně věku hrdinky nese v mladistvé, hovorově laděné vypravěčské tónině, což jí však podle kritiků neubírá na důležitosti a aktuálnosti.

Olga Florová je laureátkou několika stipendií a literárních ocenění, mj. již zmíněné Ceny Antona Wildganse (2012) či Ceny Vezy Canettiové města Vídně (2014). Roku 2014 se na pozvání porotkyně Daniely Striglové podruhé zúčastnila literární soutěže o Cenu Ingeborg Bachmannové, ani s úryvkem Unter Platanen (Pod platany) však na žádnou z udělovaných cen nedosáhla.

Dílo:

Próza:
Erlkönig (2002)
Talschluss (2005)
Kollateralschaden (2008)
Die Königin ist tot (2012)
Ich in Gelb (2015)
Klartraum (vyjde na podzim 2017)

Divadelní hry a libreta:
Die Renegaten (2002)
Fleischgerichte (2004)
Kugelstein (2007), libreto k opeře, autorkou hudby Elisabeth Harnik
Totstellen (2013)