Říkají, že jsi ĎÁBEL, Usámo, ale jak říkám, nevěřím tomu ani slovo. Viděla jsem tě na tvých nahrávkách. Běhá mi z tebe mráz po zádech a vypadáš jako džentlmen. Manžel byl správnej chlap, taky džentlmen. Měl bys ho rád. Možná jsi o tom měl popřemýšlet dřív, než jsi ho vyhodil do povětří. Prý věříš na ráj. Prý věříš, že když tvoji lidi zabijou někoho nevinnýho, prokazuješ mu tak službu, protože se sejde s Alláhem. No já nevím. Manžel v Alláha nevěřil, věřil ve svý dítě a fotbalovýmu klubu Arsenal.

Já měla fotbal vždycky ráda, ale manžel s klukem do něj byli blázni. Manžel brával kluka na všechny domácí zápasy. Legrace začínala už večer předtím. Než jsme dali kluka spát, manžel pobíhal po bytě, kluka na ramenou. Zpívali JEDNA NULA PRO ARSENAL, dokud sousedi seshora nezačali bušit na strop. Ti seshora fandili Chelsea. Ty žiješ v horách se svým kalašnikovem, Usámo, a dolů posíláš boží ohnivou odplatu na hlavy nepřátel proroků, takže si možná myslíš, že fotbal není tak důležitej. Ale je.

Někdy sousedi seshora přišli dolů a bušili nám na dveře. Dovádělo je to k šílenství, když manžel s klukem zpívali JEDNA NULA PRO ARSENAL. Sousedi na nás křičeli, ať jdeme někam, a pěstma bušili do dveří. Tím to akorát zhoršili, protože manžel s klukem začali zpívat DVA NULA PRO ARSENAL. Čím větší virvál sousedi dělali, tím víc nula jim měl Arsenal dát. Byla jsem z toho všeho hrozně vyklepaná, nebojím se ti to přiznat.

Když dozpívali, kluk byl rozparáděnej a smál se a chichotal jak blázen. Za nic na světě jsme ho nemohli dostat do postele. Mami, říkal, mami, mami, mami, pojď sem rychle, v mým pokoji něco je. Vběhla jsem dovnitř. Co je to? řekla jsem. Nic, řekl on, napálil jsem tě, ha ha ha. Byly mu čtyři roky a tři měsíce. Nemohl jsi proti němu nic mít. Ten kluk měl tak překrásnej úsměv. Byl šťastnej, že je na světě.

- Běž spát, ty příšerko, nebo budeš na ten velkej zápas nevyspalej. Bez tebe Arsenal nevyhraje, potřebujou tě.

- Ale mně se nechce spát, mami, říkal.

- Běž spát, nebo budu muset jít pro tátu.

- Já se ho nebojím, říkal. Táta je nejlepší táta na světě, je lepší než. Než. Než.

- Než co? Mh, ty příšerko? Než co je tvůj táta lepší?

- Opice, říkal. Táta je lepší než opice a, a, a.

- A co?

- Tizer, řekl kluk.

Zní to hloupě, Usámo, ale někdy jsem ráda, že je tví lidi vyhodili do vzduchu společně. Kdyby kluk přežil, stýskalo by se mu po tátovi. Byl by tak strašně smutnej. Nikdy bych nesnesla, aby můj kluk byl smutnej, takže jestli někdo má být smutnej, myslím, že to klidně můžu být já.

Když šel kluk nakonec spát, bylo pokaždý už pozdě a my seděli na gauči a pili pivo. Jen já a můj manžel. Jednou v pátek večer jsme se pohádali kvůli fotbalu. Šla jsem rovnou k věci.

- Byla bych ráda, kdybys kluka nebral na zápasy. Je moc malej. Jsem z toho nervózní.

- Nervózní? řekl manžel. Proč bys měla bejt nervózní?

- Vždyť víš. Násilí.

- Ha ha, řekl manžel. Davový násilí na fotbale. To je k smíchu, když uvážíš, že se živím zneškodňováním bomb.

- Já vím. Z toho jsem nervózní taky.

- Poslouchej, lásko, řekl. Fotbalový fanoušci už nejsou, co bejvali. Teď je to rodinná hra a navíc, jsem policajt, jsem velkej chlap, umím se ovládat.

- O tebe strach nemám. To o kluka. Jsou mu čtyři roky a tři měsíce, pořád ještě spí s Panem Králíkem.

- Prokristapána, řekl manžel. Myslíš, že na něj nedávám pozor? Myslíš, že nechám někoho, aby mu zkřivil vlas na hlavě? Dřív bych ho zabil.

- Dobře. Ale jsem z toho nervózní.

- Ty jsi nervózní ze všeho, řekl.

A měl pravdu, ach bože, měl naprostou pravdu, cítila jsem, jak se na nás řítí smrt.

Tu noc byl manžel vyčerpanej, měl za sebou pekelnej den a navrch k tomu ještě prošustroval 250 liber na nesprávným koni v Doncasteru. Neměla jsem chtít, aby mě pomiloval, měla jsem ho prostě nechat být, jenže moje nervy křičely a já myslela, že by to možná ze mě mohl dostat. Ale sex to byl příšernej a ta hrůza ve mně zůstala a manžel to jen zhoršil. Sám byl plnej strachu, cítila jsem každou z těch 250 liber, který prohrál, zapletenou v jeho svalech, když mě držel. Potom jsme jen tak leželi ve tmě a koukali do stropu. Ani jeden z nás nemohl spát. Sousedi seshora měli kamarády přes noc.

- Já ty parchanty zabiju, řekl manžel. Pijou a řvou až do noci. To nechápou, že tu bydlej rodiny? Co to sakra vlastně vůbec poslouchaj?

- To je Beyonce.

Znala jsem jména všech zpěváků, Usámo, dost jsem přes den koukala na televizi, víš?

- Nemyslím, kdo to je, řekl manžel. Myslím, jak se týhle muzice říká.

- R&B.

- Příšernej, úděsnej kravál, to to je, řekl manžel. Jen se podívej. Basa je tak nahlas, že se mi ve sklenici chvěje voda.

- Kdybysme tak byli bohatý. Kdybysme byli bohatý, mohli bysme žít v domě, ne v bytovce. To jen chudý musej snášet muziku svejch sousedů.

- Co to povídáš? řekl manžel. My nejsme chudý.

- Jo, dobře, ale vždyť se na nás podívej.

- Nezačínej s tím, řekl manžel.

- Nezačínej s čím?

- Nezačínej o penězích, řekl. Myslíš, že potřebuju, aby mi to někdo připomínal?

Vzdychla jsem a pohladila ve tmě jeho obličej.

- Ne, lásko. Promiň.

- Ne, řekl manžel. Ty promiň. Zasloužíš si lepšího, než jsem já.

- To ani nevyslovuj, lásko, jsem na tebe tak pyšná. Jsi správnej chlap. Nikdy nad tím nešpekuluješ, když zavolají. Jdeš a zachráníš lidem život.

- Jo, řekl manžel. Jenže nervy z toho mám na sračky, a když se vrátím domů, ty samý lidi, co jsem jim zachránil život, nám pouštěj do bytu vibrace tý jak že se jmenuje?

- Beyonce.

- Jo, tý, řekl. Beyonce. Někdy si přeju, abysme ty bomby nechali bouchnout.

Pohladila jsem ho po vlasech, nemyslel to tak. Leželi jsme tam dlouho a stropem k nám burácela hudba od sousedů. Manžel měl oči otevřený. Celej rozpálenej a zpocenej koukal ke stropu.

- Sráči, řekl.

- Nadávat bys nemusel, miláčku.

- Já si kurva do prdele budu nadávat, kdy se mi zachce.

- Nenádavej, jsem z toho nesvá, když nadáváš.

- Uklidni se, lásko, řekl manžel.

- Ne, ty se uklidni. To ty jsi přišel o 250 liber. Jak mám nakrmit kluka a oblíknout ho, když budeš takhle pokračovat? Proč se do prčic neovládneš?

Manžel se na mě podíval, jako bych mu jednu vrazila. Zřejmě to byl pro něj šok, vzhledem k tomu, že jsem nikdy nekřičela, ale nějak už to nešlo a Beyonce mi se svým CRAZY RIGHT NOW, co vyřvávala stropem naší ložnice tak hlasitě, až se mi z toho rozbzučely stoličky, taky moc nepomáhala.

- Do prdele s tím, řekl manžel. Nemyslím, že to takhle dál zvládnem. Já mám nervy nadranc a ty jseš starostma v jednom kuse napůl pomatená. Začíná se z tebe stávat hysterka.

- Já nejsem hysterická.

- Ale ano, jsi, řekl.

- NE, JÁ JSEM NAPROSTO V POHODĚ, NEJSEM HYSTERICKÁ.

[...]