(...) Král polkl doušek vína a poručil, aby se podával dezert. Sluha podobající se hrdinovi na tapetě neslyšně odešel.

„Vaše Veličenstvo…“ začal spisovatel, aniž by byl nějak projevil souhlas.

Král zvedl varovně ruku.

„Už ani slovo! S tvým svolením se na chvíli vzdálím. Vezmi v úvahu ještě tu skutečnost, že nejvyšší státní vyznamenání ti dává možnost vydat své knihy.“

Když se dveře za monarchou zavřely, poslal spisovatel ženě přes stůl výmluvný pohled, ve kterém se zračila celá řada emocí - od netajeného vzplanutí po naději, že mu dá radu.

Rudovláska jaksi nejistě potřásla hlavou, což by se dalo vysvětlit i jako varování, i jako povzbuzení. Po tomto mlčenlivém dialogu se spisovatel zvedl, udělal pár kroků a podal jí svou vizitku.

„Jak se jmenujete?“

Chtěl ještě něco říci, ale žena přiložila prst ke rtům, schovala rychle vizitku a očima ukázala spisovateli na jeho křeslo. Jakmile se posadil a vzal do rukou pohár, ve dveřích se objevil pán domu.

„Tak tady mě tedy máte!“ prohlásil vesele, mávaje mobilním telefonem.

„Nenudili jste se tady? Jak se správně říkalo za časů Tomáše Akvinského a také mnohem později, solus cum sola non cogitabuntur orare Pater noster[7]. I kdybyste mě zabili, mám latinu rád. Jasnost myšlenky, výraznost fráze… Mimochodem, kde je náš dezert?“

Sluha, který se styděl podívat pánovi do očí, se začervenal a začal nosit na stůl ovoce a šlehačku ve vysokých křišťálových pohárech.

„Táhni odtud!“ přikázal král. „Do kuchyně!“

Uvelebil se ve svém křesle, upil vína a pokračoval, jako by ani předtím neopustil sál: „Tamten filozof, se kterým jsme projednávali problémy života a smrti, si z nějakého důvodu myslel, že smrt je substance modré barvy. A občas dokonce začal mluvit v hotových aforismech. Čím to? Ještě na cestě přes Styx se lidé bojí, že se utopí. Dobré, co? A co ty, spisovateli, ty by ses nebál, že ne?“

„Co tím chcete říci, Vaše Veličenstvo?“

Spisovatel si nemohl nevšimnout vzezření rudovlásky: klid ji už docela opustil.

„To nic, jen jsem si na něco vzpomněl… Jednou zašel filozof s přítelem do lázně… To je zajímavé, proč se mi na noc tolik vybavují filozofové.“

Král ještě upil z poháru a beze zřejmé souvislosti s předešlými slovy řekl: „Občas je třeba stát se Kantem kvůli poprsí nějaké blondýny. Anebo Hegelem kvůli zadečku nějaké brunetky.“

Následující slova také svědčila o tom, že se monarchova myšlenka pohybovala klikatými a těžko pochopitelnými cestami: „Řekni mi, spisovateli, máš ženu?“

„Bohužel…“

„Bohužel máš, nebo bohužel nemáš?“

„Vzpomínám si na jednu starou sentenci. Špatná manželka není příčinou filozofie. Špatná manželka je její následek. Nikdy jsem neměl manželku. Možná proto, že nejsem filozof.“

„A co děti? Děti máš?“

„Určitě mám.“

„Ech, ty starý satyre!“ pochvalně se rozřehtal král. „Jak to napsal někdo z vašich: zná dámy a věří v jejich poslání.“ Hned však zas porušil logiku rozhovoru a zeptal se: „Neodskočil sis náhodou cestou sem na WC?“

„Pokud si dobře vzpomínám, tak ne,“ odpověděl spisovatel. Vrhl pohled na ženu a všiml si, že jí v očích vesele zajiskřilo; pak povzbuzen pokračoval.

„Copak, Vaše Veličenstvo, ukrývají se tam nějaká státní tajemství?“

„Objevila se tam nálepka. Představ si, že si sedneš na prkýnko, zvedneš oči a proti tobě visí tvůj portrét s idiotským nápisem: ‚Ruce pryč od našich dětí!‘ Kašlu na jejich děti.“

Král vyprázdnil pohár vína, aniž spisovateli navrhl udělat totéž, ten si však přesto vzal z monarchy příklad. Po jistém uvolnění se zdánlivě žertovným špičkováním se atmosféra u stolu zjevně proměnila, což potvrdil i králův hlas, který nehledě na to, kolik bylo vypito, nyní zněl docela střízlivě a pevně, dokonce tvrdě.

„Tedy: s radostí ti oznamuji, že už máš svého čtenáře. Poprosil jsem šéfa bezpečnostní služby, aby se podíval, cos napsal do šuplíku. Z toho vyplývá přinejmenším jedna věc: formální příčinu tvých pochyb jsme zlikvidovali. Navrhuji přípitek na tvého čtenáře a na tvůj řád!“

Žena se celá proměnila v naslouchající ucho. Spisovatel teď už ani nebyl na rozpacích, naopak vypadal, jako by byl něčím spokojen.

„Návrh mohu přijmout jen částečně.“

Král pozvedl oči a zadržel pohár u rtů.

„Předvídal jsem takovýto vývoj událostí, Vaše Veličenstvo. V tuto chvíli jsou již mé rukopisy v zahraničí. Spisovatel nemusí mít čtenáře, může však mít věrného přítele.“

„Ó, věrný přítel je neocenitelný kapitál,“ řekl monarcha ironicky. „Vidím, že jsi nenapravitelný optimista.“

„Vaše Veličenstvo, rozdíl mezi optimistou a pesimistou spočívá jen v tom, který den považují za datum konce světa.“

„To jsi neřekl špatně. To ale ostatně nemění podstatu věci. Jsou-li tvé rukopisy opravdu v zahraničí, pak máš zahraničního čtenáře. Tím lépe. Je to skvělý důkaz úspěchů naší domácí literatury. Podepíšu nařízení o tvém vyznamenání už dnes.“

Spisovatel vypadal stále klidně. Vzrušení odhalovaly jen rty, sevřené trochu víc než obvykle. Poznal najisto, že čas žertování vypršel.

„Ale mohu se nedostavit k ceremonii dekorování. Bude z toho skandál.“

„Mně je to jedno. Žádný skandál nebude. Naše noviny vytisknou nařízení a zprávu, že udělení řádu proběhlo přímo v paláci. V srdečném, téměř rodinném prostředí. Měl jsi proslov, kde děkuješ vládě a zvláště králi za péči o národní literaturu. Mundus vult decipi, ergo decipiatur. Svět chce být klamán, ať se tedy dá klamat. O tom, že jsem se ani nestačil vymočit a tys ihned začal nikoli neúspěšně svádět moji ženu, přikážu nepsat…“

Pohár v rukou rudovlásky se zachvěl, několik kapek padlo na bílý ubrus a vytvořilo na něm složitý obrazec, který připomínal jakési známé souhvězdí.

„Tu ji máme, tu vděčnost poddaných!“ pravil s předstíraným zármutkem král. „Považoval jsem ji za důkaz, že ženy mojí země jsou nejkrásnější na světě. Její řasy byly pro mě křídly očí a její rty stezkou do Edenu. Nazýval jsem ji ztělesněním ženskosti a věrnosti. Jenže se ukázalo, že je současně ztělesněním zrady. Pojď sem…“

Rudovlasá krasavice se přiblížila k monarchovi, zůstala však stát za spisovatelovými zády. Ale král jako by už zapomněl na její existenci. Porýpal se stříbrnou lžičkou v poháru se šlehačkou a začal mluvit o něčem jiném: „Nepřihlédl jsi ještě k jedné věci, spisovateli. Když jsem se zmínil o tom, že se podobáte králům, ani jsem se nepřetvařoval. Jenomže my králové jsme ve styku s reálnými lidmi, a vy spisovatelé s fantomy zplozenými vaší fantazií. A kterýsi blb vás nazval inženýry lidských duší. To my jsme inženýři lidských duší. Bavilo mě pozorovat, jak se z toho snažíš vyklouznout… Jsem ale šlechetný a milosrdný monarcha. Kromě řádu tě odměním i touhle ženou. Vezmeš si ji s sebou. V žilách jejích předků netekla modrá krev, ale v posteli je jako královna. A když si vzpomenu na naši nebožku královnu,“ král zvedl teatrálně oči vzhůru, „tak je neporovnatelně lepší…“

Spisovatel se zvedl.

„Nedovolím mluvit o ženě takovým tónem!“

„Jen klid, spisovateli,“ řekl unaveně král. „Nechceš přece, aby zítra v kanalizaci hlavního města našli čerstvou mrtvolku mladé krasavice. Tím spíš, že je v posteli jako královna,“ opakoval se zjevnou spokojeností. „No vidíš, že nechceš. Já ti rozumím. Takové exempláře jsou naším národním pokladem.“

Žena se přitiskla ke spisovateli. Ten ji objal kolem chvějících se odhalených ramen.

„Nemám vám co říci, Vaše Veličenstvo. Kromě toho, že… Víte, knihy, tak jako děti, plodí spisovatelé se ženami. Můžeme jít?“

„Jdi a pamatuj si, že jako náš jediný spisovatel a jediný nositel Řádu bílé myši jsi vždycky v mojí péči a pod mou ochranou.“

„A co ona?“ spisovatel vzal ženu za ruku.

„A ona pod tvojí. Jsi přece silný. V něčem jsi skoro rovný králi. Ale je tady i rozdíl. Král se může postarat o spisovatele lépe než spisovatel o krále.

Pamatuješ si, co odpověděl španělský král na otázku francouzského kolegy o tom, jak se má Cervantes? ‚Jděte a sbohem!‘“

Když zůstal monarcha o samotě, asi minutu zamyšleně seděl, potom snědl s chutí broskev a zavolal k sobě šéfa bezpečnostní služby. Člověk se vzhledem rodinného lékaře epikurejce už čekal za dveřmi. Postavil u krbu dva kožené kufry, vytáhl zápisník a připravil se k sepsání mimořádné zprávy, jenže král ho pohybem ruky zastavil.

„Spisovatel bydlí sám?“

„Ano.“

„To je dobře. Člověk osvobozený od rodinného shonu se soustřeďuje na věčné problémy. Mimochodem, dekorování už proběhlo. Zítra se v novinách objeví zpráva. Spisovatel vystoupil s děkovným projevem.“

„Neučinit to by byl vrchol nevděčnosti,“ šéf bezpečnosti našel okamžitě vhodný tón.

„Tím spíš, že jako přídavek k řádu dostal královu bývalou konkubínu. Ostatně o tom ti už referovali. Posaď se.“

Král nalil společníkovi pohár vína a přisunul talíř.

„Kde jsou rukopisy?“

Šéf bezpečnosti, žvýkající právě kus studeného skopového, ukázal očima na přepychové tlustě nacpané kufry, které přinesl.

„Neměl jsi problémy s přítelem?“

„Srdečně jsme si pohovořili a poslal jsem ho ke spisovateli o pět minut dříve, než jsem mu telefonoval o vašem pozvání. Pisálek hned zpozorněl, to se ví. A za hodinu nastoupil přítel do taxíku s těmihle dvěma kufry. Jenže mají kódové zámky. Z estetických důvodů jsem se rozhodl na ně nesahat. Defloraci můžete provést sám.“

„To jste se nemohli zeptat na kód?“

„Nestihli jsme,“ poněkud zneklidněl náčelník bezpečnosti.

„Co to znamená nestihli?“ podezíravě se zeptal král.

„Museli jsme pracovat nakvap,“ řekl vyhýbavě majitel špičaté bradky a opatrně změnil téma. „Vaše Veličenstvo, podstatná okolnost: spisovatel neuznával počítače a psal vždy jen obyčejnou propisovací tužkou.“

„Vždycky jsem měl rád konzervativně založené lidi,“ poznamenal král.

„Lze jim snáze porozumět. Je s nimi méně starostí. Ale ve světě není nic dokonalé. Takoví lidé jsou zatížení svými staromódními představami. Starostí je proto dost. Jaké varianty pokračování tohohle příběhu navrhuješ?“

Šéf bezpečnosti vytrhl ze zápisníku list popsaný po obou stranách. Král ho přelétl očima a nespokojeně se zamračil.

„Zbytečně ses tolik namáhal. První je naprosto nepřijatelné. I druhé. I třetí. Začnou se šířit chýry. Čtvrtý bod… Ty ses snad zbláznil? Já ti dneska pověsím na prsa řád a ty sám zítra… Mimochodem, podepsal jsem tajné nařízení. Ve skutečnosti řád dostaneš ty.“

Šéf bezpečnosti s obratností, která mu, jak by se mohlo zdát, nebyla vlastní, pružně a hbitě vyskočil a po vojensku se napřímil. Řád bílé myši stále ještě ležel na hedvábném polštářku a zářil diamanty, které plameny ohně v krbu barvily načerveno. Hned po svém pozdním hostu povstal i král a připjal mu vyznamenání naproti srdci.

„A teď mi řekni, zda chceš zítra spáchat sebevraždu?“

Monarcha se posadil a obrátil list s návrhy.

„Tohle už je lepší… Cože? Starý dobrý způsob, vyzkoušený na filozofovi.

To ale nebude pouhá dlouhodobá služební, ale tvůrčí cesta. Dlouhodobá tvůrčí cesta. Berlín, Řím, Paříž… Co tam ještě máš? Ve zprávě pro tisk určitě zdůraznit: na státní účet. A to je také svatá pravda.“

„Kdy ho vypravíme, Vaše Veličenstvo?“

Král už měl odpověď pohotově: „Předpokládám, že optimální čas je dnes v noci,“ monarcha pohlédl na staré nástěnné hodiny se dvěma amorky. „Dejme tomu v jednu hodinu. Formality odjezdu vyřídíš vlastnoručně.“ 

„Co ta žena?“

„Aby se nenudil…“

„Vy to dovolíte?“

„Ale ty starý proutníku!“

„Vaše Veličenstvo, říkal jste to přece vy, že hříchy jsou činy, na které se rádo vzpomíná?“

„Bude tedy ještě teploučká od jeho objetí…“

„To má svůj půvab. Zároveň připravíme spisovateli pěkné představení. Takříkajíc na rozloučenou…“

Poslední slova se králi z jakéhosi důvodu nezalíbila. Demonstrativně pohlédl na hodiny. Zlaté ručičky ve tvaru halaparten se chystaly setkat na číslici XII.

Když král zaslechl, jak od paláce odjíždí mercedes šéfa bezpečnosti, přikázal bez odkladu zavolat ministra policie. Hlavní policista země byl naprostým opakem šéfa bezpečnosti. Byl vysoký, vychrtlý a oholený tak, až se mu leskla tvář. Král ho srdečně přivítal podáním ruky, usadil hosta ke stolu a naplnil poháry.

„Ne, nic se nestalo,“ odpověděl monarcha na tázavý pohled. „Prostě se mi zachtělo posedět si s člověkem, kterému důvěřuji jako sám sobě. V naší zemi jsou takoví dva: ty a šéf bezpečnostní služby. On teď právě odešel. Byly to státní záležitosti… Zbývá pár detailů, které jsme nestihli projednat. Nezdržím tě. Za hodinu už budeš objímat svoji kyprou ženičku nebo koho chceš. A zatím si dej na kuráž staré dobré burgundské. Skopové, pravda, už vystydlo.“

Ministr policie pečlivě vyprázdnil pohár, osušil si rty ubrouskem a obhlédl stůl.

„Doporučuji losí salámek,“ řekl král.

Hlavní policista posunul talíř k sobě a dal se s chutí do jídla. Mezitím král usedl k empírovému sekretáři a začal rychle psát. Za několik minut si náčelník policie přečetl na listě, který před něho král položil: „Dnes nebudeš mít možnost spát. Přišly neobyčejně přesné informace, že kolem jedné hodiny v noci bude provedena opovážlivá a cynická vražda. Zbytek projednáme v zámeckém parku. Stěny mají uši i v královských rezidencích.“

Ministr si nalil pohár burgundského, opatrně ho vypil a vstal. Král ho vzal v podpaží a ještě ve dveřích dodal k tomu, co bylo napsáno: „V jedněch lidech žije Bůh, v druhých ďábel, ale v některých jen hlísti a mikrobi.“

Když se král po čtvrthodině vrátil do síně, nalil si víno, ale nenapil se. Přistoupil ke dvěma koženým kufrům, které přinesl šéf bezpečnosti, potěžkal je a vybral si ten objemnější. Položil ho na krb, chvíli otáčel ko ARLOV lečky zámků, a když se přesvědčil o jejich spolehlivosti, vytáhl ze zásuvky sekretáře velký lovecký nůž. Potéco vyzkoušel jeho ostří, spokojeně vrazil nůž špičkou do kufru. Potom důkladně rozřízl světlehnědou kůži po obvodu.

Kufr byl nacpaný obyčejnými papírovými složkami a desky byly zavázané stužkami. Král posunul ke krbu své těžké křeslo potažené zeleným sametem, postavil na krb pohár s vínem a položil si na klín svrchní desky. Pomalu rozvázal bílé stužky, ale najednou vyskočil a vztekle mrštil balíkem do krbu. U dalšího balíku se všechno opakovalo. Druhý kufr král rozřezal nožem na pruhy křížem krážem a kůži odtrhl rukou. Výsledek byl stejný.

Na tomto místě si prameny, které autor používal, začínají navzájem odporovat a krom toho je mezi různočteními rozdíl natolik zásadní, že je nutno zaznamenat obě verze.

Podle první verze ležel v balících netknutý čistý papír. Podle druhé se papír v balících také skvěl panensky bílým nedotčeným povrchem, ale uprostřed každého horního listu bylo krasopisně napsáno: „H… dostaneš.“

Po analýze veškerých údajů si může čtenář zvolit sám nejpravděpodobnější pokračování.

7/ Až on a ona budou sami, nebudou se asi modlit Otčenáš. (lat.)

Z běloruského originálu Ордэн белай мышы, in: Уладзімір Арлоў. Ордэн Белай Мышы, Мінск, Мастацкая літаратура, 2003, přeložila Veranika Bjalkovičová.
Vyšlo v Antologii běloruských povídek, ed. Sjarhej Smatryčenka, Větrné mlýny, Brno 2006