V listopadu 2004, necelý rok před tím, co píšu tyto řádky, jsem měl to štěstí vystoupit s krátkou přednáškou o vývoji postsovětské běloruské literatury před studenty Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze. V nich jsem měl velmi vděčné posluchače, kteří neopustili učebnu ani po tom, co jsem protáhl čas přednášky téměř o půl hodiny. Asi je téma lekce opravdu zaujalo. Ale chci říci něco jiného. Když jsem se tehdy hned na začátku hodiny zeptal, zda znají alespoň někoho z běloruských spisovatelů, přihlásil se pouze jeden kolega, který řekl přibližně toto: „Bojím se zmýlit, ale mám v hlavě jméno Hryhorij Skovoroda.“ (Pro nezasvěcené prozradím, že Hryhorij Skovoroda byl velký filozof a spisovatel 18. století… ale ukrajinský.)

Tento příklad je podle mě velmi charakteristický. V žádném případě nemíním vytýkat posluchačům Literární akademie jejich neznalost běloruských autorů. Co by se mohlo chtít po dvacetiletých studentech, když v České republice za posledních patnáct let nevyšla jediná kniha v překladu z běloruštiny, až do tohoto roku se neobjevila fakticky žádná rozsáhlejší časopisecká publikace na téma nové běloruské literatury a běloruština je jediným ze slovanských jazyků, který se vůbec nevyučuje na českých vysokých ani jazykových školách. Mimochodem častokrát jsem se setkal s tím, že mnozí Češi ani netuší, že běloruština je něco jiného než ruština. Není divu, když dokonce vzdělanci, ba vážení politici označují slovem Rusové nejen Bělorusy, ale třeba takové Uzbeky nebo Estonce. Vlastně za léta Ruské říše a sovětské vlády se sami Bělorusové (o Uzbecích a Estoncích to kompetentně říci nemohu) naučili o sobě říkat, že jsou „ruští lidé“.

Bohužel, otázka sebeidentifikace je v Bělorusku aktuální dodnes. Musí nás mrzet tím více to, že kdysi naši předkové měli velký a mohutný evropský stát a starou běloruštinou, úředním jazykem toho státu, byla sepsána jedna z prvních a pro svou dobu velmi vyvinutých evropských ústav - Statut Velkoknížectví Litevského, jehož první redakce pochází z r. 1529. A 12 let před tím, roku 1517, knihtiskař Francisk Skaryna vydal v Praze překlad Žaltáře - první tištěnou běloruskou knihu.

Časy, o nichž píši, byly bezpochyby zlatou dobou staré běloruské kultury a státnosti, po níž postupně přišel úpadek, polská hegemonie a polonizace ve státě, jenž byl už pouze formálně rovnoprávnou součástí federativní Řeči Pospolité, pak přechod běloruských zemí k Ruské říši koncem 18. století, rusifikace a řada „národních obrození“, z nich však ani jedno neskončilo celkem úspěšně, neboť vždy byla něčím nebo někým přerušena, a tak můžeme doufat, že alespoň jedno a snad definitivní obrození nás, Bělorusy, ještě čeká.

Podoba osudů Běloruska a Česka je, myslím, nápadná. Až ten konec se liší. A důvody toho leží podle mě na povrchu. Češi vždy věděli, co jsou za národ a jakožto Slované určitě silněji pociťovali svou cizost vůči vládnoucímu germánskému živlu, zatímco Bělorusko, ležící mezi územími velkých slovanských národů - Rusů a Poláků -, bylo objektem jejich sporů a běloruština byla po staletí nazývána dialektem buď polštiny, nebo ruštiny. Jiná sféra boje o Bělorusy mezi západem a východem byla (a v některé míře zůstává dodnes) náboženská: dá se říci národní řecko-katolická církev byla zde definitivně zrušena v r. 1839 a pak už nic nebránilo v tom, aby katolická a pravoslavná církev vnucovaly svým věřícím myšlenku, že katolík rovná se Polák a pravoslavný rovná se Rus. Vnutit to bylo tím snadnější, že Bělorusové nikdy neměli jednotné označení pro sebe jako národ, v různých oblastech země se říkalo jinak, např. Rusíni, Bělorusové, Litevci… anebo jen prostě zdejší (тутэйшыя). Mimochodem až do konce 19. století se Litvou nerozuměla dnešní Litevská republika (té se říkalo u nás Žmuď), ale území bývalého Velkoknížectví Litevského a hlavně jeho centrální část (to znamená především Západní Bělorusko). "O Litwo, ojczyzno moje" - takto začíná Pan Tadeáš Adama Mickiewicze, klasika polské (a lépe polskojazyčné, i když jeho polština je daleká spisovné a hemží se bělorusismy) literatury a patriota své Litvy, tedy Novohradského kraje a šířeji bývalého Velkoknížectví. Stejně tak třeba říkal o sobě, že je Litevec, nedávno zesnulý nositel Nobelovy ceny za literaturu od Polska Czesław Miłosz. Myslím, že zánik sebenázvu Litvini a přesun názvu Litva na vedlejší území je pro dnešní Bělorusy nenapravitelnou ztrátou. Přitom je zajímavé, že ji částečně způsobil jeden ze zakladatelů nové běloruské literatury Frančišak Bahuševič.

V úvodu ke své sbírce Dudka běloruská z r. 1891, jenž se stal manifestem národního obrození, totiž napsal: „…věnuje vám práci svou, musím si s vámi trochu pohovořit… o našem otcovském odvěkém jazyce, kterému my sami, ba nejen my, ale všichni lidé temní říkají mužický, a přitom se doopravdy jmenuje běloruský…“ - a tímto stvrzením definitivně zavedl název Bělorusko namísto Litvy do všeobecného použití.

Běloruské národní obrození, ve srovnání s českým dost pozdní, začátkem 20. století však nabralo obrátky, a to hlavně díky prvním masovým běloruským novinám Наша Ніва, na jejichž stránkách začínali publikovat budoucí literární klasikové Janka Kupala, Jakub Kolas, Maxim Bahdanovič, Maxim Harecki… Obrození se dočkalo takové intenzity, která dovolila, aby 25. března 1918 byla vyhlášena nezávislá Běloruská lidová republika. Vypadalo to, že Bělorusové mají výbornou šanci, aby mohli, říkaje s Jankou Kupalou, „zaujmout své čestné místo mezi národy“, ale velká politika se hraje podle svých pravidel a po bouřlivých událostech v letech 1918–1920, kdy se německá, ruská a polská okupace střídaly se závratnou rychlostí, na konci r. 1920 v Rize Polsko a Rusko podepsaly smlouvu, která rozřezala běloruské země na dva přibližně stejně velké kusy - Západní Bělorusko, jež se dostalo do Polska a nemělo tam žádnou autonomii, a Východní, z něhož se pouze část vešla do Běloruské sovětské socialistické republiky a zbytek tehdy ještě etnicky převážně běloruského území (části dnešní Smolenské, Brjanské a Pskovské oblasti) ponechalo komunistické Rusko sobě a dnes už je tamní obyvatelstvo značně poruštěné.

Moskevští bolševici, aby získali plnou důvěru a podporu místní komunistické politické elity, ve dvacátých letech 20. století téměř nijak neomezovali běloruský národní život, a tak v letech 1923–1929 tu dokonce proběhla tzv. bělorusizace, kdy se běloruština postupně zaváděla do všech sfér života a především do administrativy. Za tuto krátkou dobu vstoupila do literatury celá generace mladých spisovatelů, kteří stvořili masové literární sdružení Маладняк, jež sjednocovalo stovky literátů ve všech regionech okleštěné BSSR, oddaných ideálům bolševické revoluce, a o něco později někteří nejvýraznější mladí spisovatelé vystoupili z Маладняку a založili Узвышша - sdružení, jemuž byly cizí ideologické slogany a v němž se kladl důraz především na kvalitu psaní - mělo tehdy málo členů, ale zato mezi nimi byli velmi významní tvůrci: Kuzma Čorny, prozaik, svou psychologičností a vytříbeností jazyka přirovnávaný k Čechu Vladislavu Vančurovi, velmi osobitý básník Jazep Pušča, zajímavý spisovatel židovského původu Zmitrok Bjadulja, velký lyrický talent Uladzimir Dubouka aj.

Jak to často bývá, štěstí netrvá dlouho a už od konce dvacátých let byla bělorusizace přerušena a vystřídala ji rusifikace, namísto domorodých komunistů se do hlavních stranických a administrativních funkcí v Bělorusku začali jmenovat oddaní sluhové režimu z celého Sovětského svazu. V r. 1933 proběhla reforma běloruského pravopisu, nasměrovaná na umělé přiblížení běloruštiny k ruštině, s tím stejným účelem byly obnoveny slovníky a z knihoven vyřazeny slovníky a gramatiky dřívější, kterým se od té doby začalo říkat „nacionalistické“. Postupně se roztočily žernovy stalinských represálií, které v Bělorusku neměly jen sociální a ideologický ráz (tedy proti kulakům nebo vůbec těm, kdož odmítali vstupovat do kolchozů), nýbrž také národnostní, to znamená, že cíleně byla odsuzována, trestána, vysílána na ruský sever a na Sibiř a ničena běloruská inteligence, elita, vzdělanci, včerejší akademici, profesoři, historici, lingvisté, spisovatelé, kněží, politici… Svého vrcholu dosáhly represálie v letech 1937–38 a o jejich rozsahu může něco povědět třeba jen ten fakt, že pouze za jednu noc, 29. října 1937, bylo v Minsku zastřeleno kolem 100 intelektuálů, mezi nimiž bylo 22 literátů. Celkem prošlo stalinskými represáliemi téměř 90 procent členů v r. 1934 stvořeného Svazu sovětských spisovatelů Běloruska a jakmile byl někdo z dalších spisovatelů prohlášen za „nepřítele národa“, jeho knihy se dostávaly do pecí nebo do zvláštních skladišť.

Rok 1939 přinesl běloruskému národu sjednocení, když Stalin hned po Hitlerovi přepadl Polsko z východu a připojil Západní Bělorusko k BSSR. Přitom polyetnické, ale především židovsko-bělorusko-polské Vilno (dnešní Vilnius) - kolébku staré běloruské kultury - s obšírným etnicky běloruským okolím daroval Litvě se svolením založit sovětské vojenské základny v některých litevských městech, což za necelý rok vedlo k tomu, že se Litva stala další sovětskou socialistickou republikou. Ovšemže hned po obsazení Západního Běloruska Rudou armádou a po nasazení sovětské administrace byl veškerý tamější národní život nelítostně potlačen a jeho nejaktivnější činitelé fyzicky zničeni.

Neštěstí nechodí samo a další mohutnou ranou se pro běloruský národ stala 2. světová válka, které se nejen v Rusku, ale na většině bývalého území SSSR tradičně, nikoli však korektně, říká Velká vlastenecká. Byla to válka dvou agresorů - Hitlera a Stalina - a Bělorusové, stejně jako jiní bezprávní národy Sovětského svazu, v ní byli jen potravou pro děla. Němci, jako mnozí okupanti, snažící se získat si místní obyvatelstvo na svou stranu, povolili v Bělorusku národní činnost - školství, tisk, protikomunistické organizace apod., ba dokonce i orgány samosprávy, ovšem s podmínkou loajality k nové okupační vládě. „Namočených“ bylo v této „spolupráci“ s fašisty dost, a po válce za to ti, kteří nestihli utéct na západ, těžce pykali. Ve válce šel někdo bojovat za Sověty - ať už ze své vůle nebo ne, někdo přisluhoval Němcům, ale nejhůře bylo samozřejmě prostým lidem, kteří trpěli ode všech - od německých vojáků, od sovětských partyzánů, od místních policajtů… Obyvatelstvo republiky se po válce zmenšilo o čtvrtinu, byly to obrovské ztráty, i když zdejší lid poznal kdysi i horší (v rusko-švédské válce 1700–1721 zahynul každý třetí, v Napoleonské válce r. 1812 zase každý čtvrtý za necelý rok). Ale nejen lidské ztráty byly strašné. Z Běloruska byla vyvezena většina cenností a relikvií a jen nepatrná část se jich pak vrátila zpět. Válka smetla ze zemského povrchu stovky vesnic, bylo poškozeno - ať německými vojsky, Rudou Armádou nebo partyzány - až 80 % zástavby ve městech a je třeba podotknout, že ničení historických památek úspěšně pokračovalo v Bělorusku i po válce. Neobešlo se bez dalších územních ztrát - v r. 1945 daroval Stalin Polsku (z podobných důvodů jako kdysi Vilensko Litvě) Bělostocký (dnes Białystocký) kraj. První polovina 20. století se tak stala pro běloruskou identitu jednak dobou svého stvrzení, jednak dobou největších pohrom.

Poválečná desetiletí přinesla zemi se stabilizací také značnou urbanizaci společnosti a takto i její další rusifikaci. Nejvýznamnější literáti se ovšem hlásili k vesnickým kořenům a tedy i ke své mateřštině. V 60.–80. letech vznikla v běloruské literatuře díla, která se teď právem počítají k jejím vrcholům, a sice „válečné“ novely Vasila Bykava a Alese Adamoviče, „vesnická“ próza Ivana Meleže, Janky Bryla, Vjačaslava Adamčyka, Ivana Ptašnikava, historické romány Uladzimira Karatkeviče, poezie Maxima Tanka, Arkadze Kuljašova, Ryhora Baradulina, Alese Razanava, dokumentární knihy Světlany Alexijevičové… Mohutný proud samizdatových a exilových děl podobný českému není běloruské literatuře znám - jednak se tu ke vzniku takové literatury nevyskytl tak silný impulz, jakým se v Česku stal rok 1968, jednak v Bělorusku už dávno neexistovala tradice demokratického státu a, jak to už bylo ukázáno výše, většina odlišně smýšlejících spisovatelů byla fyzicky zničena ve třicátých a čtyřicátých letech. „Mírný disent“ tu však existoval a patřili k němu i téměř všichni již zmínění literáti, kteří se ve své tvorbě dotýkali pro sovětskou ideologii nežádoucích témat. V exilu po 2. světové válce se rovněž usadili nebo vyzráli někteří velmi výrazní tvůrci, mezi nimiž vyjmenuji především Natallju Arsenněvovou, Maseje Sjadňova, Janku Juchnavce, Kastuse Akulu, jejichž dílo doputovalo do vlasti až v devadesátých letech. Dost aktivně se účastnili a účastní literárního procesu umělci v běloruských zemích, jež se z politických důvodů octly v sousedních státech, a to především krajané z Bělostockého kraje - Sokrat Janowicz, Mira Łukszová, Nadzeja Artymowiczová aj.

Od začátku devadesátých let 20. století se běloruská literatura vyvíjí v podmínkách nezávislého státu. Krátké období poslední bělorusizace (1. polovina devadesátých let) ve spojení s nástupem demokratických svobod značně oživilo původní běloruskou tvorbu, navrátilo do povědomí čtenářů množství zapomenutých nebo dlouho zakazovaných autorů a děl, významně rozšířilo diapazon témat, uměleckých prostředků a směrů. V této době do literatury vstoupili nebo nejvýrazněji projevili svůj talent prozaici a básníci Uladzimir Arlov, Ales Astašonak, Adam Hlobus, Leanid Halubovič, Anatol Sys, Slavamir Adamovič, Andrej Chadanovič. Rovněž tehdy vzniklo několik neformálních literárních sdružení - jmenujme alespoň již de facto zaniklý skandální undergroundový spolek Bum-bam-lit (z něhož vzešli takoví tvůrci jako Valjancin Akudovič, Alherd Bacharevič, Viktar Žybul aj.) a Kruh volných literátů, který sdružuje především umělce žijící mimo hlavní město Minsk — např. Vincese Mudrova, Alese Arkuše, Ihara Sidaruka, Leru Somovou aj.

Příchodem k moci r. 1994 prezidenta Lukašenka a povstáním autoritářského státu tvůrčí elán mladých spisovatelů značně uvadl. Slogan „Zpět k Sovětskému svazu“, který fakticky vyznává Lukašenkův režim, zákonitě nachází mezi volnomyslnými tvůrci velké množství odpůrců a jednostranná politika netolerance k smýšlení odlišnému od linie státní ideologie rozdělila umělce - zjednodušeně řečeno - na dva tábory - na jedné straně loajální nebo přímo prorežimní spisovatele, kteří mají k dispozici státní časopisy, nakladatelství, zaručené honoráře, dotace a veškerou jinou státní podporu, a na straně druhé „nepoctivé“ (podle výrazu prezidenta Lukašenka) literáty, kteří nesouhlasí s omezováním vlastní tvůrčí svobody a mají tím pádem velmi omezené publikační resp. distribuční možnosti. Řada významných osobností běloruské literatury včetně Vasila Bykava, Světlany Alexijevičové, Alese Razanava se rozhodla pro odjezd do ciziny a například básník Slavamir Adamovič, který nakonec dostal azyl v Norsku, r. 1997 strávil sedm měsíců ve vězení za napsání básně Zabij prezidenta.

Dnes, v podmínkách kvazikulturní státní politiky, když se kulturou rozumí především propaganda a zábava, do velmi vážného stavu se dostala běloruština sama - vlastně základ národní identity. Prestiž běloruštiny a literatury, psané tímto jazykem, v republice rapidně klesá a spousta dětí na základních školách si musí mateřštinu svých předků osvojovat již téměř jako cizí jazyk.

I takto stručně popsané relace v běloruském státě jasně ukazují, že běloruská historie i dnešek neposkytují tvůrcům hodně důvodů k optimismu - a současná běloruská literatura to jen potvrzuje, což je vidět i na této antologii. Samozřejmě dát dohromady téměř samé smutné (až na pár výjimek) povídky vůbec nebyl můj záměr jako editora. Rozhodující při sestavování knihy byla samozřejmě kvalita textů, působivost, čtivost a v neposlední řadě mé osobní preference. Záměr byl seznámit Čechy s tvorbou běloruských literátů převážně posledních patnácti let (výjimku tvoří pouze dvě povídky - Zabíjačka od Michase Stralcova a Karol Ňaboža od Vjačaslava Adamčyka, napsané ještě začátkem sedmdesátých let 20. století) a tím „uvést do uší“ českých čtenářů celý tucet nových jmen nebo osvěžit v paměti jména již známá. Zároveň povídky pro antologii jsou vybrány a uspořádány tak, že z jejich sledu vyvstává mnohostranný obraz života Běloruska a Bělorusů v chronologickém pořadí - od stalinských represálií (Bykav: Žlutý píseček) přes 2. světovou válku (Adamčyk: Leanarda) a poválečné roky (Adamčyk: Karol Ňaboža; Stralcov: Zabíjačka) až po Černobyl (Fedarenka: Tyvado) a Lukašenkův režim (např. Arlov: Řád bílé myši); a celý tento více méně ucelený obraz života běloruského národa ve 20. století lemují pak nadčasové paraboly (na začátku Mravenci od Vasila Bykava a na konci antiutopická Kráva od Aleha Minkina). Je důležité říci, že všechny texty jsou přeloženy do češtiny poprvé, silami běloruských bohemistů za aktivní spolupráce s českými kolegy-filology, neboť bělorusisté, kteří by byli ochotní a schopní přeložit celý korpus textů z běloruštiny, v České republice prakticky nejsou. Je to škoda tím více, že Bělorusko vážou k České republice dávné a úzké vztahy již od dob zakladatele běloruského knihtisku Franciska Skaryny. Například ve 20. st. se Praha stala druhým domovem pro naše slavné básníky Uladzimira Žylku a Larysu Henijušovou, pro světoznámého operního zpěváka Michala Zabejdu-Sumického, pro stovky běloruských studentů; Rada Běloruské lidové republiky několik let po obsazení Běloruska sovětskými vojsky sídlila v Praze a dnes zde sídlí běloruská stanice Rádia Svobodná Evropa, kolem kterého se shromažďují desítky již dnešních politických uprchlíků, mezi nimiž je mnoho kulturních pracovníků.

Antologie současných běloruských povídek se připravovala více než dva roky. Za tuto dobu nás opustili dva z jejích autorů - Vasil Bykav a Ales Astašonak. Ať je výsledek naší dlouhé práce, tedy kniha, kterou držíte v rukou, věnován jejich památce.