Narozen 1924 v Byčkách, zemřel 2003 v Barauljanech u Minsku. Nejznámější běloruský spisovatel 20. století.

V letech 1939–1940 studoval sochařství na výtvarné škole ve Vicebsku, kvůli finanční tísni však studium nedokončil. Od r. 1943 na frontě, s operační armádou prošel SSSR, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Jugoslávii a Rakousko. Byl dvakrát zraněný, dokonce „zaživa pohřbený“ (jméno Vasila Bykava bylo v r. 1944 napsáno na obelisku u Kirovohradu mezi jmény padlých vojáků a jeho rodiče obdrželi zprávu o smrti syna na bojišti). Po válce Bykav po nějakou dobu zůstal v armádě, po definitivní demobilizaci žil v Hrodně a pracoval jako výtvarník, novinář a literární konzultant v deníku Гродзенская праўда. V letech 1972–1978 zastával funkci tajemníka Hrodenského oddělení Svazu spisovatelů Běloruska. Od r. 1978 na volné noze.

První jeho povídky se objevily v tisku koncem čtyřicátých let. Tematika Bykavových raných próz, jejichž hlavními postavami byli vojáci a důstojníci, určila tvůrčí osud spisovatele - většina jeho děl je věnována událostem 2. světové války.

První Bykavova rozsáhlejší novela Жураўліны крык (1960, Jeřábí křik) se brzy po vydání na dlouhá leta stala součástí školních čítanek běloruské literatury. Všesvazového uznání dosáhl až po zveřejnění třetí knihy Трэцяя ракета (1962, Třetí raketa, č. 1964). V šedesátých a sedmdesátých letech Bykav publikuje novely Альпійская балада (1964, Alpská balada), Мёртвым не баліць (1965, Mrtvé to nebolí, č. 1967), Праклятая вышыня (1968, Zteč, č. 1970), Круглянскі мост (1969, Kruhljanský most, č. 1988), Сотнікаў (1970, Sotnikov, č. 1979), Абеліск (1971, Obelisk, č. 1974), Дажыць да світання (1973, Žít do svítání, č. 1976), Воўчая зграя (1974, Vlčí smečka, č. 1983), Яго батальён (1975, Jeho prapor, č. 1988), Пайсці і не вярнуцца (1978, Cesta bez návratu, č. 1981) aj. Tyto novely zařadily Bykava mezi velmistry válečné prózy 20. století.

V jeho knihách z osmdesátých let (novely Знак бяды [1982, Znamení zla, č. 1987], Аблава [1986, Razie], román Кар’ер [1986, Lom, č. 1989] aj.) se objevují i nová témata, nejvýrazněji pak kolektivizace.

Nekompromisnost Bykavových próz se stala příčinou výpadů sovětských kritiků, kteří obviňovali spisovatele z očerňování válečné a mírové sovětské skutečnosti. Přesto Bykav, také díky svému renomé ve světě, obdržel mnoho cen, například Státní cenu SSSR za novely Абеліск a Дажыць да світання (1974) a Leninovu cenu za novelu Знак бяды (1986). V roce 1980 mu byla udělena hodnost Národního umělce Běloruska.

Jestliže je Bykavova tvorba šedesátých a osmdesátých let poměrně dobře známa českému čtenáři díky překladům J. Huláka, V. Židlického, A. Hendrycha aj., jeho knihy napsané po rozpadu Sovětského svazu se do češtiny nepřekládaly. Mezitím se tematika jeho děl v této době velmi rozšířila. Bykav upustil od námětů 2. světové války a mnoho svých děl zasvětil zločinům stalinismu, protikomunistickému boji Bělorusů v meziválečném období, válce v Afghánistánu, životu po Černobylu (povídkový soubor Сьцяна [1997, Zeď], novela Ваўчыная яма [1998, Vlčí jáma] aj.). Na novou úroveň postižení smyslu lidské existence a morálních základů života společnosti pozvedly jeho tvorbu paraboly, kratší alegorické povídky, z nichž většina je sebrána v knize Пахаджане (1999, Putovníci).

Vasil Bykav se aktivně účastnil společenskopolitického života své země, r. 1988 byl mezi zakladateli organizace Мартыралог Беларусі (společnost pro vyšetřování zločinů stalinismu v Bělorusku), z níž pak vzešla první opoziční demokratická strana Běloruská Lidová Fronta (BLF); od založení v r. 1989 byl Prezidentem Běloruského PEN-klubu. Bykavovy projevy, interview a články s tématy společensko-politického života byly sebrány v knihách На крыжах (1992, Na křížích) a Быкаў на Свабодзе (2004, rozšířené vydání 2005, Bykav na Svobodě). Bykavův neústupný postoj, který se od sovětských časů jen znásobil, zákonitě vyvolával nepřátelství ze strany současného běloruského režimu. Proti spisovateli se rozvinula štvanice a jeho nové knihy nemohly projít cenzurou, která byla de facto opět zavedena do státních nakladatelství. Za takových okolností byl Vasil Bykav v r. 1998 donucen odejít do ciziny. V posledních letech života pokračoval v psaní parabol (částečně sebraných spolu s básnickými dopisy Bykavovi od Ryhora Baradulina v knize Калі рукаюцца душы [2003, Když se pozdravují duše]) a pustil se do pamětí (Доўгая дарога дадому [2002, Dlouhá cesta domů]). Žil nejdříve ve Finsku, potom v Německu.

V prosinci 2002 se na osobní pozvání Václava Havla přestěhoval do České republiky. Na jaře 2003 prodělal v Praze operaci rakovinného nádoru, nemoc se však zastavit nepodařilo. Umírat se Vasil Bykav rozhodl doma a vrátil se do vlasti.