Neoficiální antologie
Smatryčenka, Sjarhej: Antologie běloruských povídek 1

Neoficiální antologie

Vydání Antologie běloruských povídek v češtině má dvojí význam. Nejenže seznámí českého čtenáře s částí současné běloruské literatury, ale představuje i jistý morální vzkaz běloruské demokratické kulturní scéně: má smysl tvořit, vaše díla jsou žádaná i v zahraničí. Antologie dokládá „evropskost“ současné běloruské literatury.

Vydání Antologie běloruských povídek v češtině má dvojí význam. Nejenže seznámí českého čtenáře s částí současné běloruské literatury, ale představuje i jistý morální vzkaz běloruské demokratické kulturní scéně: má smysl tvořit, vaše díla jsou žádaná i v zahraničí. Antologie dokládá „evropskost“ současné běloruské literatury, která se zabývá hluboce lidskými a aktuálními problémy a má světu co ukázat a předat. Přes problémy způsobené obtížnou politickou situací v zemi chytli běloruští literáti druhý dech a vypracovali se na úroveň jiných literatur. Možná právě současná politická realita z nich ždíme opravdové literární umění.

Povídky byly napsány po roce 1990, s výjimkou dvou (ZabíjačkaKarol Ňaboža, které vznikly ještě v 70. letech 20. století) a jsou svérázným obrazem života Bělorusů ve 20. století. Přesto v antologii nenajdeme jen příběhy ze současnosti, výběr témat je mnohem pestřejší. Na dvaceti povídkách lze demonstrovat rozmanitost současné tvorby. Řada z nich však po přečtení zanechává v čtenáři depresivní dojmy: je jim společná bolest, hrubé chování vedlejších postav, skrytý skepticismus k vlastnímu osudu schovaný pod zdánlivou bezstarostností hlavních postav a vtipným vyprávěním. Už sama témata nejsou optimistická: stalinské perzekuce, neštěstí 2. světové války, následky Černobylu, absurdnost současné politické situace. Výjimkou jsou nadčasové povídky Mravenci a Kráva, které nelze chronologicky zařadit.

Podle sestavitele antologie Sjarheje Smatryčenky byly jednotlivé povídky vybrány s ohledem na historický kontext běloruské literární tvorby, aby byla českému čtenáři představena běloruská literatura z různých stran. V povídkách jsou často zmiňovány historické osobnosti a události, které jsou českému čtenáři známé z ruských a světových dějin, ale běloruští spisovatelé jim vštěpují běloruský kontext, který je mnohdy odlišný a pro nás objevný (atentátník Lee Harvey Osvald, který krátkou dobu žil a pracoval v Minsku).

Výbor je reprezentativní a představuje současnou běloruskou literaturu napříč. V antologii jsou zastoupeni především autoři, kteří jsou v menší či větší míře v opozici vůči běloruskému režimu. Řada z nich v Bělorusku vůbec nemůže své knihy vydávat, vycházejí jen v zahraničí nebo v několika málo existujících soukromých nakladatelstvích.

Jak píší vydavatelé v závěrečné ediční poznámce, „běloruská literatura současnosti je trojí“ - oficiální, neoficiální a exilová. Pochopitelně jde o jev běžný ve všech autoritárních režimech, oproti československé literatuře je ale v Bělorusku dnes přece jiná doba a jiná poptávka, ve které jde především o kvalitu literárního díla, ne o kádrový profil autora. Antologie pak předkládá ukázky z tvorby autorů neoficiálních a exilových. Jediným zástupcem oficiální tvorby je Andrej Fedarenka.

Některé povídky jsou náročnější na čtení a vyžadují čtenářovu pozornost (Bykav, Minkin, Fedarenka), některé naopak přečtete lehce a jedním dechem (Arlov, Vežnavcová). Najdeme zde autory s opravdovým talentem (Stralcov, Arlov, Hlobus), kteří ve své tvorbě naplno projevují literární mistrovství. Aktuální je Arlovova ironická povídka Řád bílé myši, která je jemnou a brilantní satirou na všemocného vládce, jenž se přes všechny rafinované úklady dočká porážky od svého potenciálního protivníka, jehož jedinou zbraní je zbraň ducha – pero.

Vstříc novým antologiím
Antologie položila základní kámen nové překladatelské tradici a vnesla potřebný impuls do rozvoje bělorusko-českých kulturních styků. Proto je škoda, že vydavatel nepamatoval na vysvětlení základních pojmů. Běloruské reálie jsou českému čtenáři málo známé a pro pochopení některých povídek by bylo alespoň krátké uvedení do reálií potřebné. Chybí také vysvětlení problematiky přepisu běloruských místních a vlastních jmen (Vilnius – Vilno, Bykau – Bykav, Arlou - Arlov).

U povídek rovněž chybí zdůraznění, že jde o samostatné povídky. Na konci antologie je pouze vyjmenovaný přehled originálů, uvedený ovšem v běloruštině, které čtenáři nemusejí rozumět.

Bohužel v autorských medailoncích se vyskytují drobné ortografické a několik nepodstatných faktografických chyb (vesměs v letopočtech), a v několika případech lze natrefit na neopravené bělorusismy (např. pravoochranný časopis). Redakční práce mohla být pečlivější, aby v textu chyby nezůstávaly. Chyba se pak několikrát opakuje v názvu povídky Maryje Roudové – správný název je „1896“.

Přes drobné nedostatky je nutné konstatovat, že překladatelé se zhostili se ctí velmi nesnadné a namáhavé práce, uvážíme-li třeba jen problémy jazyka postmoderní prózy. Záslužným počinem je důsledná orientace na překlady z běloruských originálů: před rokem 1989 se běloruští autoři, včetně Bykava, často překládali z ruštiny, s výjimkou překladatele Václava Židlického, který překládal přímo z běloruštiny.

Na závěr je třeba vyslovit neskromné přání pokračovat ve vydávání běloruské literatury, na řadě by mohl být výbor z postsovětské tvorby Vasila Bykava, která v Česku dosud čeká na svého vydavatele. Jen tehdy může Bykav vstoupit ve všobecnou známost, až budou jeho díla ležet na pultech českých knihkupectví tak často, jako knihy Milana Kundery v Bělorusku.

V antologii zastoupení autoři
Vasil Bykav
(zemř. 2003) – nejznámější běloruský spisovatel, autor próz o partyzánském odboji za 2. světové války, zločinech stalinismu a protikomunistickém odboji, ale i válce v Afghánistánu, z nichž třináct bylo přeloženo do češtiny a slovenštiny. Žil půl roku v Praze. - Povídky: Mravenci. Žlutý píseček.
Vjačaslav Adamčyk (zemř. 2001) – prozaik a scénárista, autor povídek z období 2. světové války. - Povídky: Leanarda. Karol Ňaboža.
Michas Stralcov (zemř. 1987) – prozaik, esejista, překladatel, autor lyricky laděných próz. - Povídky: Zabíjačka.
Natallja Babinová – prozaička, esejistka. - Povídky: Tanec.
Adam Hlobus – syn Vjačaslava Adamčyka, nadaný básník, autor různorodých próz, mezi oblíbená témata patří láska a smrt. - Povídky: Smrt je muž.
Sjarhej Dubavec – publicista, esejista a významný editor, autor několika povídek. - Povídky: Bezmocnost.
Andrej Fedarenka – prozaik a dramatik, autor dětských knih. - Povídky: Tyvado.
Ales Astašonak (zemř. 2004) – plodný překladatel, scénárista, prozaik. - Povídky: Prázdné lahve.
Pjatro Vasjučenka – renomovaný literární vědec a kritik, ale také prozaik - Povídky: Pryč.
Ihar Sidaruk – dramaturg, básník, autor několika povídek. - Povídky: Autobus barvy lila.
Vinces Mudrov – v SSSR vydával samizdat, autor povídek. - Povídky: Cesta dlouhá dvacet kroků.
Mira Łukszová – představitelka běloruskojazyčné literatury v Polsku; žije v Białystoku, autorka pozie a lyrických povídek. - Povídky: Žena se zchromlou rukou.
Maryja Vajcjašonaková – autorka próz, často zaměřených na křesťanskou a lidskou morálku. - Povídky: Seděla jsem naproti.
Jeva Vežnavcová – vl. jm. Svjatlana Kursová, autorka próz zaměřených na genderovou problematiku. Pracuje jako novinářka. - Povídky: Jesličky, flašinet.
Maryja Roudová – vl. jm. Maryja Salaujovová, autorka ironických próz. - Povídky: 1896.
Uladzimir Arlov – básník, prozaik, esejista, autor historických novel, povídek pro děti, držitel řady literárních cen. - Povídky: Maša a medvědi. Řád bílé myši.
Aleh Minkin – básník, prozaik, autor dětských knih, významný překladatel poezie. - Povídky: Kráva.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Antologie běloruských povídek, ed. Sjarhej Smatryčenka, přel. Volha Patapovová, Sjarhej Smatryčenka, Veranika Bjalkovičová, Františka Sokolová, Hanna Raková, Ivona Maléřová, Julija Smatryčenková, nakl. Větrné mlýny, Brno, 2006, 1. vydání, 278 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku: