Muž s bičíkem v ruce a s jmenovkou na prsou, na které stálo „vrátný“, dovedl paní Frusu do vysoké a prázdné místnosti. Líbila se jí jeho postava, a tak s ním začala koketovat, ale bez úspěchu. Řekl jí stroze, ať chvilku počká, a nechal ji o samotě.

Při čekání si prohlížela své oblečení: zatracení skrblíci, nepochovali ji v tom novém kašmírovém kostýmku! Ale co, vždyť ani ty fialový šaty nebyly k zahození. No ale botky jsou přesně ty, které si přála. Nikde neviděla zrcadlo, tak si vlasy upravila rukama, potom si olízla rty, zdali je nezapomněli namalovat – ne, nezapomněli.

Právě když si chtěla zkontrolovat i spodní prádlo, vešli dva chlapi v dlouhých rouchách s hromadou lejster v podpaždí. Na jmenovce toho staršího stálo „Svatý Petr“, u druhého pak „Službu konající archanděl“.

Ani je nenapadlo, že by dámu pozdravili, nebo ji vybídli, ať si sedne! Posadili se do čela stolu, rozložili si svá lejstra, něco si mezi sebou šuškali a poté ten starší začal:

- Služebnice Páně, Fruso, nadešel čas prvního stání. Máš deset minut na to se vyzpovídat, ať víme, kam tě máme zařadit.

Žena se na něho podívala a pohrdavě si odfrkla: u nich v Botoşani se ani prefekt neopovážil s ní takhle mluvit! Na důkaz toho, že je jí to šumafuk, předstírala, že se dívá z okna. Ale na vysokých, bílých a prázdných zdech nebylo jediné okno, pouze hodiny velké jako kolo od vozu za jejími zády. Svatý Petr trpělivě počkal asi minutku, načež před sebou otevřel dotazník:

- Nepokradlas?

- Ne.

- Nezabilas?

- Ne.

- Nedopustila ses křivopřísežnictví?

- Ne.

- Neprahlas po statcích bližního svého?

- Ne.

- Světilas svátky?

- Ano.

- Sesmilnilas?

- Čehoo?

Svatý Petr zvedl oči od dotazníku a řekl: „Rozumím!“, pak otevřel sešit s modrými umělohmotnými deskami a četl:

- Provdala ses v pětatřiceti letech, poté co jsi vedla nevázaný život. Říkalo se ti „Fešanda“. Je to pravda?

- Je pravda, že jsem se vdávala v pětatřiceti letech, jelikož jsem do té doby nenašla muže, který by mě byl hoden! odsekla rychle a kousavě paní Frusa.

- A tak sis našla Icika Leiboviče, muže o třicet let staršího a ještě navíc žida…

- No a, byla jsem chytřejší, nechtěla jsem pořád chodit jen v dyftýnu a gumových galoších a patlat si na obličej smetanu, jak to dělaly ty ostatní. A Icik měl peníze. Ano, byla jsem mu dobrou ženou. Porodila a vychovala jsem mu dceru, pečovala o něj a respektovala ho.

Svatý Petr odlepil oči od sešitu, krátce na ni pohlédl a řekl: „Rozumím!“ Nato otevřel spis a spěšně v něm hledal. Vytáhl lejstro a řekl, aniž se na paní Frusu podíval:

- Když před dvaceti lety zemřel, podal si Icik Leibovič stížnost k našim židovským kolegům, že prý jsi ho, Fruso, častokrát bila. Oni teď žádají odškodnění.

- J-á-a, že jsem ho-o-o bila-a-a? divila se medově žena. Ať se propadnu, jestli…

- Jednou v neděli v létě roku 1929 v 16.30 jsi ho napadla koštětem, poté co se vrátil z trhu ve Fălticeni. Proč?

- No, protože jsem po něm žádala hedvábí a on mi donesl plátno…

- A nebylo to proto, že tvůj bývalý milenec z mládí, jenž ti slíbil, že tě vezme do hájku, tě pustil k vodě?

- Mě aby nějaký buran pustil k vodě?!

- Když měla dcera čtyři roky, vyhodila jsi Icika ven na mráz. Proč?

- Špatně ji umyl.

- O rok později jsi mu zlomila ruku.

- Zapomněl koupit mouku.

- Na své narozeniny, v jednasedmdesáti letech, od tebe dostal takový výprask, že z toho měl pravděpodobně smrt…

- Už jsem ho nemohla vystát, svatý Petře, vždyť neuznával našeho Spasitele! Takhle to bylo! vybuchla nakvašeně Frusa.

Svatý Petr zvedl oči od svých lejster, pohlédl na ni dlouze a příkře a již hodně unavený řekl: „Rozumím!“ Zamyslel se. Potom se podíval na obrovské hodiny na stěně, několik vteřin zapřemýšlel a pak něco napsal na papír. Stvrdil vše podpisem, podal to mlčícímu archandělovi a řekl mu:

- Ať je umístěna do oddělení lhářů. A vyřiď rabínu Ezrovi, že byla zjednána spravedlnost!

- Přesvatý, zašeptal službu konající archanděl hlasem, který se paní Fruse zdál přímo božský, ale toto oddělení je tak přeplněné, že by tam ani jablko nepropadlo. Potřebovali bychom fondy na postavení nových pavilonů a nemáme…

- Vím, vím, rabín Ezra nám slíbil půjčku.

- … a potom, pokračoval archanděl úzkostlivě, měli bychom je nějak rozdělit do kategorií, řekněme, jedny do „úmyslných“, druhé do „pudových“, protože jinak se zardousí, pozabíjejí navzájem…

- Dobrá, dobrá! odpověděl svatý Petr, mávl znechuceně rukou a vyšel z velké bílé místnosti.

Zanechal za sebou líbeznou, slaďounkou vůni růží a paní Frusu, jež se sama sebe ptala, plná pochybností, co asi mělo znamenat to „dobrá, dobrá!“.