Je proto třeba, abychom strach nepovažovali ani tak za emoci nebo „vášeň“ (jak se říkávalo v 17. století), či obecněji za pocit, který zachvacuje většinu jedinců určité společenské skupiny, nýbrž za systém, který přímo a rozhodujícím způsobem ovlivňuje makrosociální mechanismy. Systém emočních vztahů, který je bezprostředně navázán na soukolí výroby a na moc. Strach brání, aby se určité síly projevily, svazuje ruce, vyhání jedince z jeho území a brání mu na ně vstoupit, osobuje si tělesný prostor, rozdrobuje skupinovou soudržnost – to vše má zprostředkovaně i bezprostředně vliv na proces hospodářské, společenské, umělecké a myšlenkové tvorby. Rozlamuje, zpomaluje a tříští jej. (…)

Jakožto dispozice mrzačící touhu vytváří strach podmínky pro poslušnost. Zmalátňuje tělo, vysává z něj energii, vytváří duševní prázdnotu, kterou mají vyplnit pouze úkoly, povinnosti a zástoje uložené podřízeností. Strach dokonale připravuje půdu pro represivní působení zákona.

Také tady však Portugalci vztah k zákonu přetočili, takže mu na první pohled unikli, avšak zákon tím přesto posílil svou mocenskou působnost. Pod kůži proniklý strach by měl vést k přísnému a neúchylnému dodržování zákonů, jenomže opak je pravdou. Portugalci si v rámci určitých mezí vytvořili návyk zákony nedodržovat. Nedodržovat zákony neznamená neposlušnost, naopak, je to způsob, jak uniknout přísné dikci zákona v rámci jeho vlastních mezí. Sice tedy unikají, zákonu obecně daného ale neuniknou. (…) V jádru jde o to, neplnit, co ukládá zákon, a přece se držet velmi zvláštního právního řádu. Zákon totiž vždycky ponechává prostor jisté tolerance, neutrální prostor otevřený rozličným výkladům, a Portugalci této možné rozkolísanosti okamžitě využili pro svůj sklon nejednat, neplnit, co zákon ukládá; anebo jednat pokoutně, jednat, jako by nejednali, protože nic v zákoně nestanoví, že jejich jednání je nezákonné, ačkoli může nepřímo (morálně či politicky) k takovým důsledkům vést.

Co tedy dělá Portugalec, který se vyzná? Nic. Vyhrazuje si právo (osobní, a proto z podstaty lidské) zákon nedodržovat. Působí tu jeho sklon nezanechávat stopu. Prostor tolerance v zákonech se tak stává výsostným prostorem nezanechávání stop. Z toho plyne skutečný odpor plnit zákon – který se nezakládá na nějakém buřičství nebo popírání moci, ale na lusitánském sklonu vyhnout se tomu, aby se něco dělo. Tento odpor má ostatně tak hluboké kořeny, že se neprojevuje jen na straně občana, ale i na straně moci. V Portugalsku se zákon nedodržuje, kdykoli je to možné, současně se ale dělá málo proto, aby se dodržovat musel.

I to lze vysvětlit tím, že jsme vyšli z totalitní společnosti a jsme hluboce poznamenáni časem, jímž se řídila a který zasahoval pole celé společnosti, všechny individuální i kolektivní plány: totiž dobou permanentního odsouvání. Portugalci byli lidmi odsouvanými na později a neochotě zanechávat stopu to plně vyhovovalo. Je známo, že v tomto ohledu se Portugalsko pod tlakem Evropské unie mění. Nyní jsme určité zákony pod trestem vážných hospodářských sankcí nuceni dodržovat – a to pod stálou kontrolou nadnárodních instancí.

Ale také tady dodnes v inspekčních a donucovacích mechanismech přetrvává režim blahovůle, nedbalosti a špatné organizace. Režim, který zasahuje všechny sféry, počínaje lékařským potvrzením a konče daňovým únikem.

Nejednání se stalo z té i oné strany normy natolik systematickým, že to, co v Portugalsku umožňuje výkon moci, je existence reálné bez-moci, primární nemohoucnosti, která prostupuje veškerá mocenská opatření (politická, právní, policejní, sociální, rodinná, kulturní); a která má svůj odpovídající protějšek ve zvyku jedince-občana nejednat. To, co se podle prohlášení uskuteční, nezanechává stopu ani na jedné straně, protože to, co se uskutečnit má, nese od počátku pečeť něčeho, co nebude vykonáno – nebo bude vykonáno pomyslně, částečně, odlišně, „nepodstatně“, naoko atd.

Z toho pramení křehkost státu. Reálná moc v Portugalsku není ani moc ekonomická, ani politická a nemá ji (v nejširším slova smyslu) ani EU, ani vláda, ani instituce, skupiny či lidé v občanské společnosti. Všechny tyto druhy vztahů, jakési obrovské entropické soukolí vytvořené neochotou zanechávat stopu, se spojují v síť, v níž uvíznou všichni a která všechny připraví o energii. V naší zemi je v oběhu mnohem méně moci, než jaké jsou Portugalci schopni (moci něco vlastnit, mít v držení, s něčím zacházet, něco proměňovat, něco tvořit).

Jenomže je tu strach a tomu podléhá všechno. Tím lze vyložit, že oblast chování, která se vymyká působení zákonů, neotvírá pole přečinům, nevybízí k neposlušnosti, není oblastí výbušných výstřelků, intenzivních či abnormálních prožitků, nýbrž vede k rezignovanosti, k nečinnosti, k relativní blahosklonnosti vůči veškerým normám, k nucenému konsensu ohledně toho, co je politicky a společensky správné. Tato sféra tak z oblasti podřízenosti vlastně ničím nevybočuje.