Málokdy filosof napíše knihu, která vyjde v malé, desetimilionové zemi s poměrně nepevnými čtenářskými návyky během jednoho roku v celkem deseti vydáních a dotiscích – jako se to stalo fenomenologovi Josému Gilovi a jeho knize Portugalsko dnes: strach existovat (Portugal, Hoje: O Medo de Existir, 2004). Gilovi se sice podařilo odložit obtížný styl svých filosofických spisů, ani tak ale tato relativně útlá knížka nepředstavuje četbu nijak snadnou.

Obrovský zájem, který přesto vyvolala, svědčí především o momentální intenzitě portugalské potřeby uvažovat o vlastní národní identitě, a to tentokrát především v souvislosti s čím dál hlubším včleňováním země do evropských struktur, s nímž jdou mnohdy ruku v ruce neodhadnutelné průvodní účinky. Salazarovský režim v Portugalsku skončil roku 1974. Přesto žije podle Josého Gila, jemuž někteří vyčítají, že je ke své zemi až příliš kritický, pod povrchem společnosti i po třiceti letech: projevuje se například vratkým vědomím demokratických principů, absencí skutečně veřejného prostoru, neschopností vést korektně diskusi, nedostatkem osobní iniciativy, pocitem vlastní (osobní i národní) malosti, tendencí utápět problémy v „mlze“, a především tím, co je pro Gilův výklad klíčové: ve sklonu nezanechávat stopu a nedovolit, aby něco zanechalo stopu v nás.

José Gil, portugalský filosof, romanopisec a esejista, se narodil roku 1939 v tehdy portugalském Mosambiku. V době salazarovské diktatury žil v exilu, vystudoval filosofii na Sorbonně, kde byl mj. žákem Gillesa Deleuze. Dnes působí jako profesor filosofie na lisabonské Universidade Nova a na pařížském Collège international de Philosophie. Filosofuje a píše francouzsky a portugalsky. K jeho nejvýznamnějším knihám patří Metamorfózy těla (1985), Fernando Pessoa aneb Metafyzika počitků (1988), Vnitřní prostor (1994), Salazar: rétorika neviditelného (1995) či Totální pohyb – tělo a tanec (2001).