“Militantní humanismus”
Gary Younge v rozhovoru s Michaelem Marchem
Michael March: Domov nemůže být nahrazen (narážka na Youngovu knihu No Place Like Home - Doma je doma), kde tedy domov skutečně leží?
Gary Younge: Myslím, že domov je tam, kde leží vaše hodnoty – Brooklyn, Hackney, Barbados – jakmile jsem obklopen lidmi, kteří sdílejí stejné hodnoty jako já, cítím se úplně jako doma.
MM: Jaké jsou vaše hodnoty, jaké hodnoty uznáváte?
GY: Řekl bych, že militantní humanismus. Humanismus říká, že my lidé máme více společného než rozdílného; to je pro mě velmi důležité. A občas se za něj musí dost militantně bojovat. Lidé mohou výroky jako ‘My jsme svět’ a ‘Eben a slonovina’ považovat za přehnané a kýčovité. Jenže za ten druh humanismu, který mám na mysli, musíme bojovat, občas doslova.
MM: Jean Améry usiloval o radikální humanismus. Jenže militantní humanismus jde ještě dál, tak kde je ten boj?
GY: Řekl bych, že v různých momentech různých dob se nátura tohoto boje liší. Právě teď probíhá boj za občanská práva – na středním východě je to boj na život a na smrt, ve státech jde o práva homosexuálů, v rozvojovém světě probíhá boj proti pozůstatkům kolonialismu. Hlavní cílem odporu by však měl být fenomén obchodních značek. Každá lidská bytost má právo na tři jídla denně, střechu nad hlavou a vzdělání, ale teď s globalizací se to všechno dostává do pozadí za důležitější projekt, kterým je vydělávání peněz. Všude, dokonce i tady v New Yorku, to má ohromný kulturní dopad. Globalizace způsobuje, že všechna místa začínají vypadat úplně stejně. Starbucks, McDonalds – celá plejáda značek, které člověka pronásledují po celém světě.
MM: A dávají mu pocit známosti a bezpečí.
GY: Ne, ne, právě naopak. Velmi mne to znepokojuje. Chci vědět, kde právě jsem. Pokaždé, když vidím Starbucks nebo McDonald, zapomenu, kde jsem, a uvědomím si, že žiji v pekle. Protože peklo je místo, kde lidé nehrají roli, zato peníze ano.
MM: Považujete Marxe za filozofa - utopistu?
GY: Ano, vidím ho jako utopického filozofa, jehož vize jsou jak atraktivní, tak zastaralé. Je čím dál zřejmější, že ať už ona revoluční, změnu přinášející síla přijde odkudkoliv, nebude to z jedné třídy, z jedné jediné skupiny lidí. Přijde od mnoha různých lidí – čímž nechci tvrdit, že na pracující třídě už nezáleží. Žádná individuální věc nemůže být dynamickou silou. V jižní a centrální Americe je to o domorodém obyvatelstvu – regionalismus je silným hnacím motorem změny. V Evropě a severní Americe je to enviromentalismus. Na druhou stranu jsme však hnáni i k nacionalismu, rasismu a podobným extrémům. Marxovy myšlenky jsou staré už stopadesát let. Neměli bychom v nich hledat nic víc než jen náznaky toho, jak se bude svět v současnosti vyvíjet.
MM: A co otázka obchodní kultury – ekonomika tvářící se jako kultura, zastiňující ji a přebírající ochranou povahu kultury?
GY: Byznys si koupil kulturu, zničil ji a zalil betonem do základů dalších nákupních center. A my za to musíme platit. Bez veřejných prostor není žádná veřejná kultura, jen kultura korporační.
MM: Český filozof Jan Patočka řekl: „To, co definuje člověka, je jeho morálka.“
GY: Lidé se cítí ztraceni – spoutáni – a proto se snaží chytat stébel, občas třeba fragmentů nacionalistických a rasistických filozofií.
MM: Nietsche se domníval, že „očividně nechápeme ani sami sebe“. Schiller nás rozděloval na fragmenty. Co z toho preferujete?
GY: Moje kultura je z velké části formována dialogem, je tedy činná, živoucí. Řeknu vám příběh. Vyrůstal jsem v oblasti s velkou převahou bělochů. Jel jsem na rok do Súdánu, ale pak se vrátil do Edinburghu, který je také velmi bílý. Během té doby jsem si utvářel svůj vlastní názor na rasovou identitu čtením Mayi Angelou, Pauly Marshallové, Jamese Baldwina, Richarda Wrighta, Malcolma X a Martina Luthera Kinga. Jenže jsem neměl nikoho, s kým bych o tom mohl mluvit, takže to zůstávalo jen v mé hlavě – nebylo to skutečně reálné. Myslím tím, že jsem se svými úvahami nemohl nic dělat. Potom jsem konečně našel v Edinburghu přítele, který sdílel mnohé z mých názorů – a tehdy přešly od pasivity k životu, od pouhých odkazů na cizí názory k teoriím, které jsme mohli aktivně měnit – tímto způsobem se z dědictví, odkazu, stala kultura, z mrtvých myšlenek se staly živé.
MM: Takže odmítáte školu sociálního realismu Grety Garbo – „Chci být sama“?
GY: Přesně tak. Je těžké být humanistou bez kontaktu s lidmi. Občas jsou chvíle, kdy chceme být sami. Chvíle, kdy potřebujeme být sami – opravdu sami, ne jako když sami jen s I-podem hledáme rozptýlení kvůli tomu, abychom nemuseli přemýšlet. Než jsem sem přišel, neměl jsem ani mobilní telefon a můj život byl mnohem lepší.
MM: Je jak viditelný, tak i neviditelný svět. Vaší profesí je popisovat oba světy. Samozřejmě, že noviny popisují viditelný svět jako sled událostí, jenže existuje i neviditelný svět – svět podvědomí a historie.
GY: To je pravda. To je pravda. Problémem ve všech kulturních profesích je učinit neviditelný svět zřetelným, samozřejmým – vést lidi od viditelného, samozřejmého, nepopiratelného ke skrytému nebo alespoň neodhalenému. K místům, ve kterých předtím ještě nebyli. Jeden příklad: byla tu Katrina, hurikán Katrina, který zdevastoval New Orleans. Každý věděl, že afro-američani v této oblasti byli chudí – každý věděl o chudobě v Americe. Jenže byla potřeba katastrofa, aby se neviditelné zviditelnilo – aby se odhalilo to, co bylo vlastně až bolestně zjevné.
MM: Brecht napsal: „Ti, kteří stojí ve tmě, nejsou vidět.“
GY: Pod lampou je největší tma…
MM: Samozřejmě, bezprostřednost problému může být matoucí. Jsme zavaleni obrazy – bez možnosti o nich uvažovat. Mnohé z těchto obrazů jsou zkreslené – zavádějící – ustavičně přítomné.
GY: Věci jsou v pohybu – věci se mění – což může vést k jistému pokroku. Máme přístup k obrazům, okamžitým a nehybným, které nebyly v minulosti k dispozici. Tyto představy mohou být použity k dobrým účelům.
MM: Burroughs jednou poznamenal, „My zprávy neohlašujeme, my je vytváříme.“ Pro Geneta zase „autor určuje význam slov.“
GY: To v současnosti skutečně platí. Africké přísloví, „Až když začnou lvi psát historii, přestanou být lovci hrdiny“, je rozhodně pravdivé. Kdysi trvalo dost dlouhou dobu, než se začalo s přepisováním historie. Teď už ani nestačí zaschnout inkoust na první verzi, než se začne přepracovávat. Samotný fakt, že historie je neustále přepisována, není překvapující. Naopak to, že se události se začínají přepisovat zatímco stále ještě probíhají, mi přijde šokující – Je to troufalé.
MM: Může Evropa jednat nezávisle na Americe?
GY: Ne. Amerika je hyper-velmoc. Ale Amerika nemůže jednat osamocena. Amerika je vojenská hyper-velmoc – ekonomická hyper-velmoc – ale není ekonomicky nezávislá. A viděli jsme, že vojensky nemůže dosáhnout všeho. Když jsem žil v Sovětském svazu, v době komunismu, brávala žena, se kterou jsem bydlel, svého psa každý večer na procházku. Jednou jsem ji doprovázel a zjistil jsem, že v tuhle hodinu své psy venčil každý – říkali tomu sobachii chas, „psí hodina“ – a to proto, že v tuhle dobu běžela Vremia, národní zpravodajská relace – a lidé venčili své psy coby formu pasivního odporu. Byla to známka toho, jakou mají Sověti moc, ale že zároveň nemají žádný vliv. V roce 1991 měli tanky, Rudou armádu a KGB – ale ztratili veškerou vznešenost. Amerika může dopadnout stejně. Viděli jsme to na náměstí Tiananmen. Teď se o tom můžeme přesvědčit v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu. Můžete disponovat veškerou vojenskou silou na světě, ale v určité chvíli jste stejně nuceni přesvědčit lidi, že jste v právu.
MM: Lidé jsou frustrováni současným stavem demokracie. Zdá se, že se nacházíme ve volném pádu.
GY: Národy jednotlivých zemí už nejsou tím, čím bývaly. Máme teď onu nadnárodní korporaco-kracii, která kapitálu umožňuje hledat nejlevnější dostupnou pracovní sílu. Kapitál může podkopat demokracii jednoduše odstraněním dobré vůle. To není žádná novinka, ale je to čím dál přehnanější – zmáčkneme tlačítko a to je konec továrny – přesune se do Mexika, Thajska nebo někam jinam. Máme volný pohyb kapitálu, ale ne volný pohyb pracovních sil. Kolem východní Evropy bývala zeď, aby zabránila lidem vyjít ven – teď je kolem východní Evropy zeď naopak proto, abyste se nedostali dovnitř. Existuje mnoho nesrovnalostí, které bychom měly vyřešit. Otázkou je, vyřešíme-li je demokratickou cestou – třeba tím, že najdeme nějaký druh vládního zřízení, které bude schopné tyto tendence ovládat – anebo tím, že se demokracie stane něčím na způsob Země hledá superstar, nebo dokonce Big brothera.
MM: Mýty nejsou nikdy zcela zničeny.
GY: My už tu ale nemusíme být moc dlouho. Stačí se jen zamyslet nad tím, kam se ubíráme. Země byla zrozena a svět může zemřít. A my ho můžeme zabít. My ho můžeme zabít. Rozvoj – tak tomu říkáme – ekonomický rozvoj, může zničit svět.
MM: Je revoluce možná bez toho, aby skončila krvavou lázní?
GY: Myslím, že ano. Je nutné, abychom se pokusili změnit náš pohled na to, co to vlastně revoluce je.
MM: Všichni milují broadwayské muzikály.
GY: To, co se odehrálo v Jižní Africe, byla demokratická revoluce. Máme stereotypní představy o tom, jaká musí revoluce být. S některými z nich souhlasím. Ale ne se všemi. Vztahy mezi lidmi se nemění bezdůvodně. Potřebují nějaký impuls. Jsou jako auta – potřebují motor – potřebují směr. Otázkou je, jak se mění – proč se mění – protože se také mohou stočit nesprávným směrem.
MM: Jaké máte letos novoroční předsevzetí?
GY: Musím uspořádat svůj život. Především v tomto roce se můj život stal oním beztvarým světem. Jsem neustále v práci – nikdy v mé kanceláři, protože pracuji z domova. Má práce prostě expanduje, aby zaplnila veškerý volný prostor. Jako spisovatel musím svůj život uspořádat tak, aby byl efektivnější – méně cestovat a více vidět.
Přeložil Dominik Malý
Text pro zveřejnění na stránkách iliteratura.cz poskytl PWF
Na stránkách iliteratura.cz text neprošel redakční ani jazykovou úpravou
