20. (1) Jak marná, ba přímo zoufalá je tedy argumentace těch, kdo tvrdí – bezpochyby proto, aby oddálili okamžik, kdy o toto potěšení přijdou –, že taková zdrženlivost není v Písmu ani výslovně zmíněna, ani se na ni nevztahuje žádné konkrétní místo, které by služebníku božímu přímo zakazovalo účast na shromážděních tohoto druhu!  (2) Nedávno jsem zaslechl novou obhajobu od jednoho z těch „zapálenců“  pro hry: „Slunce,“ povídá, „vlastně dokonce i samotný Bůh se dívá s nebe a nepošpiní ho to.“ Jistě, slunce posílá své paprsky i do stoky a neposkvrní se! (3) Kdyby se tak Bůh nedíval na všechny naše prohřešky, a my se tak vyhnuli jeho soudu! On se však dívá i na loupeže, dívá se i na podvody, cizoložství, léčky, modloslužbu, a dokonce i na hry. A proto bychom se na ně my dívat neměli, aby nás neviděl ten, který vidí všechno. (4) Člověče, kladeš viníka i soudce na stejnou úroveň: viníka, který je vinen proto, že je viděn; soudce, který je soudcem proto, že vidí. (5) Oddáváme se snad rozvášněnosti i mimo zdi cirku, dáváme nemravnosti volný průchod i mimo brány divadla, nezřízenosti mimo stadion a nemilosrdnosti  mimo amfiteátr právě proto, že Bůh má oči mimo galerie, řady sedadel i apulie? Omyl: nikde neexistuje omluva pro to, co Bůh zatracuje, nikde a nikdy není dovoleno to, co je zakázáno vždy a všude. (6) Nestřídat názory a neměnit úsudek – to je dokonalá pravda a na ní závisí plnost křesťanského učení, neměnná bohabojnost a věrná poslušnost. To, co je skutečně buď dobré, nebo zlé, nemůže být jiné.

21. (1) Boží pravda totiž dává všem věcem stálost. Pohané, kteří plnost pravdy nemají, protože jejich učitelem pravdy není Bůh, si dobro a zlo vykládají, jak se jim zachce a zlíbí: to, co je jednou dobré, je jindy zlé, to, co je jednou zlé, je jindy dobré. (2) Tak se stává,  že tentýž člověk, který si na veřejnosti ani nevyhrne tuniku, když ho tlačí močový měchýř, nedokáže dát v cirku průchod své rozjařenosti jinak, než že své pohlaví strká všem před oči; tentýž člověk, který uši své panenské dcery chrání před každým sprostým slovem, ji sám bere do divadla, kde jsou běžné právě takové výrazy a gesta; (3) tentýž člověk, který se na ulici snaží spor řešený pěstmi buď urovnat, nebo se mu vyhnout, na stadionu schvaluje daleko ostřejší rvačky; tentýž člověk, kterého vyděsí mrtvola člověka zemřelého přirozenou smrtí, si v amfiteátru zcela nevzrušeně prohlíží rozervaná a ohlodaná těla tonoucí v tratolišti vlastní krve. (4) Dokonce i týž člověk, který se na hry vydá s tím, aby ukázal svůj souhlas s trestem za vraždu, nutí k vraždě gladiátora proti jeho vůli důtkami a holí;  konečně týž člověk, který žádá, aby byl každý několikanásobný vrah  předhozen lvům, se přimlouvá za to, aby byl za odměnu propuštěn na svobodu  zuřivý gladiátor a chce se ještě jednou pokochat pohledem na tvář jeho zabitého soupeře –toho, jemuž přál zdálky smrt, si zblízka prohlédne s mnohem větším požitkem, což je o to krutější, jestliže si jeho smrt nepřál.

22. (1) Copak se však můžeme divit? Taková nevyrovnanost je charakteristickým rysem lidí, kteří kvůli nestálosti svých citů a kolísání v úsudku směšují a zaměňují pojmy dobra a zla. (2) Vždyť oni sami stejnou měrou vynášejí do nebe, jako znevažují a ponižují ty, kdo se na hrách podílejí: závodníky, herce, atlety i ony zbožňované bojovníky v aréně, jimž muži odevzdávají své duše a ženy (ale nejen ony) svá těla,  a dopouštějí se tak kvůli nim právě toho, co kárají.  Dokonce je veřejně odsuzují ke ztrátě dobrého jména a občanských práv, vylučují je z kurie, řečnických tribun, senátu, jezdeckého stavu a odpírají jim všechny ostatní pocty a některá vyznamenání. (3) Jaká zvrácenost! Milují ty, které trestají, a neváží si těch, kterým tleskají; velebí umění a dávají cejch hanby umělci. (4) Jaké je to uvažování, když je někdo očerňován za to, díky čemu získal své zásluhy! A navíc, jaké přiznání, že jde o něco zlého, když lidé, kteří se takovými věcmi zabývají, nesou svůj cejch hanby, ačkoli jsou na vrcholu popularity!