Natasza Goerke - „Horká Polská Ryba“ (citát z recenze Grażyny Borkowské)

Natasza Goerke (1960) je polská prozaička. Vystudovala polonistiku v Poznani a orientalistiku v Krakově. V roce 1986 emigrovala do Dánska a po cestách na Východ se usadila v německém Hamburku, kde žije dodnes. Píše polsky. Vydala čtyři knihy povídek: Fraktály. Prostěradlové krámy (Fractale. Sklepy prześcieradłowe, Poznaň, 1994), Kniha paštik (Księga pasztetów, Poznaň, 1997), Rozloučení s plazmou (Pożegnania plazmy, Gladyszów, 1999), 47 naruby (47 na odlew, Varšava, 2002). V roce 1993 získala Cenu Czasu Kultury a v roce 1995 byla vybrána jako jediná polská spisovatelka na 6-měsíční stipendium Akademie Schloss Solitude ve Štutgartu.

Český čtenář měl doposud možnost seznámit se s tvorbou N. Goerke díky anglickému vydání Rozloučení s plazmou (Farewells to plasma, Twisted Spoon Press 2001). Natasza navštívila Prahu v roce 2003, kdy tuto knihy přijela osobně představit. V listopadu 2005 zazněly vybrané povídky Nataszy Goerke v pražském Polském institutu na literárním čtení připraveném studenty olomoucké univerzity.

N. Goerke se ve své tvorbě dotýká mnoha různorodých témat a směrů. Od duchovního hledání přes feministickou otázku po problematiku polskosti, která je pro exilovou autorku klíčová. A co o exilu říká ona sama? „Exil je výborná zkušenost, někdy bolestná, ale neocenitelná. Máš své kořeny, tam ale nejsou. Máš jazyk, tam je ale nepoužitelný. V myšlenkách neustálé překládání. A sny v několika jazycích. V jazyce tvé vlastní historie a v jazyce nového života. Psychologická Babylónská věž. Ale když se člověk nepoddá, může z toho mít užitek.”

Polská literární kritika si s tvorbou N. Goerke neuměla dost dobře poradit, autorka se sama často setkávala s nepochopením. Ale jak říká: „Já pro kritiky nepíšu. Kritik je ošklivé povolání už podle názvu. Existují však různé formy kritiky. Ta, která se v Polsku vášnivě praktikuje, mi připomíná praktiku žab, které hubí vlastní pulce. Zvláště ty, jejichž genotyp se liší od běžného. Takovým jednoduchým způsobem si žáby vypěstují pokolení nových žab, které se jim budou podobat. A všechno, co mohlo vypadat jinak, ubíjejí z důvodů lásky k tradici nebo prostě proto, že na to nemají odpovídající škatulku…“