Úterý, 22. května 2001
Seš prostě učiněná katastrofa, řekne Filip, když se Johana zase objeví: Ty seš tak neuvěřitelně katastrofální, vždyť to snad ani není možný, že se opovažuješ tři tejdny o sobě nedat vědět. Nechápu to. Kdybych ještě někdy musel dělat interview a dostal bych otázku, co považuju za největší skandál, nemusel bych vůbec přemýšlet a vypálil bych ze sebe jako z pistole: největší skandál seš ty, Johano Haugová, tak neuvěřitelný skandál, že bys musela okamžitě dostat pořádnou škytavku. Jenže ty tady ležíš na mojí matraci a rozčiluješ se nad povlečením, dvakrát se se mnou vyspíš, nařídíš budík a jakmile se zase ocitneš doma, okamžitě zapomeneš, žes u mě byla. Takový skandály ti přímo srší z očí. Přiznej, že je to dokonce líto i tobě!

Johana klátí nohama, tře si holý zadek o prostěradlo, nohama odkopne deku stranou a řekne, že dřív než by začala s doznáním své viny, musel by Filip přiznat, že to povlečení je fakt odporný.

- A navíc fialový, řekne: To ze všeho, co se ocitne na dva metry od postele, dělá stejně odpornou záležitost. A zrovna já ležím uprostřed.

Usmívá se a políbí ho, on se usměje taky, i když mu není do smíchu, Johana ho jen nakazila. Nechce, to si uvědomuje už ve chvíli, kdy se směje, být nakažen ani potiskem na povlečení, ani Johanou. -

Ty ošklivé meteorologické káčátko, pronese, když se oba dosyta nasmáli: Ve filmech režisérům hodně záleží na počasí, to musí každého trknout, nebo by aspoň mělo. Nedávno nechali dokonce pršet žáby, kolem čtyřiceti milionů, což určitě vstoupí do dějin filmu. Přesto se můžu jen smát, když na to pomyslím, neboť to všechno je jen vtip proti tomu, co zažívám. -

Ach.

(Možná bych se měl prostě jen chvilku projít nebo se projet na kole nebo si hlasitě zazpívat nebo mlátit do boxovacího pytle.)

Filip si oblékne to nejnutnější. Dřív než si s Johanou zase vjedou do vlasů, k čemuž zanedlouho dojde, ztratí se radši na čas v zahradě. Tady vítr otáčí a převrací listy, jimž noc přiřkla barvu štěrkové šedi. Jenže pořád přece jen ještě bylo světlo. Filip se s roztaženýma nohama postaví před žilkovaně vyschlou a odkvetlou švestku, vytáhne lepkavě vlhký penis a vymočí se na kmen. Protože před chvílí souložil, cítí příjemné pálení v močové trubici. Hvězdy jsou klidné. Dům získal sporým osvětlením na důvěryhodnosti, ani známka po zpustlosti a hnilobě. Dokonce i nepříjemné vzpomínky, které neodbytně slídí za okny, na okamžik zmizely. Filip oklepe poslední kapky, rozběhne se mezi stromy hlouběji do potemnělé zahrady, podivně rozhodnut, někdy ostýchavý, o chvíli později zase vzpurný, padající do všech pastí, které mu tato noc přichystala.

Zaslechne hlasy rodičů a prarodičů, podivně blízko, jenže nějak dutě a nejistě: Končíme, chlapče, končíme! Vrať se! Ještě tři prásky z cigarety. Pak se vrať! Motouz noci je rozžvýkaný a na koncích roztřepený. Lehni si k ní na matraci, polož se k ní a nic neříkej.

Ráno na ulicích se před domem loudá spousta dětí do školy. Souvislý proud se kolem půl osmé trhá. Pauza. Potom se objevují dva opozdilci, běží. Za Filipovými zády se Johana chystá k odchodu. Filip se plně soustředí na to, co se děje venku, a protože je okno dokořán, slyší, jak se děti perou. Jasné hlasy jsou vrcholem dne. Filip myslí na to, jak mu otec poradil, ať se při rvačce pověsí soupeřům na tašku a když je strhne k zemi, aby jim hned jednu ubalil. Když se zase obrátil k Johaně, připadalo mu, jako by se vracel právě z takové rvačky. Johana si rovná podprsenku, uhladí si blůzu a oznámí, že právě odchází ( o čemž on rozhodně nepochybuje). Rozloučí se s ní bez žertů. Společné žerty jsou to nejhorší, od jisté doby mají nádech čehosi vylhaného nebo vedou přinejmenším k prolhanosti, nakonec ale pronese: -

Ciao, Bella. Nic víc, přestože určitě neřekl všechno, co se mezi nimi dalo říct. Plně se soustředí na to, aby vteřiny, které trvají pohledy, jež si vyměňují, přepočítal na dny, kdy se neuvidí.

One, two, three, four, five, six, seven, all the children go to heaven –.

Myslí si, že všechno je pokaždé tak, jako by se člověk snažil stejnou větu napsat do sešitu, jenže tentokrát krasopisněji. Možná je to právě to, co z nás dělá nešťastníky.

A je pryč.

Odpoledne se únava lepí na Filipa jako špína, a jemu je jedno, že proflákal čas, neboť nemá žádné plány, a proto taky nemá, co by odsouval na později. Steinwald a Atamanov dorazí až kolem druhé, půl třetí. Obchod s inventářem po prarodičích se ukázal výnosnější a stál méně úsilí než strhávání tapet. V oblecích, které vypadají, jako by je koupili u charity na Mittersteigu, vystoupí ze svého mercedesu, který zaparkovali před garáží, zabouchnou dveře a přejdou k Filipovi. Filip sedí jako obvykle obklopen papíry a knihami na schodech před domem, ale nepracuje, protože teplem a následkem minulé noci ustavičně klimbá. Steinwald a Atamanov se před Filipem zastaví, chtějí mu vyplatit podíl z obnosu, který vyinkasovali za babiččinu pozůstalost anebo jej přepočítat na hodinovou mzdu, kterou si účtují. Z toho, co říkají, není Filip zrovna moudrý, ale protože z těch peněz nic nechce, poslouchá jen na půl ucha. Dál si prohlíží obleky, které působí velmi přesvědčivě, především ve způsobu, jakým je Steinwald a Atamanov nosí. V nových šatech by si je ani neuměl představit. Myslí si: Kdybych nosil to, co nosí Steinwald a Atamanov, vypadal bych jako klaun. Jenže oni vypadají jako muži, kteří mají co dělat a nevzrušují se malichernostmi a už vůbec se nedají zadržet. Závidí svým pomocníkům a ještě jednou s přátelskou nezúčastněností, která jej v této chvíli charakterizuje, zopakuje, že s penězi, které na vyhozených věcech vydělali, nechce mít nic společného, za žádných okolností. Pokrčí rameny, nikoli bezradně, spíš aby naznačili chybějící porozumění pro Filipovu natvrdlost. Atamanov se poškrábe za svýma velkýma ušima. Pak se oba otočí, téměř současně, jako by byli spojeni provázkem. Přistoupí ke kontejneru na odpadky a přehrabují se v něm, napjatí, co Filip mezitím vyhodil.

Ve chvíli, kdy se Filip zase probere na schodech před domem (v sedě), se mu to také nelíbí. Pokukuje ke kontejneru a lituje, že odmítl se Steinwaldem a Atamanovem dělat společnou věc. Ne kvůli penězům, ale kvůli věci samé. Postaví se před schody, podrbe se na zadku a nemotorně se opře o mercedes, jehož kufr je dokořán otevřený. Až teď si všimne, že se přední sedačky nehodí k zadním a že uvnitř auta visí spousta voňavých stromečků, dokonce i od stropu. Když se Steinwald k Filipovi přiblíží, aby do kufru nacpal gramofon a dědečkovy poslední sváteční boty, zeptá se Filip, proč v autě visí tolik voňavých stromečků. Má pocit, že se ta otázka přímo nabízí. Přesto s ní narazí. Steinwald si rozpačitě škrábe zažranou špínu na mozolech levé ruky a odpoví, že i když se znají, nechce se mu o tom mluvit, Filip se prý ostatně taky snaží ze všeho vyvléct nebo, což na věci nic nemění, se nezajímá vůbec o nic. Filip uvažuje, jak na to Steinwald přišel, že se odvažuje něco takového tvrdit, nicméně je to Steinwald, koho není možné u stolu přimět k hovoru nebo kdo pusu kromě jídla a zívání otvírá jedině ke komentování už hotové nebo nadcházející práce. Filip však přesto dál netlačí, neboť ví, že Steinwald a Johana dávají hlavy dohromady. Ale zmlkne raději dřív, než se i od Steinwalda dozví to, co ustavičně slýchá od Johany, že všechno je prý nepopiratelné jako to, že mrtvoly zapáchají.

Před pár dny, napadá ho najednou, ho (Filipa) odmítl Steinwald vzít ke Kennedyho mostu. Filip si tam hodlal dát banánovou a malagovou zmrzlinu, a z toho, že ho Steinwald bezdůvodně odmítl svézt autem, byl tak zaražený, že nakonec zůstal doma.

Steinwald se k němu otočí zády a demonstrativně padne na sedadlo, až se celý vůz zakymácí. Otočí klíčkem v zapalování. V autorádiu nějaký hlas zastřený rušeným signálem kváká cosi o šílených kravách a poklesu ceny masa. Steinwald nastartuje a protúruje motor. Nastaví si zpětné zrcátko. Potom mávne Atamanovi, že by s sebou měl hýbnout. Štěrk zachrastí. Za okamžik je mercedes u brány, vyrazí na ulici a je pryč. Ve stejně pochmurné náladě jako dřív se Filip zase usadí na jediné místo, kam v poslední době patří a kde mu život dává aspoň snesitelnou příchuť: na schody před domem. Zatímco si bezděčně tahá za palec na pravé noze a dosahuje tím slyšitelného i vnímatelného lupání (jako by nic jiného neměl na práci), čeká na moment, který by považoval za vhodný k tomu, aby něco zabalil – například dopisy, které dopoledne našel v krabici od bot.

Ale hodiny plynou, jedna po druhé, aniž by se Filip k něčemu odhodlal. Stejně jako předtím není ani teď připraven vystavit se nebezpečí, že se dozví víc, než vědět chce, anebo bude zase omílat něco, co se mu jako nepříjemný pocit usadilo v žaludku. A tak do půl sedmé, kdy se vrátili Steinwald a Atamanov s novým zahradním grilem (červeným) v kufru, který hodlají Filipovi věnovat jako dík za jeho štědrost, k tomu kotlety, párky a pivo na grilovací párty pro nejmíň deset osob, udělal pramálo práce a spíš na něho jen padla mizerná nálada.

Filip se upřímně zaraduje, má radost i z rozptýlení a oba vybídne, aby pozvali své přátele a známé. Na Filipovo přání Steinwald zareaguje poněkud mrzutě a Atamanov sklíčeně. Dělníci dávají přednost tomu, aby udělali pořádek. Odnesou několik shnilých trámů za garáž, nohy se jim přitom kroutí do O, vystrkují zadky, aby si neušpinili obleky. Filip proto pádí ke zdi, aby se poohlédl po sousedech, kteří by měl chuť dorazit na grilovací párty. Pokaždé se vyhoupne na zeď a zavolá „Haló“ do sousedících zahrad. Ale jeho volání utichnou, jako by byla sražená k zemi, a také on se zřítí zpátky na zem. Zasyčí zavlažovač trávníků. Na terasách leží věci, které Filip dosud nikdy neviděl. Přibylo nové žluté lehátko. Ale chybí dotyčná žena či říhající dcera bohatých rodičů, didaktická kniha jako stínítko obličeje před sluncem. A s ní všichni. Všichni.

Cestou k poslední židli si představuje, jak zavolá na dceru příbuzných rodiny Wessely přes zeď a zeptá se jí, jak se jí vede a jestli má přítele. Pokud ne, chtěl by ji pozvat na svoji zahradu a seznámit se s ní. Možná by se i ona chtěla seznámit s ním a vyrazit s ním na procházku, prostě jen tak podél zahradní zdi, možná sedm nebo osmkrát tam a zpátky. To by býval navrhl dceři, jejíž rodina je spřízněná s rodinou Weessely, pokud by ležela na žlutém lehátku nebo si na houpačce pilovala nehty na nohách. Ale na obou stranách zdi panuje naprosté ticho, a pokud by Filip zadržel dech, mohl by zaslechnout, jak mu hlava bzučí únavou.

Paní Puweinová, přítelkyně jeho babičky, se ovšem k návštěvě přemluvit dá. Na konci dubna se stavila pro porcelánovou figurku, kterou jí prý Alma Sterková slíbila. Paní Puweinová přijde s panem Prikopou, osmdesátiletým mužem s prořídlými šedinami a velkýma, vodnatýma očima. Právě pan Prikopa pořizuje stařecky rozostřené snímky Filipa, Steinwalda a Atamanova (a little out of focus). Podaří mu přimět Filipa, Steinwalda a Atamana k tomu, aby si nazuli holínky. A tak pózují, obličeje napjatě zaměřené do objektivu a lesknoucí se ve večerním slunci, jako by vzpřímeně stáli v neustávajícím světle blesku jen s vypětím všech sil, před domem, před kontejnerem na odpadky a vedle podstavce zmizelého anděla strážného (kde královské svíce namačkané na pískovec dosáhly úctyhodné výše). Naposledy se Filip a jeho pomocníci nechávají fotografovat v otevřeném půdním okně, hlavy sražené dohromady, paže kolem ramen, s podstatně přesvědčivějším úsměvem než před chvílí v zahradě. Obličeje mužů odložily při výstupu do schodů několik slupek, přinejmenším Filipův úsměv vychází od srdce. Načas se dokonce smiřuje s holuby, kteří se nadále zdržují v blízkosti, na okapu a na štítu.

Jeden z holubů vzlétá. -

Vyfoťte to! zavolá Filip na pana Prikopu.

Pan Prikopa se zmateně točí v kruhu. Pak fotoaparát sklopí a bezradně se velkýma, vodnatýma očima zadívá střešním oknem, až se Filip musí usmát. I okamžik Filipova smíchu pan Prikopa zmešká. Filip jako zběsilý pěstí bubnuje na rýhovaný parapet a udílí panu Prikopovi pokyny, dokud ten chudáček není úplně zmatený. Pan Prikopa si sundá sako, podá ho paní Puweinové, která po něm už natahovala levačku, vytáhne z kapsy u kalhot velký bílý kapesník a se vzdychnutím si setře pot z čela.

Později se na nebi objeví pár hvězd, aby se lodě při hledání ostrovů na Jihu měly podle čeho orientovat. Filip položí kotlety na gril a připije si se svými hosty. Odkapávající mastnota syčí v žáru. Filip je bezstarostný a klidný. Pokouší se hosty žerty přimět k tomu, aby se neostýchali, a když se ho paní Puweinová a pan Prikopa vyptávají, přátelsky pokyvuje hlavou a říká, že o ničem neví nebo dělá jen mnohoznačná gesta, která budí dojem, že se chystá k rozhodné odpovědi. Jenže většinou neřekne nic. Naproti tomu Steinwald, který si dává jedno pivo za druhým, a který s rudými tvářemi vypadá jako nějaká postavička na trhu, jako jedlík knedlíků nebo soutěžící v páce, dlouze a obšírně líčí paní Puweinové všechno, co si přeje vědět. Dokonce se blahosklonně rozvypráví i o Filipově novém krátkém sestřihu. A přitom se až doteď tvářil tak, jako by si toho vůbec nevšiml.

Když paní Puweinová a pan Prikopa odešli, postávají Filip a jeho pomocníci ještě chvíli v matném světle dvora, ozařováni pronikavým teplem grilu. Pijí další piva, ale teď už malými doušky. Přiťuknou si kdoví už po kolikáté na pokrok v práci a dobré obchody. Ve víře, že nadešel ten nejvhodnější okamžik, pronese Steinwald, že za nejmoudřejší pokládá, kdyby se on a Atamanov na dobu, kdy budou trvat práce, které je ještě čekají, zabydleli v prázdných pokojích v patře: -

Místa je tam přece dost. -

Jak prosím? zeptá se Filip, jako by špatně slyšel.

Ale Steinwald, nadále přesvědčen o tom, že to, co hodlá přednést, je dobrý nápad, k tomu netečně dodá: -

Pak byste nám za práci, kterou odvedeme v noci, nemusel nic platit, my ušetříme za ubytování, což je dobré zejména pro Atamanova, který se hodlá oženit.

Filip si pořádně přihne. Uvažuje, co od něho oba chtějí. Pokud si dobře vzpomíná, doporučila je Johana a z Johany člověk není zrovna dvakrát moudrý nebo jinak (komplikovaněji): Touží po ní víc, než jí rozumí.

Filip si z boku prohlíží Steinwalda a řekne: -

Bojler pro tři lidi nestačí.

K tomu se náležitě zatváří. -

My se sprchujeme studenou, opáčí Steinwald.

Atamanov významně přikývne, jako by rozuměl každému slovu, což ve Filipovi, sám neví proč, vyvolá takový pocit studu, že taky přikývne.

Chvíli všichni mlčí.

Filip pak dlouho nemůže usnout. Kolem něj rachotí zvuky. Podlahy skřípějí tak hlasitě, že by ho nikdy nenapadlo, že je to možné. Najednou zaslechne, jak si půdní krokve s dlouhým sténáním vytvářejí místo, což vyvolává dojem, jako by se po hrbolaté ulici kodrcal žebřiňák, kterým Filip načas odcestoval, krátce před rozpadnutím. Ustavičně se budí, obrací přikrývku na suchou stranu a bojí se.

V prostorném, poněkud zašlém domě s jeho poloprázdnými a prázdnými pokoji.

Vyšlo v Hospodářských novinách