Není mnoho historických událostí, které by byly z irských dějiny vymazány s takovou pečlivostí, jako tomu bylo u účasti irských vojáků v bojích první světové války. Dobrovolníkům, kteří bojovali pod britskou vlajkou ve Flandrech, je již dlouhá desetiletí věnována pouze minimální pozornost, a teprve v několika posledních letech došlo k oficiálnímu uznání jejich zásluh a útrap na bitevních polích ve Francii a Belgii. Není se ani čemu divit, jejich loajalita ke koruně a působení v rámci britské armády je v přímém rozporu s děním, které válečným Irskem hýbalo mnohem více než zákopová válka někde na západě Evropy. Všechny školní učebnice vyzvihují zcela jiné události té doby – Velikonoční povstání z roku 1916, které v konečném důsledku vedlo k vytvoření samostatné Irské republiky o šest let později. Jedním z mála, kdo se pokusil upozornit na tuto pozapomenutou část irských dějin, je básník, prozaista a především dramatik Sebastian Barry. Ve svém posledním románu A Long, Long Way (2005) vypráví příběh Williama Dunnea, syna dublinského policity, který spolu mnoha dalšími irskými dobrovolníky narukoval do 1. světové války.

Barryho román je nejen klasickým „válečným románem“, popisujícím válečné hrůzy a hrdinství jednotlivců, ale je také příběhem lidí, kteří se ocitli uvězněni v pasti mezi dvěma světy a dvěma zeměmi – v armádě museli kvůli svému neanglickému původu čelit rasismu a opovržení, doma byli považováni za zrádce.

Zásadní stinnou stránkou románu A Long, Long Way je jeho zarážející podobnost s dílem mnohem známějšího spisovatele „válečných románů“ – Ericha Marii Remarquea a jeho knihou Na západní frontě klid (1929). Shodných míst je až příliš mnoho – hlavní hrdina Willie také jako velmi mladý rukuje již na samotném počátku války, odjíždí domů na dovolenou, spolu se svými kamarády navštěvuje nevěstinec. Barry se pak stejně jako Remarque zaměřuje na líčení důsledků zavedení nových zbraní 1. světové války – bojového plynu a kulometů. Obzvláště samý závěr, který je naprosto totožný s koncem románu Na západní frontě klid, nenechá nikoho na pochybách, odkud Barry čerpal inspiraci pro své dílo.

Pokud necháme strannou zmiňovaný irský rozměr, který je asi v mnohém opravdu průkopnický, musíme si položit otázku, v čem tkví přínos podobného díla. Je samozřejmě těžké oprostit se u tak konkrétního námětu, jakým je 1. světová válka, jistých klišé a témat, která jsou všem podobně zaměřeným knihám společná. Když však autor, jako v tomto případě Sebastian Barry, příliš okatě a otrocky následuje velký vzor v podobě Ericha Marii Remarquea, provokuje tím zaslouženě debaty o původnosti a vůbec i smyslu svého díla.

Budeme-li A Long Long Way brát jako román o hrdinském, ale zároveň problematickém působení irských vojáků v 1. světové válce, nelze mu nic vytknout, jako válečný román však bude jen jedním z mnoha, který navíc v ničem nevybočuje z řady.