Knihou roku 2005 se v Dánsku s velkou převahou staly vzpomínky filmaře, básníka, spisovatele a sportovního komentátora Jørgena Letha (1937), jehož budou filmoví fandové zřejmě znát z celovečerního filmu jeho žáka Larse von Triera nazvaného Pět překážek (De fem benspænd, 2003). Trierův film je pětinásobná parafráze Lethova výtečného krátkého filmu Dokonalý člověk z roku 1967 a oceněná vzpomínková kniha odkazuje na tento dokument názvem Nedokonalý člověk.

Jørgen Leth strávil několik posledních let na Haiti, kde zastával funkci honorárního konzula. Dánům se ovšem nadále připomínal svými básněmi, ale především jako komentátor zbožňované Tour de France, která dánský, cyklistický národ každoročně přiková k obrazovkám.

Autobiografická kniha je napsána stejně čarovně poetickým jazykem, jakým Leth komentuje horské prémie, ale je zároveň neslýchaně upřímná a stojí v ní mimo jiné i věta: „Kuchařčinu dceru si beru, kdy se mi zlíbí. Je to moje právo.“ Právě tato pasáž rozbouřila hladinu dánského veřejného mínění. Leth se v knize veřejně přiznává k sexuálnímu poměru se sedmnáctiletou Haiťankou, dcerou své zaměstnankyně, a ještě ke všemu se doznává, že přitom využívá svého společenského postavení. Po zveřejnění knihy se strhlo opravdové furore i nefalšovaná diplomatická krize. Bulvární deník Ekstra Bladet otiskl na titulní straně palcový titulek „Sexuální otrokyně“, ministr zahraničních věcí sice Letha přímo nezbavil funkce konzula, lišácky ale zrušil celý konzulát, a Leth sám rozvázal pracovní poměr s dánskou televizí a rezignoval tím na komentování cyklistických závodů. A veřejnost se rozdělila na dva póly. Tøger Seidenfaden, šéfredaktor deníku Politiken, konstatuje, že frontová linie v lethovské válce se táhne mezi ženami všech věkových kategorií, po jejichž boku zápasí muži pod pětačtyřicet, a na druhé straně stojí muži starší pětačtyřiceti let.

Nicméně kniha se v Dánsku dlouhé týdny držela na čele žebříčku bestsellerů, čtenáři ji tedy rozhodně nezavrhli. Cenu týdeníku Weekendavisen Jørgenu Lethovi předával literární kritik Bo Bjørnvig a ve svém laudatio brojil proti sexuálně-politické korektnosti, která škrtí euroamerickou kulturu. Přirovnává Lethovy memoáry mimo jiné ke Casanovovi a k deníku Samuela Pepyse z druhé půle 17. století: „Tyto otevřené autobiografie z toho vyšly bez úhony pro autory pouze díky tomu, že tvůrci už byli v době vydání svých děl po smrti. (…) Vy jste ovšem nedopadl tak zle jako Oscar Wilde a navíc z toho povstala mravnostní šarvátka, která pročistila vzduch – vzduch, který už se pro všechnu tu sexuálně-politickou korektnost nedal dýchat.“

Kauza Leth svědčí jednoznačně o faktu, že talent a umělecká velikost zhusta nejde ruku v ruce s politickými a etickými konvencemi. Stačí jen vzpomenout na Lethova skandinávského kolegu Knuta Hamsuna a jeho nacistické pomýlení. Bo Bjørnvig má možná pravdu – sexuální upjatost západního světa je dusivá, jenže nad pokračováním jeho chvalořeči nezbývá než kroutit hlavou. „Smyslnost nezná třídních hranic, či spíše: sexuální přitažlivost narůstá, když člověk třídní hranice překračuje – to víte sám lépe než kdokoliv jiný a také jste jsi za to vyslechl své.“ Podle pana Bjørnviga tedy pozice moci a peníze fungují jako nějaká dráždivá sexuální pomůcka. Tady se chce provolat: Marx s námi a zlé pryč!