Dovedu si to představit. Paní docentka Hůrková, na slovo vzatá odbornice na jevištní řeč, která tento předmět vyučuje na DAMU od r. 1973 a která často působí jako odborný poradce při inscenování veršovaných dramat, už nemohla snést, že z našich jevišť a obrazovek zaznívají antická jména  v podobách, jak eufemisticky píše, „velmi vzdálených jakékoli přijatelné normě.“ Je třeba říci, že v transkripci antických jmen vládne chaos. Běžný čtenář bez klasického vzdělání si stěží vysvětlí, proč jsou některá jména „počeštěna“ a jiná ne, proč jsou v různých publikacích jména uváděna v různých podobách (Elektra, Élektra, Élektrá) a proč v jiných publikacích redaktoři dopustili zcela libovolné psaní antických jmen. V překladové literatuře se nadto vyskytují podivné patvary vzešlé z podoby jmen v jiných jazycích, které ztěžují identifikaci postav. Vyslovit tato jména je pak nad lidské síly, jak zjišťujeme např. i na tak kultivovaných rozhlasových stanicích, jako je Vltava.

Jiřina Hůrková vyšla vstříc především divadelníkům a podobu této stručné, ale výsostně užitečné knížky jí diktovala mnohaletá zkušenost. Pečlivě proto vysvětlila psaní řeckých a latinských jmen, jejich skloňování a jejich výslovnost (str. 8-24) a tento výklad doplnila výběrovým slovníkem osobních jmen antických bohů, hrdinů, nejznámějších řeckých a římských dramatiků, básníků, filozofů, císařů i frekventovaných zeměpisných názvů aj. od Abdér až po Zopyra (str. 29-163). V jednotlivých heslech uvádí nejprve antická jména  bez označení délek  samohlásek podle poslední pravopisné kodifikace z r. 1993 (to se ovšem netýká oněch jmen, která pociťujeme jako již počeštěná),  poté údaj o rodu tohoto jména a jeho skloňování (tedy jeho zakončení v gen. sg.), výslovnost je pak uvedena v hranaté závorce. Sympatické je, že nikterak nepopírá tvarové dublety, nicméně preferuje původní podobu, neboť ji považuje za slohově příznakovou pro vyšší styl (tedy lépe Parida, nežli Parise), potěšující je, že vychází čtenáři vstříc i tím, že u většiny jmen zařazuje jejich řeckou i latinskou podobu.  Každé takové „suché“  heslo doplňuje malým vysvětlením a čtenáře orientuje k literatuře, která mu může poskytnou další informace (str. 164-5). 

Je to vše uděláno nesmírně pečlivě, a vloudila-li se chyba (třetí z Moir je Athropos nikoli Anthropos, což – jak by řekl pan profesor Janáček  - je chyba inteligentní, prozrazující, že pisatel má skutečnou znalost řečtiny), je to tím, že chyby jsou v každé pořádné knize. Za zamyšlení však spíše stojí, zda by konečně neměli klasičtí filologové tuto rukavici zvednout a vydat obsáhlý slovník tohoto druhu, možná bez věcného výkladu, prostě jen příručku pro editory, kteří si zoufají, jakmile zjistí, že z devíti Múz některá v pravidlech pravopisu není.