Héctor Tizón (nar. 1929) je u nás zatím neznámým autorem, ale ve španělské jazykové oblasti si v poslední době získal značné renomé a v literárně bohaté Argentině se dnes počítá mezi nejuznávanější spisovatele působící mimo buenosaireské centrum.

Narodil se v roce 1929 ve městě Yala v argentinské provincii Jujuy. Vystudoval práva a prakticky dodnes zůstává věrný své profesi jako soudce Nejvyššího soudu. Několik let rovněž působil jako kulturní atašé v Mexiku. Složité období vojenské diktatury (1976-1983) strávil ve španělském exilu.

Tizón byl dlouho spolu s dalšími spisovateli působícími mimo Buenos Aires neprávem řazen mezi tzv. „regionální autory“. S velkým zpožděním kritika začala objevovat romány typu La casa y el viento (Dům a vítr, 1984), který díky překvapivě hlubokému vhledu do reality nejzapadlejšího regionu Argentiny lze právem zařadit mezi díla autorů slavného boomu hispanoamerické literatury, jakými jsou například Juan Rulfo, Mario Vargas Llosa nebo Gabriel García Márquez.

Poslední Tizónova kniha La belleza del mundo (Krása světa) jen potvrzuje, že se v současnosti jedná o jednoho z nejvýznamnějších hispanoamerických romanopisců. Je jedním z mála, kteří dokáží být věrni jedinému životnímu tématu a stylu, a přitom každé z jeho děl zůstává osobité a originální.

Paradoxně bychom mohli říci, že je Tizón autorem jednoho románu. V každé své knize se autor vrací do svého regionu na úpatí argentinských And a rozvíjí téma exilu, samoty, odcizení, hledání vlastní a kolektivní identity. Tizónova tvorba nesleduje poslední módní trendy ani se nesnaží postmoderně recyklovat, parafrázovat či provokativně ironizovat velké literární vzory klasiky nebo avandgardy. Jeho romány ale nejsou ani tradičně realistické. Dokáže ignorovat časovou lineárnost nebo hranici mezi mýtem a skutečností, vždy ale z pohledu postav, kterými nejsou městští intelektuálové nasáklí evropským surrealismem a existencialismem, jak je známe např. u Cortázara nebo Sabata, nýbrž ti nejobyčejnější venkovani bojující o přežití v nehostinné krajině. Tizónovy romány je těžké někam zařadit. Jsou to tiché spodní proudy, silné, hluboké a o to přesvědčivější.

Z dalších románu jmenujeme například Fuego en Casabindo (Oheň v Casabindu, 1969), El hombre que llegó a un pueblo (Muž, který přišel do jedné vesnice, 1988), El viaje (Cesta, 1988), Luz de las crueles provincias (Světlo z krutých provincií, 1995) nebo La mujer de Strasser (Strasserova žena, 1998).

Ve Francii získal H. Tizón v roce 1999 cenu Prix des Deux-Océans za román nazvaný v překladu Lumière des cruelles provinces (Luz de las crueles provincias, 1995), vydaný nakladatelstvím Le Serpent à plumes - v pořadí třetí jeho dílo publikované ve francouzském překladu.