Naráty říkám stoprocentně post-exotickým textům, naráty říkám románovým momentkám, které zachycují určitou situaci, emoce, vzrušený střet paměti se skutečností, představivosti se vzpomínkou. Jsou to poetické sekvence, nad nimiž mohou libovolně snít jak ti, kdo jsou do příběhu zapleteni, tak čtenáři. Nejdete tu čtyřicet devět takových okamžiků prózy. V každém z nich můžeme, jako na lehce retušované fotografii, spatřit stopu zanechanou andělem. Andělé jsou tu bezvýznamní a postavám nemohou nijak pomoci. Naráty tu říkám čtyřiceti devíti obrazům uspořádaným okolo toho, u čeho se při svém bloudění zastavují mí žebráci a má nejoblíbenější zvířata, a také několik nesmrtelných stařen. Alespoň jedna z nich byla mou babičkou. Jedná se totiž také o nepatrná území, co na nich ve vyhnanství jakž takž přežívají ti, na které vzpomínám, a ti, které mám rád. Naráty říkám krátkým hudebním skladbám, jejichž hlavním důvodem je hudba, ale kde si také mohou ti, které mám rád, chvilku odpočinout, než se znovu vydají na svou pouť k nicotě.

A. V.

1. ENZO MARDIROSSIAN

Nemá smysl si něco nalhávat. Nereaguji už jako dřív. Špatně se mi teď pláče. Něco se ve mně právě tak jako mimo mě změnilo. Ulice se vyprázdnily, ve městech už skoro nikdo není a na venkově, v lesích, je to ještě horší. Nebe zesvětlalo, ale zůstává pohaslé. Vítr, vanoucí nepřetržitě po celá léta, smyl zápach velkých masových hrobů. Pohled na některé věci mě stále ještě skličuje. Na jiné ne. Na některé smrti. Na jiné ne. Vypadá to, že mám pláč na krajíčku, a nic.

Musím si zajít k seřizovači slz.

Za smutných večerů se choulím před kouskem okenní tabulky. Zrcadlo je to nedokonalé, nabízí mi chmurný obraz, zakalený navíc zbytkem solanky. Čistím sklo, své oči. Vidím svou hlavu, tu přibližnou kouli, masku, které přežití vtisklo ráz lepenky, s chumáčem vlasů, který také přežil jen bůhví proč. Těžko snáším pohled na vlastní tvář. A tak se obracím k věcem nacházejícím se v temnotě pokoje: k nábytku, ke křeslu, co jsem na něm strávil odpoledne čekáním a sněním o tobě, ke kufru, který mi nahrazuje skříň, k pytlům, které visí na stěně, ke svíčkám. V létě se stává, že je tma přicházející zvenku průhledná. Lze rozeznat pláně trosek, kde se jeden čas lidé snažili pěstovat rostliny. Žita zdegenerovala. Jabloně kvetou jednou za tři roky. Dávají šedá jablka.

Stále odkládám chvíli, kdy se vydám k seřizovači. Je jím muž jménem Enzo Mardirossian. Bydlí šedesát kilometrů odtud, v sektoru, kde se dřív tyčily chemické továrny. Vím, že je sám a neutěšitelný. Říká se, že je nevyzpytatelný. Neutěšitelný člověk bývá opravdu často nebezpečný.

Přesto se na tu cestu musím připravit, musím si dát do pytle jídlo a amulety proti chlóru a něco, nad čím budu plakat před Enzo Mardirossianem, ať už je jaký chce podivín. Něco, nad čím bychom si spolu mohli podivínsky zaplakat jeden druhému na rameni. Vezmu si sebou obrázek Belly Mardirossian, oživím pro nás dva vzpomínku na Bellu, vzpomínku, která mě neopouští, a jemu, seřizovači slz, věnuji zdejší poklady: kousek okenní tabulky a šedivá jablka.

2. FRED ZENFL

Za normálních okolností by se Fred Zenfl mezi přáteli těšil jistému věhlasu; za prvé proto, že přežil tábory, a za druhé proto, že psal prózu. Jenže jednak už žádné přátele neměl, a potom: jeho knihy si označení kniha těžko zasloužily. Výjimkou budiž Die Sieben letzten Lieder, které existovaly v několika rukopisných exemplářích a dokonce měly přebal s názvem, což jim v Zenflově díle dává zvláštní postavení. Ve skutečnosti je těchto sedm posledních Lieder jeho nejhorším textem.

Příběhy napsané Fredem Zenflem se zamýšlejí především nad zánikem lidského druhu a pojednávají o jeho vlastním zániku jakožto jedince. Jednalo se tedy o látku, která by eventuálně mohla vzbudit velký zájem, jenže Fred Zenfl nedokázal najít literární formu, která by mu zprostředkovala skutečný kontakt s čtenářkami a případnými čtenáři, což ho zkrušilo natolik, že svůj záměr nedokončil.

Jeden z nekončících příběhů Freda Zenfla začínal takto:

Nepokleknu před smrtí. Až to přijde, budu mlčet, ale upřu té blížící se couře veškerou pravděpodobnost. Bude to pro mne bezvýznamná hrozba. Nebudu věřit, že je skutečná. Oči nechám doširoka otevřené, tak jak jsem tomu uvykl za svého života, například ve chvílích, kdy si představuji, že nesním a že mě nikdo nevězní v žádné noční můře. Bez mého souhlasu mi nikdo nezatlačí víčka. Bez mého souhlasu nedojde k žádnému přerušení sledu obrazů. Mé vědomí od tohoto popření neustoupí. Nebudu plýtvat energií na blábolení o onom světě a o znovuzrození. Nevzdám se svého systému, zakládajícího se na tvrzení, že zánik je fenomén, který žádné věrohodné svědectví zevnitř nikdy nedokázalo popsat, takže vše nasvědčuje tomu, že jej nelze pozorovat, z čehož plyne, že je čistě fiktivní. Hypotézu smrti vší silou zavrhnu jako nepodloženou.

Budu stát na kolejích své smrti se zaťatými rameny i čelistmi, uslyším řítící se rychlík a svištící kolejnice a budu popírat a popírat nemožnou blízkost lokomotivy. Přiznávám, že v pěsti sevřu lístek, na který – pro případ, že by věci vzaly špatný konec – neopomenu uvést: Ať se stane cokoli, nikdo ať není z mého života obviňován.

4. KHRILI GOMPO

Těsně před zimním slunovratem byl Khrili Gompo poprvé vyslán na průzkum. Trénoval již několik desetiletí a teď bylo na něm, aby šel. Byla mu povolena půlminuta ponoru se zadrženým dechem. Těch třicet vteřin bude mít na to, aby zhodnotil stav světa a shromáždil informace o kmenech, které na něm ještě žijí, o jejich kultuře a budoucnosti. Nebyla to nijak zvlášť štědrá lhůta, ale co se pracovních podmínek týče, bylo už i hůř.

Jakmile se Khrili Gompo dostal na místo, opřel se zády o něco pevného a to něco byly dveře. Nedaleká cedule mu prozradila, že se ocitl v Prstencové ulici. Bylo zamračené dopoledne, ale nepršelo. Khrili Gompo si utřel oči, které se cestou zamžily slzami. Ztratil tím tři vteřiny. Měl na sobě předepsaný úbor žebravého mnicha, a protože ulice nebyla příliš rušná, spočítal si, že nikdo nebude mít dost času přiblížit se k němu, všimnout si jeho výstředního obličeje a úboru a dát se do křiku. Řekli mu, že to je to nejhorší, co se ti může stát, seběhnou se lidé a začnou se tě s křikem vyptávat na totožnost a na tvé záměry.

Skrčil se na prahu neznámého domu. Byla to bělavá budova. Zdálo se, že by to mohla být základní škola. Za vstupní branou vytušil prázdný prostor, to musela být chodba. Představil si řadu věšáků, červenou šálu, možná také hodiny ukazující čtvrt na deset. Slyšel dětské hlasy. Učitelka je nechávala sborově opakovat slabiky a čísla. Na zem spadlo kovové pravítko. Žáci se smáli.

Na protějším chodníku venčila nějaká žena psa, zvíře směšně baculaté, ale sympatické, neboť dávalo najevo svou nezávislost. Žena na něj mluvila.

Pes hlučně očichával patu zdi.

– Co to zas vyvádíš? Co to tam máš? ptala se žena.

Pes neodpovídal. Odolával tahu vodítka, chvílemi se přitom kroutil a chvílemi se snažil proměnit se v psisko, jakým nikdo nehne. Všemi možnými způsoby dával najevo, že chce koncem svého čenichu i nadále prozkoumávat jistá tajemství vesmíru a že se nevzdává práva si je vybírat sám. Jeho panička měla půvab šedesátnice zdůrazněný černou teplákovou soupravou, kterou skrývala pod hnědým vlněným kabátem. Trhla vodítkem spleteným ze dvou pásků, jednoho žlutého a druhého oranžového. Psovi dalo hodně práce pohybovat čumákem v úrovni chodníku, ale umíněně v tom pokračoval. Paní znovu trhla pásky. V tom okamžiku se její pohled střetl s Gompovým, pak se odvrátil.

Šlo už o dvacátou sedmou vteřinu a Khrili Gompo ucítil, že byl spuštěn mechanismus, který ho měl nasát zpět. Nebylo to tak pokořující jako škrcení koženým obojkem, zato to mnohem víc bolelo. Zašklebil se. Navzdory manévrům své paničky pes stále natahoval hlavu k patě zdi.

– Tak jdeme! rozčílila se najednou paní.

Podruhé pohlédla na Gompa. Její hlas se změnil.

– Tak pojď! zašeptala. Nic tu není.