„Když člověk vyjde z pracovního tábora a umírá, má chuť zabít dva tři lidi. Ty, co kdysi znal.“ Tato zpověď Dondoga Balbaiana navozuje zápletku nového románu Antoina Volodina. Je to kniha o cestě k samotné smrti. Pro protagonistu, Dondoga, jde o hledání sama sebe a o pátrání po těch, kdo ho mučili, kdo se postarali, aby se z něho stal, jak se říká v argotu pracovních táborů, „chien“, doslova pes, avšak ve významu ksindl, šmejd. Dondog přežil etnické čistky, ale byl deportován a strávil v lágru třicet let. Na začátku románu je propuštěn na svobodu a postupně objevuje, jak po té době vypadá svět. Po tolika letech strávených v koncentráku totiž Volodinův antihrdina přichází do města omšelých činžáků, které prožilo represe a pogromy a podepsal se na něm architektonický chaos – každý dům je tajemný labyrint. Zdi jsou vlhké, na podlaze se to hemží šváby, všude strašný smrad. Dondog sní o pomstě. Hlavou se mu honí jména jako Tonny Bronx, Eliane Hotchkis, Gulmuz Korsakov, ale není jasné, proč zrovna tihle mají zaplatit. Dondogovi režim dokonale vymazal paměť, on teď musí zgruntu probádat staré vzpomínky, aby našel ten pravý důvod splácení účtů. Jinak by nedošel vlastní svobody, klidu.
Vlastně není jasné, zda Dondog žije, nebo už umřel. Autor příběh umístil, jako i jiné své romány, do poetického a oduševnělého prostředí inspirovaného dílem Bardo Thödola, Kniha mrtvých Tibeťanů, a tím text zasadil do jedinečné atmosféry někde mezi tady a leckde, včera a pořád. Volodinův románový svět má vlastní geografii, vymyšlené příběhy, svévolně posunutou kartografii… Jako všechny Volodinovy postavy se Dondog snaží bojovat s hrůzou ze skutečnosti tím, že si vymýšlí minulost. Jediné zbraně, které mu zůstaly, je ironie, posedlost hrou se slovíčky. Nepochopitelně spletité město je obrazem doby, vládne tu mafie, mísí se etnika, jazyky, smazávají se hranice mezi skutečným a neskutečným.

Volodine měl velký úspěch už s knihou Menší andělé (Anges mineurs, Seuil, 2000), za niž získal cenu Inter: v ní vyprávěl o nostalgii revolučního ideálu, o zbytečnosti genocid, o světě, jenž se řítí do záhuby, kdesi mezi mongolskou stepí a sovětským betonem, kde pouze šamanství ještě skýtá jakous takous naději. Volodine nazývá fiktivní prostor, který ve svých knihách popisuje, „post-exotickým“ (o tomto pojmu vydal roku 1998 svou jedenáctou knihu, již nazval Post-exotismus v deseti lekcích, lekce jedenáctá); od roku 1985 neúnavně pracuje na své „podivné literatuře vnitřního světa“, v níž bádá v prostorech představivosti. „Teoretické ambice, jež lze vystopovat v celém Volodinově díle a které spočívají v úsilí o dekonstrukci románu tím, že autor zdůrazňuje narativní hlasy a různé vyprávěcí časy, v ničem výsledným knihám neškodí, neomezují text na suchopárné psaní. Volodinův rukopis krášlí senzualita a síla dobrého stylu, ačkoli autor pojednává o rozhašeném světě,“ píše Sophie de Closets v Magazine littéraire. Ve srovnání s Anges mineurs není román Dondog textově tak novátorský, ovšem formu má velmi promyšlenou. Svou roli tu hraje i humor, i když morbidní.
„Tento román jistě patří mezi nejhodnotnější francouzské knihy letošního roku,“ uzavírá svou recenzi výše zmíněná S. de Closets a na tomto hodnocení se shodují i ostatní kritické ohlasy (Le Monde, Les Inrockuptibles a další), ačkoli je jasné, že ve Volodinově případě jde vždy o literaturu určenou pro náročné čtenáře.