Amitav Ghosh patří mezi výjimečné autory současného multikulturního románu. Na rozdíl od mnoha svých mladších kolegů totiž neustrnul v jediné poloze popisující pocity příslušníka jiného etnika v rámci bílé většiny. S každým dalším románem prozkoumává stále nová zákoutí rodné Indie, a stává se tak zasvěceným průvodcem seznamujícím čtenáře se životem zdejších obyvatel. Ať již si pro tuto iniciaci vybere formu postmoderního thrilleru, či rodinné ságy, vždy přijde s něčím novým a neotřelým.

Svůj nejnovější román Hladový příliv, jenž vyšel v londýnském nakladatelství Harper Collins roku 2004, autor situoval do exotického prostředí ganžské delty, místa neustále přetvářeného mohutným mořským přílivem, zasahujícím až 300 km do vnitrozemí. V tomto nehostinném místě tvořeném tisíci ostrůvky pokrytými mangrovníkovými džunglemi se každodenně odehrává velký boj o přežití a o uchování lidské důstojnosti. Sundarbanské ostrovy jsou nejen místem nekonečných močálů, ale také domovem bengálského tygra, kterému za oběť ročně padnou stovky domorodců. Je to asi jedno z posledních míst na světě, kde ještě stále vládne příroda a lidské osudy jsou závislé čistě na její libovůli.

Stejně jako džungle nemilosrdně pohlcuje vše pocházející z lidských rukou, jejich pole, vesnice, chrámy jsou ponechání napospas přírodě a jejím hříčkám, stejně jako lidé samotní. V tomto světě nemají peníze, moc, vzdělání či postavení pražádnou cenu. Jde pouze o to, umět naslouchat druhým a především krajině kolem. Na tom závisí přežití. O nic jiného zde nejde.

Do tohoto prostředí přivádí Ghosh dvě zcela odlišné postavy. Mladá, emancipovaná zooložka Pyia Royová je potomkem indických přistěhovalců v USA, ale indické je na ní již jen jméno. Do kraje přichází jako specialistka na říční kytovce a její západní vzhled a zvyky jsou pro domorodce nepřijatelné. Osud jí do cesty nastrčí průvodce, synovce ředitele místní školy, který již dávno opustil tento zapomenutý kraj a vybudoval si pohodlný a luxusní život ve městě. Kanai se vrací do Lusibari, aby navštívil tetu, a především přijíždí převzít dědictví, podivný balíček, který se záhadně objevil dvacet let po strýcově smrti. Deník, který v něm nalézá, je nejen velmi osobní zpovědí stárnoucího strýce, hledajícího smysl života, ale zároveň je pro Kanaie cestou zpět do doby před dvaceti lety, která tragicky poznamenala nejen jeho rodinu, ale celý kraj.

Kanaiova sebestřednost a Pyina povznesenost nad každodenními věcmi dojdou konfrontace s přirozenou moudrostí místního rybáře Fokira, který, ač analfabet, je schopen přistupovat k problémům s mnohem větším nadhledem a který Pyiu v konečném důsledku okouzlí mnohem více než vzdělaný a poevropštělý Kanai. Fokir je na rozdíl od sobeckého Kanaie lidštější a citlivější, ať již ve vztahu k lidem, či přírodě. Nezáleží na tom, že jim ve vzájemné komunikaci brání jazyková bariéra, Pyie dokonce nevadí ani to, že Fokir je ženatý. Jejich čistě platonický vztah je založen na vzájemném souznění, které do té doby Pyia nepoznala.

Ghosh často ve svých románech pracuje s reálnými historickými událostmi, které zpracovává se sociologickou pečlivostí. V případě Hladového přílivu se nechal inspirovat skutečnými událostmi dané oblasti. Na počátku 20. století zde Sir David Hamilton založil kolonii přistěhovalců, která byla založena na principech rovnosti – náboženské, kastové, národnostní. Všem přistěhovalcům bez rozdílu byla nabídnuta půda, která vzhledem ke své poloze – uprostřed bažin plných divoké zvěře a neustále podemílané přílivem – neměla žádnou cenu. Zde měla celá komunita mírumilovně žít tolerována ostatními obyvateli.

Jak tato až utopická vize fungovala v praxi, ukazuje Ghosh ve svém románu. Nejenže se okolní obyvatelé nedokázali smířit s nejrůznějším rasovým a náboženským původem nových příchozích, ale také sami přistěhovalci porušili pravidla daná na začátku a začali osídlovat i okolní území, která jim nebyla přímo dána k dispozici. Dostali se tak do střetu nejen s okolními obyvateli, ale především s vládními autoritami, které do té doby uznávaly nové osady jen se skřípěním zubů. Nebylo pak již těžké najít způsob, jak se nezvaných hostů zbavit.

Z boje přistěhovalců o právo na svobodný život se v tomto románu stává trochu patetická kulisa. Na Středoevropana dýchne pro něj dobře známé rané socialistické nadšení, které je ještě umocněné příliš jednoznačným rozlišením dobra a zla. Tohoto pocitu nás nezbaví ani postava Kanaiova strýce Nirmala, socialisty tělem i duší, jehož motivace politické přesvědčení je ve spojitosti se situací v poválečné Indii více než pochopitelná.

Další úskalí může pro mnohé čtenáře představovat vědecké pozadí románu, jakýsi evergreen Ghoshovy tvorby. Ve většině svých děl autor prostřednictvím jedné z postav představuje některý z méně známých vědních oborů; v případě Hladového přílivu konkrétně ketologii - nauku o kytovcích. Pro méně trpělivé čtenáře mohou být pasáže popisující historii tohoto oboru zdlouhavé až nudné; mnohde svou detailností připomínají proslulé části Melvillova Moby Dicka, zevrubně líčící druhy kytovců a jejich lov.

Pokud se čtenáři podaří prokousat se „revolučními“ pasážemi románu a stejně tak i populárně naučnými částmi, odhalí se mu pravá hodnota knihy. Amitav Ghosh stvořil opus o věčném boji člověka s přírodou, který v jeho případě není nikdy vítězný. Hladový příliv není jen cestopisem, který seznamuje čtenáře s exotickým krajem kolem ganžské delty, plným tajemných pověstí a tragických osudů, ale především je univerzální studií lidského života a povahy. Je to kniha, která klade čtenáři množství otázek. Po smyslu lidské existence, po hodnotách, na které západní civilizace pozapomněla, po pravé podobě lásky. Amitav Ghosh na tyto otázky nedává jednoznačné odpovědi. Ostatně nejsou to lidé, kteří v tomto případě ovládají běh věcí, je to příroda. Jeho postavy tak postupně přestávají žít vlastní život, stávají se součástí mýtu předávaného z generace na generaci – přecházejí do historie tohoto nemilosrdného kraje.