- Ve vašem románu Co byla temnota (Was Dunkelheit war) bilancuje starý muž svůj život. Je to tedy kniha o minulosti?
- Také. Ale současně je to kniha o přítomnosti roku 1977. Příběh se odehrává v posledních hodinách života starého muže, který byl po celkovém zhroucení tak tak schopen dovléci se do postele a nyní se nachází v jakémsi mezistavu – mezi životem a smrtí. Ještě žije, ale pomalu se propadá smrti.
Je to příběh, který pojednává o dvou historických tématech: zaprvé o válce a válečné vině jednotlivce, zadruhé se příběh odehrává právě v týdnu, kdy došlo k Schleyerově únosu. Tyto dvě časové roviny se k sobě v mém románu stýkají. Starý muž potká ve svém domě jakéhosi cizince, který mu připomíná hledaného muže na plakátech, jež vylepuje policie. V posledních chvílích svého života pokládá starý muž za důležité odhalit cizincovu identitu. Muž pátrá po poznatcích, které jsou důležité ve vztahu k jeho vlastní minulosti. Mohu právě teď správně jednat a poznávat? A kdy jsem to mohl? A kdy jsem to nemohl, ale měl jsem a neudělal jsem to? Ve svých posledních okamžicích má ještě jednou ostrý pohled na určité věci. Věci, po kterých už celá léta nepátral. Tak ostrý vhled si dlouhou dobu nechtěl připustit. Nyní musí nahlédnout to, co celá léta vytěsňoval. Dosáhl bodu, kdy se mu nedostává čas, aby si věci ještě jednou uvědomil, pochopil a uspořádal je. Nemluvě o omluvě nebo nápravě. Je to tedy také kniha o vytěsňování, o mechanismech vytěsňování.

- Starý muž skládá souvislosti, které nejsou na první pohled zcela zřejmé. Události spjaté s RAF (Frakce Rudé armády) a válečná minulost se prolínají v určitých fragmentech…
- Je to také příběh o času a časových rovinách. Moment, kdy člověk vyjde ze svého vlastního každodenního života a pozoruje ho z určitého odstupu ve chvíli, kdy je jeho život téměř u konce. Představuji si tento moment tak, že časové roviny splývají. Víme přece, jak je snadné oživit v sobě dávné vzpomínky. V tomto smyslu je to také příběh o čase, neboť přestože se odehrává v několika hodinách, obsahuje celý život.

- Na konci jeho života se o starém muži v románu říká: Věděl, že už žádné odpovědi nedostane, jen samé otázky. Nečiší z toho rezignace?
- To přesně nevím. Můžeme si klást otázky, nakolik můžeme sami poznávat a určovat náš život. Objevuje se neřešený konflikt: na jedné straně pocit, že jsme se do něčeho zapletli kdysi dávno, ale teď bychom z toho měli vyvozovat důsledky. Tento konflikt je pro starého muže v podstatě neřešitelný. Nebylo možné, aby se své vině postavil jako jednotlivec. Přesto si nemyslím, že je možné obecně říci, že na konci zůstávají jenom otázky. To platí pro tuto speciální biografii.

- Jak se dostane mladá žena k tomu, že píše z perspektivy starého muže?
- Nemyslím si, že by to bylo něco neobvyklého psát román o něčem cizím, nikoli o věcech, s nimiž jsme bezprostředně obeznámeni. Ani mi to nepřipadá nepřirozené. V mém případě pokládám dokonce téměř za nezbytné, získat určitý odstup k událostem, které jsem sama prožila. Tím se ve mně probouzí zájem o dané téma.

- Ale váš román se točí kolem vnitřního života starého muže. Byla to velká výzva?
- Ano, určitě. Je to zvláštní perspektiva. Nebylo to snadné. V jistém ohledu jsem hledala příčiny určitých důsledků. Takže jsem chodila po ulici a pozorovala starší muže a snažila se nahlížet svět z jejich perspektivy, kterou jsem si pomalu osvojovala.

- Je tento starý muž typickým Němcem své generace? Nejprve válečná vina, pak spořádaný občan, hráč skatu, poštovní úředník. K tomu příběh o lásce nebo RAF. Je tento život typický symbolický pro německé dějiny?
- Jasně, samozřejmě. Položila jsem si otázku: Jak tyto věci spolu souvisejí? Jako politolog nebo historik si na základě manifestů nebo prohlášení dovedete představit, jaké okolnosti vedly ke vzniku RAF. A já jsem se prostředky literární fikce pokusila propojit události týkající se války a RAF v jediné situaci. Můj zájem se točil kolem otázky: Co vlastně dělají ti staří muži válečné generace, když nadejde jejich poslední hodina? Co se jim honí hlavou? Jak se jim povedlo žít s jejich zážitky celá desetiletí? Se zážitky, které uzavřeli ve své hlavě. Pravděpodobně se s tím každý vypořádával úplně jinak. A řada z nich má co vyprávět. Ale jenom útržkovitě. Byly to zkušenosti, které nebylo možné vykládat doma a v běžném občanském životě. Jejich zážitky nebyly zprostředkovatelné.

- Jaký význam měly vaše vlastní vzpomínky na sedmdesátá léta?
- Román se odehrává v době, kdy jsem byla ještě dítě, a jednání se odehrává na místech, kde jsem tenkrát žila. Myslím si, že se v knize objevuje cosi z toho, čemu jsem jako desetileté dítě nerozuměla nebo z čeho jsem byla pocitově velmi zmatená. Musíte si představit, z jaké perspektivy vnímalo desetileté dítě tehdejší události, teror, plakáty, kde byly vyobrazeny tváře policí hledaných osob, celý ten rozruch. Současně nejsou vzdáleny ani události druhé světové války, tenkrát bylo běžné, že jste na ulicích potkávali lidi s amputovanými končetinami. Když si dnes prohlížíte fotky z tehdejší doby nebo pročítáte staré noviny, cítíte, jak blízko byla tenkrát válka.

- V roce 2003 jste dostala Cenu Ingeborg Bachmannové za ukázku z této knihy. Ale trvalo to ještě dva roky, než jste román dokončila. Pilujete své texty vždycky tak dlouho?
- Nevím, jestli to tak bude pořád, v tomhle konkrétním případě to ale přesně tak, jak říkáte. Protože jsem měla pocit, že musím být naprosto přesná. To bylo velmi obtížné právě kvůli těm o sobě dost závažným tématům.