Četba románu Inky Parei je přesný opak toho, co bychom nazvali zábavnou četbou. Je to precizní literární reprodukce určité životní situace, které se ze všech sil snažíme vyhnout a přejeme si, abychom se do ní nikdy nedostali: být starý, osamocený a nemocný.

Na začátku románu se ocitáme v bytě jakéhosi starého muže na konci svých sil, blíží se jeho poslední hodiny, nohy má nateklé, srdce bije stále tišeji, tělo se nenávratně propadá do smrti. Tento muž zdědil dům ve Frankfurtu po člověku, na něhož si nedokáže vzpomenout. Byl to jakýsi Karl Müller, spolubojovník z fronty. Jenže kdo to vlastně byl? Muž si nevzpomíná ani na jedinou událost, která by je spojovala. Tak proč odkázal dům právě jemu? Jaké je spojovaly zážitky? Nic. Žádná odpověď. Jen čtenářovy dohady. A proč se kvůli tomu odstěhoval z místa, kde žil celý život, kde měl přátele, z míst, které mu je důvěrně známé, právě sem, do činžáku, ve kterém sídlí řeznictví a podivný hotel s nepříliš sympatickými podnájemníky? A co je zač ten cizí chlap, kterého náhodou potkal v domě a který vypadá jako ta tvář na plakátě, na němž policie vyzývá občany, aby jí pomohli najít možného teroristu, zločince.

V tomto domě teď bydlí i on, poštovní úředník ve výslužbě. Čas od času ho navštěvuje ošetřovatelka. Mnohem častěji pak vzpomínky. Po letech usilovného zapomínání a vytěsňování dávných událostí se nyní dostavuje okamžik jasného prozření, ve kterém si muž uvědomuje své viny. Jenže pouze útržkovitě, paměť zcela samovolně vynáší na světlo různé časové roviny, které postupně nabývají konkrétní tvar v události, jež spojuje pocit válečné viny a přítomnost. Je totiž podzim roku 1977. Množí se únosy, policie hystericky vylepuje plakáty a hledá podezřelé osoby spjaté s Frakcí rudé armády… Nálada má blízko k lynčování.

Přítomnost roku 1977 se v osobě starého muže pozvolna prolíná s událostmi druhé světové války. Muž zřejmě pracoval jako stráž v táboře pro ruské válečné zajatce. A zcela určitě nemá čistý štít. Ale to jen tušíme. Autorka mistrovsky redukuje vyprávění na události, zlomky událostí. Její román není epicky rozvleklý a barokně košatý text s množstvím odkazů. Naopak, Inka Parei nechává děj vyvstávat z mlčení a náznaků často zdánlivě bez souvislostí, tak jako už zmíněná paměť starého muže. Jenže z těchto útržků vzniká s nadsázkou řečeno „společenský román“, pronikáme do kultury každodennosti jedné německé epochy, do epochy zapomínání, vytěsňování a předstírané vyrovnanosti a decentnosti na pozadí hospodářského zázraku.

Téma válečné minulosti je v současnosti německojazyčné literatuře velmi populární, stejně jako se události řada autorů obrací i k událostem konce sedmdesátých let a RAF (např. Christoph Hein, In seiner frühen Kindheit ein Garten). Nicméně záměrem Inky Parei není volat někoho k zodpovědnosti. To, že knihu čteme soustředěně, je důkazem pro to, že v životě vlastně nejde pouze o zábavu, nýbrž rozšíření světa: v četbě se přimykáme ke zkušenostem, které leží mimo dosah naší vlastní a přítomné situace. A pokud budeme knihu Inky Parei posuzovat z hlediska existenciální lenosti, poskytuje nám text o 170 stranách takřka mezní zkušenost. Přestože pro českého čtenáře nemusí být historické souvislosti spjaté s RAF a válečnými vinami bezprostředně zřejmé, není román vzpomínkovou knihou, protože dějová linie a napětí jednoznačně uchvátí každého.