O znalostech antické historie nelze u Johna Maddoxe Robertse pochybovat, ačkoli ho vyhodili z univerzity a strávil nějaký čas ve Vietnamu jako Zelený baret, což v nějakém interview báječně ohodnotil větou "I did a tour in Vietnam". Mezi léty 1990 a 2005 vydal v sérii nazvané S.P.Q.R. celkem devět románů ( I: The King´s Gambit, II: The Catiline Conspiracy, III: The Sacrilege, IV: The Temple of the Muses, V: Saturnalia, VI: Nobody loves the Centurion, VII: The Tribune´s Curse, VIII: The River God´s Vengeance, IX: The Princess and the Pirates),   kolísajících žánrově mezi historickým románem, detektivkou a politickým thrillerem.

Vzhledem k tomu, že mnohá naše nakladatelství dávají přednost značkám ověřeným už na mezinárodním trhu, jistě se postupně dočkáme celé série. V tuto chvíli vyšel druhý díl, Katilinovo spiknutí, a jak už název říká, jde o román položený přesně do historické doby (koná se „mezi léty 691 a 692 od založení města Říma“) a opřený o historické postavy, jako titulní Katilina, Cicero nebo Caesar – a ovšem Decius Caecilius Metellus, příslušník vážené římské rodiny, kvestor, což je, jak praví slovníček připojený k textu na str. 245 „Nejnižší z volených úředníků, kteří měli na starosti finance a finanční záležitosti, jako např. proplácení prací konaných pro stát. Působili rovněž  jako asistenti a pokladníci vyšších úředníků, vojevůdců a místodržících v provinciích. Byli voleni dvakrát ročně shromážděním zvaným comitia tributa.“ Inu, kvestor =  quaestor, a  to ten, kdo se ptá, tedy vyšetřovatel, ať je jich v Římě, kolik chce. Tím je dáno, že Decius je cosi jako policajt u kriminálky. Při celkem rutinním vyšetřování vraždy jistého Oppia narazí na zvláštní jev: v Saturnově chrámu někdo skladuje zbraně.  Pustí se po stopě, která jej postupně dovede až mezi spiklence připravující převrat.

Postavení Deciovi umožní dojít dále, než by se mu podařilo, kdyby byl pouhý nezávislý detektiv jako Gordianus Hledač nebo soukromý informátor jako Marcus Didius Falco. Decius se pohybuje s lehkostí  mezi nobilitou, ale má zvláštní spojence, kteří dávají tušit, že nepatří ke špičce společnosti, ačkoli se v dalším díle  stane senátorem. Jedním ze spojenců  je Titus Annius Milo, politický delikvent, který se dává najímat mocnými na špinavou práci, ale dokáže uvažovat metodicky a systematicky jako nikdo v Římě. Druhým je Asklepiodes, výstřední lékař, ošetřovatel gladiátorů, který se výborně vyzná v řezných a bodných ranách a je dokonce ochoten věrohodně simulovat svou smrt, aby Deciovi pomohl. Děj se rozvíjí pod taktovkou mocných rivalů Pompeia a Cicerona, kteří jsou  skryti v pozadí.

A protože jsme na půdě historie, musí všechno skončit tak, jak známe z učebnic. Člověk má vůbec pocit, že čte ilustrovanou dějepravu, k čemuž přispívá i pečlivé vykreslení všech detailů denního života a používání latinských termínů, kterými autor dodává vyprávění na věrohodnosti. Na druhé straně tím mění potěšení z proslulého přivádění příběhů na správnou míru v nudné poučování (viz str. 117: „Katilinu a Orestillu spojoval neformální svazek usus. Kdysi se patricijové mohli brát jen na základě pricipu confarreatio, ale manželské tradice se v minulé generaci zhroutily. Usus umožňuje mnohem snazší rozvod a ženě povoluje vlastní majetek.“)  Ne náhodou  doplňuje román Slovníček pojmů (str. 241- 251) s pečlivou poznámkou: "Definice se vztahují k poslednímu století republiky".

Katilinovo spiknutí je solidní práce, z literárního hlediska nikterak novátorská a hlavně průměrná. Vypravěčem je hlavní hrdina, všechno vidíme z jeho perspektivy, děj plyne pomalu a rozvláčně, zápletka je hodně chtěná, digrese mají za cíl pouze čtenáře rozptýlit (takže jistě v každé epizodě má Decius nějaký milostný poměr s krásnou a lehce nedostupnou Římankou, aby nás autor mohl potěšit trochou antické erotiky a poučit nás, co je strophium a subligaculum), vzruch kupodivu nepřináší Katilinovo spiknutí, ale zápas o hlavu říjnového koně, při kterém se pění krev jako při zápasu v baseballu provozovaném konkurenčními univerzitami někde v Ohiu.

Kniha je pečlivě redigovaná, redaktor (Zdeněk Kárník) se na rozdíl od jiných zamýšlel i nad transkripcí jmen a nelehký úkol vyřešil tak, že se u osobních jmen řídil Pravidly českého pravopisu z r. 1993 (např. Kvintus, Lukullus), ale u místních jmen (Via Sacra) a u reálií zachoval původní latinský tvar. Vzniká tak zvláštní mixáž, která je mému oku nepříjemná, ale uznávám, že byla provedena logicky, a sama nevím, jak bych takovou otázku vyřešila. Ostatně po celou dobu četby jsem se trošku nudila a ptala se v duchu, kdo asi je čtenářem takových románů…