Před několika měsíci se čeští čtenáři mohli seznámit s románovým zpracováním okolností, které doprovázely nástup dynastie Severovců na římský císařský trůn. Španělský spisovatel Santiago Posteguillo (nar. 1967) zakončil tažení Septimia Severy a jeho ženy Iulie Domny z pohledu hlavních hrdinů vcelku optimisticky; zvídaví čtenáři ovšem jistě rychle zjistili na internetu či v knižních zpracováních pozdních antických dějin, že ani po nezpochybnitelném vítězství v bojích o uvolněnou císařskou funkci nebyl Iulii dopřán klid a na sklonku života se stala, sžírána rakovinou, svědkem toho, jak se její dílo hroutí. S poměrně krátkým odstupem od českého vydání první knihy o pozoruhodné zákulisní hybatelce římských dějin nyní mohou zájemci zjistit, jak autor zpracoval další osudy severovské dynastie, a to opět díky nakladatelství Bourdon a překladatelce Anně Tkáčové. 

Jak již samotný název knihy A Iulia vyzvala bohy na souboj naznačuje, neubral autor Iulii Domně nic z rozhodnosti ani cílevědomosti. Iulia stále dokáže uvažovat několik kroků před svými protivníky, její bezvýhradná láska k vlastní rodině a potlačení osobních ambicí opakovaně představuje v kalkulacích nepřátel faktor, který je mate svou nepochopitelností. Intriky na nejvyšších místech autor opět prokládá příběhem lékaře Galéna, stále se snažícího pochopit principy fungování lidského těla pomocí tehdy nemyslitelné pitvy nebo alespoň nastudováním spisů svých předchůdců, jimž bylo provádění pitev umožněno. Naopak otroky Calidia a Lucii tentokrát Posteguillo odsunul do pozadí, jejich roli by mohl převzít v podstatě kterýkoliv jiný otrok. Stejně tak některé další postavy, které v předchozím díle sehrály významnou roli, se mění na postavy téměř epizodní. Klíčovým motivem se naopak stává konflikt mezi oběma Iuliinými syny, definovaný klasickým motivem dominance staršího bratra a žárlivostí a vzpurností bratra mladšího. Urovnávání jejich sporů musí Iulia věnovat posléze více energie než boji s nepřáteli mimo rodinu, v tomto ohledu ale nakonec přesto selže.

I tentokrát autor pracuje se známými fakty poctivě, neohýbá je a řadu scén popisuje doslova podle dochovaných pramenů, zároveň ale tam, kde v historickém poznání zeje díra, neváhá vložit dějové zvraty, které mohou význam určitých známých dějinných událostí posunout či zcela změnit. Poněkud překvapivě se vypořádal se známým ediktem císaře Caracally z roku 212, jímž bylo všem svobodným mužům žijícím na území impéria uděleno římské občanství. Ačkoliv se obvykle jedná o jedinou zmínku, kterou celé dynastii Severovců věnují učebnice dějepisu i dalších společenských věd, autor tento edikt přešel v podstatě jen pár větami zasazenými do rozhovoru dvou senátorů účastnících se otevření nových lázní. 

Zároveň jako by autor vyslyšel některé své kritiky, kteří prvnímu dílu vyčítali až příliš detailní popisy bitev – skutečně epickou bitvu zařadil až na samý konec knihy, kdy sledujeme paralelně boj dynastie o další existenci, zatímco Iulia se definitivně rozhodne spáchat s Galénovou pomocí sebevraždu, aby unikla nesnesitelným bolestem a postupující nemoci. (Místo bitev autor nabízí velice podrobný popis závodu čtyřspřeží, jehož se zúčastnili oba císařští synové, roztažený na celkem patnáct stran.) Podobně autor změnil i přístup k sexuálním scénám, kterými v prvním díle šetřil a nechal je odehrávat spíše za zavřenými dveřmi. Ačkoliv míru erotična samozřejmě nelze ani tentokrát srovnávat s legendárním filmem Caligula, scény znásilnění vlastní sestřenice, či dokonce ryzího incestu mezi matkou a synem představují překvapivý posun, jakkoliv mají v ději své opodstatnění.     

Tak trochu se mění i samotný žánr knihy. Hned od prvních stran knihy vystupují jako plnohodnotné postavy olympští bohové, jejichž řady posléze rozšíří i samotný císař Severus, prohlášený v souladu s dobovou římskou tradicí za božstvo. Ačkoliv bohové svými pletichami do děje zasahují, jako postavy vystupují v samostatných kapitolách a s lidskými postavami do přímého styku nepřichází, s výjimkou Charóna, v jehož ponurém prostředí se odehrají závěrečné scény knihy, kdy Iulia dokáže svou vůli prosadit dokonce i po smrti. Oproti prvnímu dílu, profilujícímu se jako čistokrevný historický román, se tak jedná o poměrně razantní změnu, kterou nejspíše ne všichni čtenáři uvítají.

Z jazykového hlediska se autorovi podařilo udržet obdobný styl jako v prvním díle, děj má spád, složité intriky se střídají se scénami ne-li přímo akčními, tak alespoň snadno srozumitelnými, zatímco pasážím psaným z Galénova pohledu opět nechybí určitá vznešenost a nadhled, jakou lze očekávat u učence stojícího mimo mocenské boje a každodenní pachtění se za pozemskými starostmi. Text prošpikovaný dobovými latinskými výrazy i občasnými pasážemi pronášenými v řečtině jistě nebylo snadné převést do češtiny a těch několik překlepů lze snad i finální podobě textu odpustit, ovšem výraz „zaminované pole“ (míněno pole posypané trojhrannými bodáky, které se zabodávají koním do nohou) užitý v antickém kontextu se nejspíše dostane do zlatého fondu omylů, které lze v historických románech a filmech nalézt.

Završení životního (a vlastně i posmrtného) příběhu Iulie Domny tedy čtenáře nezklame, jakkoliv je svým pojetím překvapí. A pokud se českému čtenáři naskytne další příležitost nechat se Posteguillem zavést do antického světa, jistě by si ji příznivci historických románů neměli nechat ujít.