Kdyby zabili hada je kratší próza známého představitele tzv. anatolského románu a patří k textům, jež Yaşar Kemal píše v přestávkách mezi svými delšími románovými cykly. Příběh Kemalova románu se podobá antické tragédii zasazené do reality nedávné turecké minulosti:

Vesnickému hochovi Hasanovi je 7 let, když je jeho otec zavražděn. Vrahem je Abbas, milenec Hasanovy matky Esme, její dávná láska z rodné vesnice, odkud byla proti své vůli unesena a provdána právě za Hasanova otce Halila. Přestože je Abbas na místě činu zabit, celá vesnice ihned označí za hlavní vinici Esme a je v tichosti rozhodnuto, že Esme musí zemřít. Nikdo z vesničanů ale nemá dost odvahy k tomu, aby na Esme vztáhl ruku; dokonce i najatí vrazi oněmí v úžasu před Esminou pronikavou krásou, neschopni jakéhokoliv činu. Postupně tedy dojdou vesničané k závěru, že vykonavatelem „rozsudku“ nad Esme se má stát její vlastní syn, sedmiletý Hasan, který svou matku bezmezně miluje. Psychologický tlak na malého Hasana ze strany jeho babičky, příbuzných i celé vesnice se neustále stupňuje. Hasanův strýc dokonce koupí synovci jako „dárek“ pistoli a učí ho střílet. Vesnicí pak kolují smyšlené příhody o tom, jak lidé potkali ducha mrtvého Halila prosícího o pomstu, bez níž nedojde klidu – „dokud nezabijí toho hada“. Esminy pokusy o útěk z vesnice končí neúspěchem a všechno pomalu, ale nezvratně spěje k tragédii. Jedině vesnický stařešina se ještě pokouší Hasana odvrátit od hrůzného činu, který se – zatím nevědomky – chystá provést: „Nezabíjej svou matku! Takovou krásu jako je tvá matka člověk nemůže zabít. I kdyby to nebyla tvá matka, ale někdo úplně cizí! Protože něco takového jako tvojí matku stvoří milý Pánbůh s námahou a péčí jen jednou za tisíc let. A proto jsou tito lidé jeho miláčci. Nedej na řeči o duchu tvého otce, neposlouchej holohlavce Kerima. Nezabíjej svou matku!“ I toto zoufalé volání je však přehlušeno kolektivní posedlostí po potrestání „zločinu“, a Hasan nakonec zabíjí svou milovanou matku.

S děsivou přesností znázorňuje Yaşar Kemal v dialozích a drobných příhodách, jak postupně vyvstávají na povrch nejtemnější lidské pudy, jak vesničané - dokonce i Hasan a Esme - začínají věřit báchorkám, které si sami stvořili, jak blížící se tragédie nabývá stále zřetelnějších obrysů a vše spěje k nevyhnutelnému konci, jenž jako by byl již dopředu zapsán na desce osudu. Kemal popisuje ničivý proces na duši dítěte s chladnou precizností, která je kontrastována s lyrickým popisem přírody. Ostatně příroda není jen koloritem v pozadí, ale - jak je pro Kemala typické - stává se jedním z přímých účastníků děje, který ovlivňuje konání lidských bytostí.

Kemalovi se velmi dobře podařilo proniknout do kolektivního myšlení vesničanů, z nichž každý jednotlivě je laskavým otcem, pečlivou matkou, či dobromyslným pastevcem, ovšem síla tradice a hluboce zakořeněná pudovost a emocionalita ze všech dohromady činí zločinný dav.