DBC (Dirty but clean) Pierre vstoupil do literárního světa poněkud kuriózně, začal psát proto, aby zaplatil dluhy. Vzhledem k tomu, že za svoji prvotinu dostal v roce 2003 prestižní Booker Prize, povedlo se mu to více než stoprocentně.

Vernon Bůh Little je do literárního povědomí zařazen jako hořká groteska. Syžet je zcela současný, příznačný pro „postdvojčatovskou“ éru. V malém texaském městečku Martirium vyvraždí spolužák celou třídu a následně si sám bere život. Přežívá jediný student — Vernon Little. Jako jediný přeživší a k tomu jediný kamarád vraždícího pubescenta to však nemá lehké. Místo soucitu se však dočkává honu na svoji osobu, protože každá společnost potřebuje obětního beránka, někoho, kdo bude moci být veřejně potrestán za hříchy. Americká společnost potřebuje viníka snad ještě více než kterákoli jiná, a protože Ježíš (tak se jmenoval vrah) je již mrtev, přitlučou na jeho místo prvního vhodného kandidáta.

Prostředí je důležitý činitel
Největší neštěstí titulního hrdiny spočívá právě v prostředí, v němž se od narození nachází. Pokrytecká maloměstská Amerika, jejíž nejkonzumnější součástí je Vernonova matka (na záložce knihy k jejímu popisu nalézáme adjektivum slepicoidní, což se na první pohled může zdát poněkud nešťastné, zavádějící a přehnané, ale po přečtení románu vyvstává pocit, že toto označení je ještě mírné), žena, která aspiruje na post nejhloupější a nejomezenější literární postavy poslední dekády.

Matka je pro sedmnáctiletého Vernona jako jediný dosažitelný příbuzný (otec je nezvěstný a za celou dobu není vysvětleno, kam se poděl) velmi důležitá. Na rozdíl od hrdinů Chucka Palahniuka, kteří svůj poměr k matce řeší až jako dospělí, postaví Pierre svého hrdinu do přímého střetu s ní poměrně brzy. Vernon popisuje pomyslnou kudlu, kterou má každý rodič a již vráží své ratolesti do zad, aby nad ní získal moc a převahu. Je na každém, jak a kdy se nože v zádech zbaví.

Přemítání nad fungováním dýky a dalším úvahám patří v knize několik stránek, a i když nejvíce dávají nahlédnout do myšlení autorského subjektu, tak jako jediné působí neautenticky, vybočují z Vernonova způsobu myšlení a narušují konzistenci románu.

Změny páramagmatu
Jako hlavní Vernonův protivník se na trávníku Littleovy rodiny objevuje falešný novinář Laly, který mění „páramagma“ (paradigma) přesně tak, aby na celém případu a Vernonovi vydělal nejvíce peněz. Laly je v románu zosobněním čistého, leč neuchopitelného zla, ďábel, který tahá za nitky a je vždy o krok napřed, entita ničící jakýkoli pokus o nápravu věcí. Hlavní hrdina s ním v přímém souboji nemůže vyhrát a je hnán stále dál jako loď na volné moře.

Pierrův román se povětšinou odehrává v krátkém časovém úseku po tragedii. Ačkoli autor nemá příliš prostoru, projeví se jeho obrovská schopnost gradace. Každou další kapitolou se rychlost kolotoče kolem Vernona zrychluje až k bodu zlomu, který je čtenářem očekáván už od samého začátku, který je však i tak překvapivý.

Stejně jako antické drama je kniha rozdělena do pěti částí, z nichž poslední přináší rozuzlení zcela antickým způsobem — do děje zasáhne deus ex machina, jenž propojí všechny události včetně názvu celého díla. V důsledku můžeme sledovat, jak Pierre ztotožňuje dospění a pochopení (ne dospělost) s božstvím. V okamžiku, kdy je Vernon schopen myšlení v souvislostech a nejen pochopí princip příčiny a následku, ale je schopen obrátit jej ve svůj prospěch — naučí se hýbat s „páramagmatem“, stává se „bohem“ s mocí nad lidskými životy a osudy a je schopen bojovat i s ďáblem.

Vernona kritici přirovnávají k Městečku South Park nebo románu Kdo chytá v žitě. Stylem vyprávění a komikou je však nejpodobnější teenagerovským deníkovým komediím Američana C. D. Payna — Mládí v hajzlu. Ten však svoje deníky psal v té šťastnější — předbushovské Americe, v době, kdy nemusel řešit témata tak závažná jako Pierre; i jeho cílová věková skupina byla poněkud jiná. Příbuzní si však jsou oba hrdinové. Nick Twisp i Vernon Little nejsou středem společnosti, něčím se vydělují. Oba jsou totiž kritičtí ke společnosti a nehodlají se jí nechat pohltit. Jejich vzdor má mít byronovské obrysy, ale na první pohled jejich rebelie připomíná nejvýše Dona Quijota, na rozdíl od něhož však nakonec oba dospívají.

Ich forma dodává knize dynamiku, Vernon je poměrně inteligentní, jen prostředí je důležitý činitel, a proto se od něj dočkáváme překrucování cizích slov, která přinášejí pro dílo typickou slovní komiku. Jazyk knihy je jazykem dnešních -náctiletých, překladatel David Petrů jej má dobře zvládnutý, převedení do češtiny je proto velmi dobře srozumitelné. Postřehnutelná je pouze jediná, zato kouzelná chyba v překladu: David Petrů má sice naposlouchánu mluvu, ale nemá už stoprocentní přehled v kreslených seriálech. Pierre v jednom okamžiku použije paralelu z Looney Tunes, konkrétně seriálu o skunkovi Pepém. Petrů překládá: „…o tom tchořovi, který se vždycky snaží vyjebat s tou kočkou.“ Pepé se však s kočkou nesnaží vyjebat, ale ojebat ji, na pochopení čehož stačí pouhý jeden díl.