Booker Prize je bez diskusí nejprestižnější cenou v oblasti anglicky psané literatury (tedy s výjimkou literatury americké, jež do okruhu, z něhož se rekrutují tituly pro tuto cenu, nespadá). V posledních dvou letech, kdy záštitu nad cenou přejal nový sponzor, se zdá, že tendence je spíše objevovat nové autory, než vyznamenávat ty zavedené. To má světlé i stinné stránky. Plusem je, že kniha pomůže objevit a etablovat autory, kteří zrovna neměli takové štěstí jako Zadie Smithová či Monica Ali a nedostalo se jim patřičné publicity. Naopak negativem je to, že v mnoha případech může taková tendence působit křečovitě a prestižní cena může skončit v rukou autora, který si ji úplně nezaslouží.

Tak či onak, loni získal Booker Prize dosud neznámý Kanaďan Yann Martel, letos ještě tajemnější DBC Pierre – člověk, o jehož pohnutém osobním životě toho bylo v médiích řečeno tolik, že zde nemá cenu to opakovat, byť je možná, že právě dobře mediálně zpracovaný portrét autora-vyvrhele porotce ovlivnil.

Ale ke knize. Ti, kteří vynášejí Pierrovu prvotinu do nebes a autora oslavují jako nového génia, prostě přehánějí. Jeho prvotina Vernon God Little není nezajímavá, ba co víc, je to velice slibná juvenilie. Kniha nás zavádí do malého, zcela bezvýznamného texaského městečka krátce poté, co na místní střední škole došlo k (dnes už typicky americké) tragédii. Nejbližší kamarád hlavního hrdiny přišel do školy ozbrojen, během hodiny matematiky začal zběsile střílet do svých spolužáků a nakonec obrátil zbraň proti sobě. A tím pěkně zavařil svému kamarádovi. Veřejné mínění chce viníka, obětního beránka, kterého by mohlo potrestat, eventuelně lynčovat, jenže vrah vše překazil sebevraždou. Shodou okolností měl na sobě dámské kalhotky, čímž uvedl do běhu celý kolotoč podezření. To padá hlavně na protagonistu Vernona Littla. Zkoumá se, zda náhodou není homosexuální, jaký byl jeho vztah ke střelci a nakonec probíhá i šetření – na základě výpovědi učitele –, zda ve škole nestřílel ještě někdo jiný. Zde se ovšem DBC Pierre dopouští jedné z mnoha chyb: každý, kdo jen trochu čte detektivky, okamžitě namítne, že toto podezření, na kterém se mimochodem zakládá celý román, by zcela jednoznačně potvrdila nebo vyvrátila balistická analýza. Vernon Little je zatčen, uvězněn, vyslýchán brutální policií, která mu nevěří ani slovo, on fabuluje, aby nemusel prozradit, že u sebe skutečně zbraň měl, jenže nestřílel, nakonec se čím dál víc zaplétá do vlastních lží. Do toho vstupuje falešný televizní reportér, hochštapler, který je zadlužený, kam se podívá, a právě se snaží vylákat nějaké peníze z Vernonovy matky a který mimochodem Vernonovi velice přitíží svými účelovými reportážemi.

Je to bláznivá groteska, napsaná poutavým jazykem a plná zajímavých postřehů. DBC Pierre zvolil ich-formu, čímž se předem vyhnul kritice za některé poněkud nepovedené vtípky. Třeba Imannuel Kant jako „Manual Cunt“ – ale co, vždyť to nakonec vypráví puberťák. O jinou výtku si nicméně přímo říká – Vernon Little vůbec nepůsobí jako čtrnáctiletý kluk. Podobně jako mnozí jiní autoři, kteří se rozhodli vcítit do postav mladšího věku, i DBC Pierre hřeší a jeho protagonista vypadá přinejmenším na osmnáct. Vernon Little si v knize vyzkouší prakticky všechny stereotypy amerického jihozápadu: v malém, zapomenutém městečku stojí sám proti všem, falešným reportérům, mírně dementní matce, úchylným psychologům, zmanipulovaným úředníkům i úplatným policajtům; jako správný desperát zamíří do Mexika a jako každý správný drsňák se zamiluje do dívky, která jej samozřejmě podrazí a vydá policii a médiím. Ale to už prozrazuji příliš – velkou předností knihy je totiž napětí, které se Pierrovi přes všechny drobné chybičky daří udržet.

Kniha je pozoruhodná po jazykové stránce. Je těžké posoudit, nakolik je toto autentické – přece jen ta přemíra vulgarismů působí až únavně – ovšem rozhodně to působí náležitě jižansky drsně. Škoda jen, že DBC Pierre s tímto stereotypem trochu víc nepracuje. Samostatnou kapitolou jsou postřehy hlavního hrdiny týkající se populární kultury – například brilantní je pasáž, ve které teenager Vernon odvrhuje současnou rozzuřenou hudbu jako falešné klišé a přiklání se ke starým country zpěvákům. Takových „kousků“ je v knize několik, ovšem je otázka, zda pár vtipný postřehů dělá z knihy úspěšný román.

DBC Pierre je nepochybně literární talent. Zda velký, to se teprve uvidí. Stejně tak teprve čas ukáže, zda Booker Prize jeho spisovatelské dráze pomohla či nikoli. Osobně si myslím, že Vernon God Little není nadčasový román: je místy vtipný, nabízí zajímavý příběh, ale postrádá velké téma. To, že se v Americe střílejí na středních školách po desítkách a že současnému životu vládnou média, to všichni dobře víme. A po jazykové stránce je lepší nejen Faulkner, ale i Peter Dexter, Cormac McCarthy, Nick Cave a mnozí další, kteří se věnovali americkému jihozápadu.

DBC Pierre: Vernon God Little, Faber & Faber, 277 s.