Nejnovější román kosmopolitního autora DBC Pierra Zhasínáme v říši divů pojednává o šestadvacetiletém Angličanovi Gabrielu Brockwellovi, který je permanentně na drogách a touží spáchat sebevraždu. A také o tom, že západní civilizace a globální kapitalismus zabředá do stále hlubší dekadence. Ne náhodou se většina knihy odehrává v Berlíně.

Gabriel si řekne, že se nemusí zabít hned, a napadne ho, že by si rád dal poslední drink se svým nejlepším kamarádem, ambiciózním kuchařem Smutsem. Ten se zrovna v Japonsku učí, jak připravovat smrtelně jedovaté ryby, ale to Gabriela neodradí. S penězi získanými z účtu antiglobalistické skupiny, ke které patřil, a zásobou kokainu vyráží do Tokia. Jeho návštěva vyústí v úmrtí starého Japonce a pro Smutse končí hrozbou pobytu za mřížemi. A protože Gabriel se s pravým důvodem návštěvy nesvěří, Smuts si nenechá vyvrátit utkvělou představu, že do Tokia přijel proto, aby mu nabídl místo kuchaře na banketu proslulého obchodníka s lahůdkami Didiera le Basqua. Jedině ten má moc Smutse před uvězněním uchránit, a tak Gabrielovi nezbude, než vydat se do Berlína, najít Gerda Spechta, který s jeho otcem v raných devadesátých letech spoluvlastnil klub, a doufat, že se Specht od té doby pořádně vzmohl a vlastní prostory, kde by se banket mohl konat. Musí také přesvědčit Basqua, aby pro hostinu Smutse najal, a tím ho zachránil z vězení.

Hlavní hrdina v Berlíně nějakou dobu žil jako dítě a teď ho nepoznává: „je to taková spokojená jogurtová země“ plná „bioburžoazie“ se „zácpami“ kočárků. Gabriel je trpce zklamán a myšlenka na sebevraždu pro něj ztrácí na romantice: „Město působí (…) dojmem, že když tu chcete zemřít, tak jen vynesete tříděný odpad, zalejete bylinky, zrušíte předplatné Süddeutsche Zeitung a umřete.“ Nejopravdovějším zbytkem starého Berlína, na nějž Gabriel natrefí, se tak paradoxně stane ošumělý Herr Specht a hrstka jeho východoněmeckých kumpánů, mezi nimiž je i bývalý agent Stasi. Na ty se zprvu dívá pohrdlivě a dává přednost společnosti tajemných organizátorů exkluzivního banketu, Basquovi a gurmánskému šlechtici Thomasovi. Ti patří do pololegální „Sítě“ znalců nejvybranější gastronomie a čas od času organizují velkolepé bankety pro nejbohatší klientelu z řad bankéřů a šéfů velkých firem. Gabriela zpočátku fascinují – jako narkomanovi se mu nepříčí myšlenka, že ve smyslovém vytržení lze nalézt smysl lidské existence.

Kniha je ale zároveň prodchnutá kritikou současného kapitalismu a hlavnímu hrdinovi nějakou dobu trvá, než začne vidět nesrovnalost mezi extrémním hédonismem a svými názorovými postoji: vlastně až tehdy, když mu dívka, do níž se zakoukal, vyčiní, že nemá nárok povyšovat se nad Gerda a spol., a když ho dotyční stihnou včas vylovit z rybníka. Zhasínáme v říši divů má být mimo jiné bildungsromán, ale tato rovina zůstává spíše podprůměrná. Hrdina nedospěje, nýbrž prozře pod vlivem zmíněného mezního zážitku, a jeho přerod tak postrádá hloubku. Nic proti myšlence, že každý někdy musí do určité míry dospět a že „Jen děti se po všem hned sápou“. Škoda ale, že ji Gabriel musí verbalizovat a servírovat čtenáři až pod nos.

Gabrielovým sklonem kázat pravdy částečně trpí i zmíněný sociálněkritický rozměr románu. Hlavní hrdina rád pronáší obecně laděné monology na téma různých nešvarů dnešní společnosti, které jsou tím méně zajímavé a komplexní, čím víc ze sféry umělecké imaginace přesahují do faktických postřehů o tom, že „večírek už skončil“ nebo že „Kvalita vymřela, protože jsme se vzdali práva filtrovat svá vlastní rozhodnutí; filtrem všech rozhodnutí se stal zisk.“ Kázání se místy maskují jako rozhovory více postav, a tak si hospodští štamgasti sáhodlouze vysvětlují příčiny ekonomické krize a dialog budoucího mileneckého páru lze číst jako sebemrskačské pokání Západu před Východem.

DBC Pierre má však skvělý pozorovací talent a cit pro to, jak komerce zapleveluje a utváří prostředí, v kterém žijeme: „Zanedlouho se přede mnou rozprostře tradiční anglické městečko, které tvoří obchoďáky Tesco, Carphone a Argos, knihkupectví WH Smith, obchod Vodafone, sportovní oblečení Burton, lékárna Boots, Burger King (…). Za stromy se krčí potemnělý gotický kostel.“ Ať už si Pierrova bohatá obraznost vezme na paškál cokoli, výsledné hutné obrazy často vtipně a naléhavě evokují dojem přeplněného globálně propojeného světa, v němž rychle blednou a zastarávají i ty největší bizarnosti: „zapálím si cigaretu, abych potlačil únavu a sešlost, zatímco v televizi nějaký školák znásilňuje anime dívku se zaječíma ušima. Jak brečí, v odraze v jejích slzách je vidět pod sukni další dívce. Japonci mají slzy rádi.“

Tezi románu o dekadenci současného Západu podtrhují odkazy na historické epochy, které se dekadencí vyznačovaly rovněž, a na klasické literární texty, zejména „bibli dekadentů“ Naruby od Jorise Karla Huysmanse. Gabriel postupem času nashromáždí propriety hodné nefalšovaného dandyho z devatenáctého století: „nános drog“, pytel zázračného vína, kožich, parfém. Jeho dekadentnost se však vymyká kontrole a postrádá jakékoli dekorum – na drogách je závislý, víno ukradl, kožich má z umělé kožešiny, a co se parfému týče, nedrží se pouze zevního užití. Všechny substance kromě jídla konzumuje v ohromném množství, zvrací, crčí z něj krev. Banket Didiera le Basqua se koná v podzemí monumentálního letiště Tempelhof, ústředního letiště nacistického Německa. To pro hrdinu ztělesňuje „limbus moderního kapitalismu v jeho nejhlubší a nejodpornější sféře“, ale dál se propojeností nacistického režimu a kapitalismu nezabývá. Basquova hostina zahrnující například „tlapu pandy velké s fazolemi Borlotti a kořenovou baby zeleninou“ připomene Hostinu u Trimalchiona z Petroniova Satirikonu.

Přes zmíněné výhrady se DBC (Dirty But Clean) Pierrovi musí přiznat, že řadě jeho cynických postřehů nechybí pronikavost a že má neobyčejně originální styl. To už nelze říct o celkovém vyznění románu, které však změti dějových a myšlenkových prvků dodává soudržnost. Jako předehru k četbě Zhasínáme v říši divů doporučuji píseň „Links, zwo, drei, vier“ od skupiny Rammstein, která v knize jistě ne náhodou zaznívá.