V Martiriu je vedro jak v pekle, ale noviny na verandě mrazej svejma zprávama. Radši ani nezkoušejte hádat, kdo stál celou úterní noc na ulici. Nápověda: usoplená stará Lechugová. Těžko říct, jestli se tak klepala, nebo jestli jen můry a světlo z verandy za vrbama rozechvěly její kůži jako pohřební satén ve vánku. Tak jako tak úsvit odhalil mezi jejíma nohama loužičku. Z toho je asi každými jasný, že normální časy právě s vytím prchly z města. Možná navždycky. Bůh je mi svědkem, že jsem se poctivě snažil pochopit, jak tenhle svět funguje, dokonce jsem si říkal, že bysme mohli i něco velkýho dokázat; ale po těch událostech už není snadný tomu věřit. Protože co je kurva tohle za život?
Teď je pátek v šerifově kanclu. Připadá mi to skoro jak pátek ve škole. Ty vole, škola – ani mi to nepřipomínejte.
Sedím mezi sloupama světla z řady otevřenejch dveří, kromě bot a čtvrtečních slipů jsem nahej. Vypadá to, že jsem první, koho zatím sebrali. Ne že bych měl ňákej malér, to si zas nemyslete. S úterkem já nemám nic společnýho. Přesto bych tady radši nebyl. Určitě si vzpomínáte na toho Clarence, no, jak se jmenoval, toho černocha, co byl loni v zimě ve zprávách. Ten magor, co před kamerou pospával přesně v týhle dřevěný chodbě. Povídali, ať se podíváme, jak jsou mu ukradený následky jeho zločinů. Těma „následkama“ asi mysleli ty rány po sekeře. Starej Clarence byl oholenej jak ovce a oblečenej do takovýho toho nemocničního obleku, co se těmhle magorům dává, k tomu brejle jak sklenice od jogurtu, takový, co obyčejně nosej jen lidi bez zubů v dásních. U soudu mu postavili klec jak v zoo. Pak ho odsoudili k smrti.
Koukám dolů na svoje najky. Pravý newjacksky, přátelé. Plivnu si na ně a trochu je očistím, i když to asi nemá moc smysl, když jsem takhle nahej. Navíc mi lepěj prsty. Ten jejich inkoust by přežil Armageddon. Švábi a ten jejich zasranej inkoust na otisky.
Do tmy na konci chodby se vpije obrovskej stín. Pak se vynoří jeho majitelka. Jak se ke mně blíží, světlo ze dveří zachytí krabici s nápisem Ham-Ham-Burger v její náruči, tašku s mejma hadrama a telefon, do kterýho se snaží mluvit. Jde pomalu, je celá upocená, oči, nos a pusa se jí choulej uprostřed obličeje. I přes tu uniformu hned poznáte, že je Gurieová. Chodbou za ní jde ještě jeden flojd, ale ona ho mávnutím odežene.
„Já bych to všechno připravila a pak bych tě zavolala k výpovědi.“ Posune si telefon zpátky k puse a odkašle si. Hlas se jí přiostří až do pískotu. „Gh-hrrr, já neříkám, že jsi blbec, jenom ti vysvětluju, že stas-titicky vzato může jednotka zvláštního nasazení snížit počet obětí.“ Zapiští tak vysoce, až jí krabice z Burgeru upadne na podlahu. „Oběd,“ zachrochtá, když se pro ní shejbá. „Ne, jenom salát, medvídku – přísahám.“ Jakmile si mě všimne, rozhovor ukončí.
Narovnám se, abych si poslechnul, jestli si mě přišla vyzvednout máti; ale nepřišla. Věděl jsem, že nepřijde, nejsem blbej. Ale stejně jsem na to čekal, takovej jsem génius. Jo, Vernon Génius Little.
Flojdka mi hodí do klína oblečení. „Tudy.“
Takže asi tolik k mámě. Určitě courá po městě a pumpuje z každýho soucit jako obyčejně. „No Vern je úplně zdrcenej,“ povídá všem. Mezi svejma kámoškama mi vždycky říká Vern, aby všechny viděly, jak úžasně jsme si blízký, jak to v naší rodině nestojí všechno za hovno. Kdyby se moje matinka prodávala s návodem k použití, můžete se spolehnout, že by tam stálo, ať ji nakonec pošlete do prdele. Každej ví, že za úterý rozhodně může Jesus; ale vidíte mámu? Úplně stačí, že pomáhám s vyšetřováním, a hned z toho dostává Tourettův syndrom, nebo jak se říká tý nemoci, co se u ní tak nekontrolovaně mává rukama.
Flojdka mě dovede do místnosti se stolem a dvěma židlema. Žádný okna, jenom zevnitř na dveřích přilepená fotka mýho kámoše Jesuse. Vyjde na mě ta špinavá židle. Zatímco se oblíkám, zkouším si představit minulej víkend; obyčejná, prorezlá nuda kape do města skrz neregulovatelnou klimatizaci; kokršpanělé se zkoušejí nachlemtat vody z rozstřikovačů, ale vždycky dostanou po čumáku.
„Vernon Gregory Little?“ Flojdka mi nabídne grilovaný žebírko. Ale tak vlažně, až je člověku fakt líto si ho od ní vzít, když vidí, jak se jí nad ním třese brada.
Vrátí moje žebírko do krabice a vyndá si jiný pro sebe. „Gh-rr, tak to vezmem popořádku. Trvalý bydliště na Beulah Drive sedmnáct?“
„Ano.“
„Kdo tam ještě bydlí?“
„Nikdo, jenom máma.“
„Doris Eleanor Littleová...“ Grilovací omáčka z žebírka jí ukápne na odznak se jmenovkou. Zástupkyně šerifa Vaine Gurieová, stojí tam. „A je ti patnáct? Chm, telecí léta.“
A ty jsi dobrá kráva. Zašoupu pod stolem newjackskama pro morální podporu. „Bude to trvat dlouho, prosím vás?“
Na okamžik vyvalí oči. Pak je zase přimhouří. „Tady jde o spoluvinu na vraždě, Vernone. Bude to trvat tak dlouho, jak bude potřeba.“
„No jo, ale...“
„Nevykládej mi, že jsi s tím Mexikánem nekamarádil. Nevykládej mi, že jsi v podstatě nebyl jeho jedinej kamarád, vůbec se mi to nesnaž věšet na nos.“
„Jasně, ale přece musíte mít spoustu svědků, který toho viděli víc než já.“
„Jóó?“ Rozhlídne se po místnosti. „Já tady teda nikoho jinýho nevidím – ty jo?“ Jak debil se taky rozhlídnu. Kurva. Pak můj pohled přitáhne zpátky ona. „Je doufám jasný, proč tady jste, mladej pane?“
„Asi jo.“
„Fajn. Tak abysme si rozuměli, moje práce je odhalovat pravdu. Což ti může připadat jako těžká věc, ale nezapomínej, že stas-titicky vládnou životu na tomhle světě jenom dvě hlavní síly. Dokážeš ty dvě síly, který stojej za vším životem na tomhle světě, jmenovat?“
„É – bohatství a chudoba?“
„Bohatství a chudoba to není.“
„Dobro a zlo?“
„Ne – příčina a následek. A než začneme, ráda bych, abys mi jmenoval dva druhy lidí, co obývaj náš svět. Dokážeš mi tyhle dva druhy jmenovat?“
„Příčiníci a následníci?“
„Ne. Poctiví občani – a lháři. Rozumíme si, Vernone? Posloucháš mě dobře?“
No ty vole. Chce se mi říct: „Né, asi zrovna poslouchám, co mi do ucha šeptá tvoje dcera,“ ale neřeknu to. Ani nevím, jestli vůbec ňákou dceru má. A teď zas budu celej den přemejšlet, co jsem jí na to měl říct. Z toho by se jeden posral.
Zástupkyně šerifa Gurieová odtrhne od kosti kus masa; vcucne ho jak hovno vtažený pozpátku do prdele. „Předpokládám, že víš, kdo je to lhář. Lhář je psychopat – člověk, co maluje šedý místa mezi černou a bílou. Je mojí povinností tě varovat, že žádný šedý místa neexistujou. Fakta jsou fakta. Nebo jsou to lži­. Rozumíme si?“
„Ano.“
„To upřímně doufám. Můžeš mi říct, kde jsi byl ve čtvrt na jedenáct v úterý dopoledne?“
„Ve škole.“
„Co jste měli za hodinu?“
„É – matiku.“
Gurieová skloní kost a propíchne mě pohledem. „Co jsme si právě vysvětlili za důležitou věc, o černý a bílý?“
„Neřek jsem, že jsem byl ve třídě...“
Zaklepání na dveře zachrání moje najky od toho, aby se nadobro zadřely do podlahy. Do místnosti nakoukne natuženej účes. „Je tady Vernon Little? Volá mu máma.“
„V pořádku, Eileeno.“ Gurieová po mně střelí pohledem, kterej jasně říká „ještě jsme spolu neskončili“, a ukáže kostí ke dveřím. Vydám se za tou natuženou dámou do kanclu.
Byl bych za to fakt vděčnej, jen kdyby nevolala zrovna máti. Čistě mezi náma, je to jak kdyby mi hned po narození zapíchla kudlu do zad, a kdykoli teď cekne, tak se ta kudla pootočí. A od tý doby, co tady není táta, aby trpěl se mnou, zařezává se ta kudla ještě hloubějc než dřív. Sotva uvidím telefon, klesnou mi ramena i brada. Ach jo. Naprosto přesně vím, co mi tím svým pitomým ukňouraným hlasem řekne: „Vernone, jsi v pořádku?“ Stopro.
„Vernone, jsi v pořádku?“ Úplně cejtím, jak mě ta čepel rozřezává.
„Jsem v pohodě, mami.“ Teď zní pro změnu ukňouraně a pitomě můj hlas. Je to taková podprahová prosba, ať nedělá scény, ale zabírá to jak kočka na psa.
„Byl už jsi dneska na záchodě?“
„Sakra, mami...“
„Víš přece, že míváš ty svoje – potíže.“
Do prdele, tak ona nevolá proto, aby zas trochu otočila tou kudlou, ne, volá proto, aby mi místo ní vrazila do zad rovnou celej oštěp. Ne že byste to potřebovali vědět, ale když jsem byl malej, bejval jsem kapku nevypočitatelnej, přinejmenším co se „kakání“ týče. Nechci zacházet do detailů, stačí, když řeknu, že máti tuhle aféru hned naplácla na tu mojí kudlu, aby měla další důvod mi s ní občas zakvedlat v zádech. Jednou o tom dokonce napsala učitelce, která už na mě měla svoje vlastní bodný zbraně, a ta svině to řekla před třídou. Věřili byste tomu? A to bych si tady bejval klidně moh koupit farmu. Dneska už je ta kudla obalená podobnejma kravinama jak pletací jehlice.
„Ráno jsi přece neměl čas, tak jsem se bála, abys – vždyť víš...“
„Jsem fakt v pohodě.“ Radši zůstávám slušnej, aby do mě nenakuchala celou sadu kuchyňskejch nožů. Má mě v hrsti.
„A co tam děláš?“
„Poslouchám zástupkyni šerifa paní Gurieovou.“
„LuDell Gurieovou? Tak to jí řekni, že z odtučňovaček znám její sestru Reynu.“
„Tohle není LuDell, mami.“
„A je tam někde Barry Gurie? Víš přece, že se s ním Pam vídá skoro každej pátek...“
„Ne, Barry tu není. Už musím jít.“
„No, ještě nám neudělali to auto a já tady mám plnou troubu veselejch koláčků pro Lechugovi, takže tě bude muset vyzvednout Pam. A Vernone...“
„Hm?“
„Seď v autě rovně – všude po městě jsou kamery!“
Páteř mi sevřou pavouci ze suchejch zipů. Všichni dobře víme, že v televizi nejsou žádný šedý místa vidět. Rozhodně bych tu nechtěl bejt, až celej tenhle bordel uzavřou jenom v tý svý černý a bílý. Neříkám, že mám v něčem prsty, to ani omylem. Jsem úplně v klidu, jasný? Pod tím zármutkem na povrchu jsem absolutně v pohodě, protože vím, že pravda vždycky nakonec vyhraje. Proč filmy vždycky končej dobře, he? Protože kopírujou život. Víte to vy a vím to i já. Akorát mojí máti tohle jaksi nedochází, totálně ne.
Došourám se chodbou zpátky na svojí špinavou židli. „Takže mladíku,“ ozve se Gurieová, „pustíme se do toho – je na čase, abys kápnul božskou. A měl bys bejt rád, že tě vyslýchám jenom já, šerif Porkorney už si udělal poměrně jasnej názor, jak se to v úterý seběhlo.“ Chce si šáhnout mezi nohy, ale v poslední chvíli položí ruku na pistoli.
„Byl jsem za tělocvičnou, vůbec jsem neviděl, jak se to stalo.“
„Povídal jsi, že jsi byl na matice.“
„Povídal jsem, že jsme měli matiku.“
Úkosem si mě přeměří. „A ty chodíš na matiku za tělocvičnu?“
„Ne.“
„Tak proč jsi nebyl ve třídě?“
„Byl jsem pro něco panu Nucklesovi a kapku jsem se – zdržel.“
„Kdo je pan Nuckles?“
„Náš fyzikář.“
„A on učí matiku?“
„Ne.“
„G-hrrr. Tahle oblast vypadá hodně, hodně šedě, Vernone. Zatraceně šedě.“
Ani nechtějte vědět, jak bych si přál bejt Jean-Claude Van Damme. Narval bych jí tu zasranou bouchačku do prdele a zdrhnul bych s ňákou modelkou. Jenže koukněte na mě: chumáč rozcuchanejch hnědejch vlasů, řasy jak velbloud. Vypadám v ksichtu jak roztomilý přerostlý štěně, jak kdyby mě pánbů stvořil přes zvětšovák. Okamžitě je vám jasný, jak to bude probíhat v mým filmu: počurám se strachy a pošlou mi sem zdravotní sestřičku, aby mě vyslechla ona.
„Mám na to svědky.“
„Ale ale.“
„Pan Nuckles mě viděl.“
„A kdo ještě?“ Smete ohlodaný kosti zpátky do krabice.
„Spousta lidí.“
„Ale ale. A kde jsou ty lidi teď?“
Snažím se pomyslet na to, kde ty lidi jsou. Ale ta vzpomínka mi nepřijde do mozku, přijde mi do oka ve formě slzy, která mi vystřelí z řasy jak vodovatá kulka. Zůstanu omráčeně sedět.
„Tak vidíš,“ řekne Gurieová. „Nejsou zrovna k mání, co? Takže, Vernone – položím ti dvě jednoduchý otázky. Za prvý: bereš drogy?“
„É – ne.“
Chvíli pronásleduje moje zorničky po protější stěně, až je nakonec nažene zpátky ke svejm očím. „Za druhý: vlastníš střelnou zbraň?“
„Ne.“
Stiskne rty. Z pouzdra na opasku vytáhne mobil a namíří prst na jednu klávesu. Celou dobu ze mě přitom nespouští zrak. Pak ďobne do klávesy. Venku na chodbě zacvrliká motiv z Mission: Impossible. „Šerife?“ řekne Gurieová. „Nemáte chuť přidat se k výslechu?“
Kdyby měla v krabici víc masa, k tomuhle by určitě nedošlo. Ale protože už nemá co okusovat, začala si zděšeně hledat útěchu v něčem jiným. Teď jsem její žebírko já.
Asi po minutě se otevřou dveře. Dovnitř se všourá pruh bizoní kůže omotanej kolem duše šerifa Porkorneyho. „To je ten kluk?“ zeptá se. Né asi, ty vole, sedí tady Dolly Buster. „A co, jak spolupracuje, Vaine?“
„No moc ne, pane.“
„Tak já si ho na moment vezmu.“ Zavře za sebou dveře.
Gurieová přesune svoje tlustý kozy na druhou stranu stolu a otočí se ke zdi, jak kdyby tím zmizela z místnosti. Šerif na mě vydechne pár hnilobnejch bakterií.
„Tam venku čeká spousta rozrušenejch lidí, synku. A rozrušený lidi často dělaj ukvapený závěry.“
„Ale já tam vůbec nebyl, pane – mám na to svědky.“
Zvedne obočí směrem ke Gurieový. Ta mrkne jedním okem přes rameno. „Už to prošetřujeme, šerife.“
Porkorney šáhne do krabice z Ham-Ham-Burgeru, vytáhne holou kost, přejde s ní k fotce na dveřích a objede s ní jeho obličej. Ty krvavý fleky, ty prázdný oči. Pak se otočí a podívá se na mě. „Mluvil s tebou přece – nebo ne?“
„O tomhle ne.“
„Ale kamarádili jste spolu, to musíš přiznat.“
„Nevěděl jsem, že se chystá někoho zabít.“
Šerif se otočí na Gurieovou. „Prohledali jste Littlovo oblečení?“
„Kolega,“ přikývne Gurieová.
„Spodní prádlo?“
„Obyčejný slipy.“
Porkorney o tom chvíli přemejšlí, kouše si ret. „Pohlídli jste zadek těch slipů, Vaine? Víte, že určitý praktiky můžou u chlapa uvolnit trochu termixu.“
„Vypadaly čistý, šerife.“
Už je mi jasný, kam s tím ten kokot míří. To je u nás typický, že to nikdo neřekne na rovinu. Zkusím sebrat trochu sebevědomí. „Já nejsem gay, jestli vám jde o tohle, pane šerif. Kámošili jsme spolu odmala, netušil jsem, že se jednou...“
Šerifovi pod knírem vyroste neznačkovej úsměv. „Takže zdravej chlap, synku? Berou tě auta, berou tě zbraně? A berou tě – ženský?“
„Jasně.“
„No dobře – tak se přesvědčíme. Kolik má ženská komůrek, kam můžeš strčit víc jak jeden prst?“
„Komůrek?“
„Otvorů – děr.“
„É – dvě?“
„Špatně.“ Šerif se nafoukne, jak kdyby zrovna objevil relativitu.
Do prdele. Ale jak to mám kurva vědět? Dostal jsem jednou kousek prstu do jedný díry, neptejte se do který. Probudilo to ve mně vzpomínky na nakládací molo Mini-Martu těsně po bouřce; pach promáčenejch lepenkovejch krabic a sraženýho mlíka. Ňák mám ale pocit, že na tomhle náš pornoprůmysl nestojí. Že s jinou holkou, třeba s Taylor Figuerovou, by to bylo úplně o něčem jiným.
Šerif Porkorney hodí kost zpátky do krabice a kejvne na Gurieovou. „Dejte to do zápisu, pak ho tu zdržte.“ Odvrže z místnosti.
„Vaine?“ zavolá dveřma ňákej flojd. „Vzorky.“
Gurieová vysune z tuku končetiny. „Slyšel jsi šerifa. Vrátím se s dalším příslušníkem a vyslechneme tě.“
Když šoupání jejích stehen konečně odezní v dáli, nasaju zhluboka vzduch v naději na ňákou čichovou útěchu; vůni teplýho toustu, peprmintový žvejkačky. Ale kromě potu a grilovanejch žebírek cejtím jen jednu jedinou věc – školu. Pach, jakej se rozline kolem třídních tyranů, když v koutě zahlídnou ušlápnutýho šprta. Pach dřeva, který se řeže na kříž.