Enea Silvio se narodil v malém toskánském městečku Corsignanu 18. října roku 1405, ve vznešené, ale zchudlé rodině Piccolominiů, která sem přesídlila z nedaleké Sieny. I v těchto poměrech se však bystrý mladík uměl ohánět a svým talentem a učenlivostí si získávat přátele. Zapsal se na studia práv v Sieně a zapojil se do místního kulturního života. Jeho prvním literárním dílem je sbírka latinské milostné poezie Cinthia, inspirovaná láskou k Angele Alcherisiové. Brzy se však jeho horizonty měly rozevřít více, než sám kdy tušil. Když Sienou projížděl kardinál Capranica cestou na basilejský koncil, přátelé k němu přivedli mladého Piccolominiho, který mu hned padl do noty. Usoudil, že nadaný řečník a znalec obojího práva by se mu mohl hodit, a tak si Enea Silvio s velkou radostí na podzim roku 1431 sbalil kufry a vydal se v kardinálově průvodu do Švýcarska.

Basilejský koncil, který se konal od roku 1431 do roku 1449, byl jednou z nejvýznamnějších událostí století. Měl za úkol vyřešit dlouhou řadu problémů a zejména stanovit, kdo je skutečnou hlavou církve – zda papež nebo koncil církevních hodnostářů. Jako vždy šlo samozřejmě především o moc a peníze a jednotliví preláti vlastně lobovali za zájmy svoje, svých diecézí a jednotlivých panovníků. Ve spletité konciliární politice se Enea Silvio neztratil, právě naopak. Během pobytu v Basileji stačil vystřídat několik zaměstnavatelů, až se nakonec stal sekretářem vzdorpapeže Felixe V., kterého koncil zvolil. Mezitím si stihl odskočit s diplomatickým posláním do Skotska, nechat se korunovat v Norimberku básníkem a sepsat vzpomínky na svoji basilejskou anabázi: Popis města Basileje (Descriptio urbis Basilee, 1434) a Knížku dialogů o autoritě a skutcích generálního koncilu (Libellus dialogorum de Generalis Concilii authoritate, 1440). V roce 1450, aby mohl stoupat po církevní hierarchii, tuto knihu radikálně přepíše (pod titulem De rebus Basilee gestis), odvrhne konciliární hnutí a postaví se na stranu papeže.

Poté, co se ve Frankfurtu seznámil s novým říšským králem Fridriech III. (byl to právě jeho nápad Silvia korunovat), Enea usoudil, že než setrvávat v nejistých službách vzdorpapeže, který většinou států nebyl uznán, je lépe vsadit na svého příznivce Fridricha III. V roce 1443 tedy znovu mění působiště a stěhuje se tentokrát do vídeňského Nového města. Zde se stává členem královské kanceláře, jejímž představeným je Čech Kašpar Šlik, a řadu dalších Čechů pak Enea Silvio poznává v kanceláři nebo na královském dvoře. Do historie se zapíše zejména Jan z Rabštejna, bratr známého humanisty Prokopa a pozdější sekretář Jiřího z Poděbrad.

V prvním roce svého působení ve Vídni Piccolomini píše Pentalog (Pentalogus), dialog pěti postav o politickém a církevním uspořádání v Německu, a výchovnou příručku pro vévodu Zikmunda O studiu a písemnictví (De studiis et litteris). V následujícím roce skládá komedii Chrysis a milostný román O dvou milencích (Historia de duobus amantibus, česky 1990, pod názvem Euryalus a Lukrecie 1904). Pletichářské prostředí víděňského dvora Enea Silvio zachycuje v satiře O trápení dvořanů (De curialium miseriis, 1444), nadřazenost říšského krále nad šlechtou zdůrazňuje ve spise O původu a autoritě římské říše (De ortu et auctoritate Romani imperii, 1446). Mladému králi Ladislavu Pohrobkovi píše Pojednání o vychování dítek (De institutione liberorum, 1450, česky 1906).

Ve Fridrichových službách humanista zůstane mnoho let. V roce 1445 prožívá náboženskou konverzi, alespoň to tak líčí ve svých vzpomínkách. Důvodem pro příklon k církvi a vstupu do církevní hierarchie je ale nejspíš jeho neomylný kariéristický instikt, který mu napovídá, že s konexemi, které má, nejsou vyhlídky na církevní prebendy vůbec špatné. Ani tentokrát se nemýlil. Papež Eugenius IV. ho v roce 1447 jmenuje biskupem nejprve v Terstu, pak si tuto pro něj neznámou diecézi Enea Silvio vymění za (téměř) rodnou Sienu. Významnou památkou jeho biskupství je dodnes cyklus Pinturicchiových fresek na motivy z Piccolominiho života, dochovaný v sienském dómu.

Od roku 1446 Enea Silvio pobývá ve Vídni jako sluha dvou pánů, neboť papež Eugenius IV. jej jmenuje také apoštolským sekretářem. Jeho vliv v královské kanceláři narůstá, v roce 1452 doprovází Fridricha na jeho korunovační cestě do Říma a tam se snaží zviditelnit jako expert na německé záležitosti. Pro nás je důležité, že v roce 1451 cestuje jako Fridrichův vyslanec na sněm českých stavů do Benešova (kam byl přesunut z Prahy, postižené morovou nákazou) a má možnost seznámit se s českým prostředím. V Jindřichově Hradci se setkává s husitským odpadlíkem mistrem Janem Papouškem, který ho zasvětí do husitské problematiky, dvakrát se zastaví v Táboře, jednou na nocleh a podruhé, aby disputoval s táborskými kněžími, a setká se i s mocnými Rožmberky na jejich sídle v Českém Krumlově. Na sněmu v Benešově ho zaujme zemský správce Jiří z Poděbrad, od kterého si slibuje uklidnění poměrů v rozbouřených Čechách.

Další laťkou, kterou si Enea Silvio usmyslel zdolat, je kardinálská hodnost. Kartou, kterou vynesl, bylo horlivé a výřečné verbování do války proti Turkům, kteří se v roce 1453 zmocnili Konstantinopole. Po dlouhém čekání a nejednom zklamání si může Silvio červený klobouk nasadit konečně v roce 1456, a to dokonce jako patron prestižního římského kostela Santa Sabina. Teprve nyní si může poněkud naplnit vlastní kapsu z různých prebend, ačkoli stále zaostává za většinou ostatních, velmi dobře zaopatřených kardinálů.

Významným mezníkem je rok 1458. Enea Silvio shrnuje sé poznatky o německé říši do několika významných děl, na kterých již dříve pracoval, ale teprve teď jim dává konečnou podobu: O Německu (De Germania), Dějiny panování císaře Fridricha III. (Historia Friderici III imperatoris, známá také jako Historia Australis) a O Evropě (De Europa). Někdy od července do srpna, zatímco se nachází v lázních ve Viterbu, píše Historii českou (Historia Bohemica). Zanedlouho ho čeká poslední strmý výstup. 6. srpna zemřel papež Kalist III., brzy po něm hlavní kandidát na papeže kardinál Capranica, a Enea Silvio se tím stal jedním z favoritů. Konkláve se nakonec rozhodlo pro něj: 19. srpna byl představen světu jako papež Pius II.

Piovo papežství nebylo dlouhé ani ničím výjímečné a církev za jeho působní nedoznala žádných změn. Hlavní Piovou starostí bylo zapsat se do historie jako vítěz nad Turky, a proto se většina jeho aktivit točila kolem přípravy křížového tažení. Vůči českým zemím postupoval tvrdě. V roce 1462 nevyhověl českému poselstvu a zrušil kompaktáta dohodnutá v roce 1436 s basilejským koncilem. Ve stejném kurzu pak pokračoval jeho nástupce Pavel II.

Jeho literární činnost neustává. Z mnoha textů jmenujme alespoň pojednání O Asii (De Asia, 1462 – společně s De Europa vytvoří svazek Cosmographia, jinak též Historia rerum ubique gestarum) a především nejrozsáhlejší Piccolominiho dílo vůbec, idealizovanou autobiografii O pamětihodných událostech mého života (Commentarii rerum memorabilium que temporibus suis contigerunt), v níž popisuje zejména období svého pontifikátu. Velkou pozornost vzbudil též jeho dopis tureckému sultánu Mohamedovi II. (česky List poselací k tureckému císaři, 1604), který však ve skutečnosti nebyl nikdy odeslán.

Po mnohých neúspěších se Piovi podařilo v roce 1462 dát dohromady jakous takous křižáckou armádu, která byla ochotná odplout bojovat s Turky. Válečnou slávu, poslední jeho sen, mu však již osud odepřel. V noci ze 14. na 15. srpna papež umírá v Anconě těsně před vyplutím. Nejtrvalejším pomníkem jeho papežství je tak renesanční přestavba rodného Corsignana, které se od těch dob po něm jmenuje Pienza a je skutečnou architektonickou perlou.

V literární historii Eneovi Silviovi Piccolominimu patří kromě famózního úspěchu románu O dvou milencích dva velké průkopnické činy. Jeho komedie Chrysis, ač je velmi primitivní a metricky nedokonalá, je prvním dochovaným pokusem (přinejmenším v Itálii, ale zřejmě v Evropě vůbec) vzkřísit římskou komedii podle Plautova a Terentiova vzoru.

Další Silviovou zásluhou je role, kterou sehrál jako „apoštol humanismu“ ve středoevropských zemích. Zejména jeho dopisy, které byly sbírány, opisovány a imitovány, ukázaly německému, českému a uherskému prostředí, v jakém literárním zpoždění žije vůči Itálii, a probudily hlad po nové italské humanistické kultuře.

Na závěr připomeňme ještě jeden symbolický detail: v složitých politických vztazích evropských zemí, rozdělených ekonomickými, mocenskými a náboženskými neshodami, Enea Silvio nikdy nezapochyboval o kulturní a ideové jednotě, která Evropu spojuje. Jako první v historii použil přídavné jméno „europeus“, evropský.

Bibliografie:
F. M. Bartoš, Eneáš Silvius. Jeho život a Česká kronika, Vydavatelství Volné myšlenky, Praha 1925.
L. Rotondi Secchi Tarugi (vyd.), Pio II e la cultura del suo tempo, Guerini ed Associati Milano 1991.
L. Totaro, Pio II nei suoi Commentarii, Pàtron, Bologna 1978.
C. Ugurgieri della Berardenga, Pio II Piccolomini, Olschki, Firenze 1973.
G. Paparelli, Enea Silvio Piccolomini, Longo, Ravenna 1987.