Přinášíme ukázku z dosud v češtině nedostupného největšího Piccolominiho díla O pamětihodných událostech mého života (Commentarii rerum memorabilium que temporibus suis contigerunt), které je jeho ideální autobiografií a komentářem k soudobým politickým událostem.

Vybrali jsme pasáž, která je obzvláště zajímavá pro českého čtenáře, Piovo vyprávění o přijetí českého poselstva na jaře roku 1462, prvního oficiálního poselstva českého utrakvistického krále Jiřího z Poděbrad k papeži. Úkolem poselstva bylo nastolit mír s katolickým papežem a dosáhnout znovu potvrzení kompaktát, dojednaných dříve s basilejským koncilem (kterého se mimochodem účastnil i Pius II., tehdy ještě jako sekretář vzdorpapeže Felixe V.). Kompaktáta byla v době panování Jiřího z Poděbrad základní listinou dovolující přijímání pod obojí a v minimální míře i respektující další tři artikuly. Sám Jiří se snažil, ne vždy s úspěchem, kompaktáta úzkostlivě dodržovat.

Členy poselstva byli králův kancléř a bývalý Piův kolega z císařské kanceláře Prokop z Rabštejna, katolík, a utrakvisté Zděněk Kostka, mistři Václav Vrbenský a Václav Koranda mladší, k nimž se po cestě ještě připojil posel císaře Fridricha III. Antoine Marini.

Celou epizodu podrobně popisuje záznam ve Starých letopisech českých, který nám dovoluje konfrontovat úhel pohledu papežova a úhel pohledu českých vyslanců. Jednání dopadlo pro Čechy velmi špatně a bylo počátkem otevřené roztržky s papežem. Pius, kterému bylo neovladatelné Česko trnem v oku, nejen že zcela odmítl platnost kompaktát, když si jako důvod vzal tvrzení, že prý kompaktáta byla poskytnuta jen soudobé generaci utrakvistů a že stejně nejsou v království dodržována. Kromě toho nepřijal ani Jiřího slib poslušnosti a dokonce jako svého legáta k němu poslal Fantina della Valle, dosavadního Jiřího prokurátora (tj. stálého vyslance) v Římě. Ve svém vyprávění papež sice tvrdí, že si ho vyžádali sami Češi, ale je pravděpodobnější, že pravým důvodem byla touha Jiřího provokovat a nechat jeho vlastního služebníka proti němu mluvit a tlumočit nepřátelské stanovisko.

Papežova provokace i Fantinovo vystupování před králem měly za následek, že Jiří si dovolil svého prokurátora a papežského legáta zavřít do vězení a domácí vězení nařídil i Prokopovi z Rabštejna. Když krále hněv přešel, nechal Fantina vypovědět do Německa a Prokopa povolal zpět do úřadu.

Všimněme si také nikoli bezvýznamného vyprávění o incidentu, který se přihodil v Sutri. Z celého líčení papež vychází jako pozorný hostitel a ochránce práva, zatímco Češi jako pomstychtiví a bezcharakterní ničemové.

Oním „jakýmsi“ Jakoubkem, „učitýlkem gramatiky“ není nikdo jiný než mistr Jakoubek ze Stříbra, jeden z nejvzdělanějších husitských teologů. Sám Pius, jako často ve svých spisech, zde mění svůj předchozí názor. V Historii české (kap. 35) totiž nabízí úplně jinou verzi vzniku přijímání pod obojí. Popisuje rozkol mezi utrakvisty a katolíky jako spor mezi Čechy a Němci a zlomyslně píše, že přijímání pod obojí je vlastně nikoli český, ale německý vynález. Přinesl jej do Prahy kacíř Petr z Drážďan, který na něj upozornil Jakoubka, „známého svou učeností jako výtečností mravů“. Pro širší publikum Piových pamětí, nezasvěceného do všech záhybů české otázky, by se zřejmě narážka na Petra z Drážďan minula účinkem, a proto se Pius rozhodl přiznat autorství Jakoubkovi, dělaje z něj ovšem jen hloupého gramatika, aby tak lépe vynikla nesmyslnost utrakvistické liturgie.

Kniha VII, kapitola 15
Poselstvo Čechů, jejich kacířství a šílené požadavky a Piova odpověď
Přibližně v této době přijeli do Říma vyslanci českého krále Jiřího v čele s Prokopem z Rabštejna a Zdeňkem Kostkou, kteří patřili k váženým pánům království. Prokop se s papežem dobře znal již z doby před jeho nástupem na papežský stolec a byl k němu poután obzvláštním přátelstvím. Zúčastnili se společně mnoha poselstev, když byli oba členy císařské rady. Proto Pius objal starého přítele s velkou radostí a věnoval mu neobyčejné dary. Kostka byl jedním z několika málo králových oblíbenců a jeho druhem v proradnosti. Prokop se nikdy neodchýlil od katolické víry. Doprovázeli je dva kněží obratného jazyka, velmi smělí obránci husitského šílenství.

Jakožto zástupcům katolického krále jim byly prokázány pocty a mohli promluvit na veřejném zasedání. Prokop tlumočil králův slib poslušnosti. Jeden z kněží zvučným hlasem a rychlou řečí požádal, aby úmluvy Čechů s basilejským koncilem, takzvaná kompaktáta, byla potvrzena autoritou apoštolského stolce: král že si to přeje, království to očekává a nebude-li to povoleno, nemůže být dosaženo smíru mezi Čechy. Obšírně promluvil o přijímání pod obojí způsobou a označil je za téměř posvátné a božské, jako by bez něj nebylo spásy.

Papež odvětil, že poslušnost krále laskavě přijímá a věří v její opravdovost a úplnost. Vyložil, jaké kdysi bylo české království, jak bohaté, kvetoucí a zbožné a jak později upadlo; jak zchátraly nádherné paláce, skvostné chrámy a rozlehlé kláštery a jak království dospělo k chudobě a bídě: způsobily to kacířské bludy a odvrat od římské církve. Někteří Čechové chtěli vědět víc, než je záhodno, zaváděli nevídaná učení a odňali kněžím světské statky, jako by služebníci Páně nesměli nic vlastnit. Tehdy byl zaveden článek, který nazývají O světském panování, jež, jak tvrdí, je kněžím zapovězeno. Prohlásili také, že slovo boží není ničím omezováno a všichni je mohou všude hlásat a že nelze trpět žádné zjevné hříchy ani tolerovat učení někoho, o němž by bylo známo, že se chytil do tenat smrtelného hříchu.

Tehdy také spatřil světlo světa článek o přijímání, jejž nazývají Pod obojí způsobou a jejž považují za nezbytný pro spásu. Nevymyslel ho Jan Hus ani Jeroným, upálení v Kostnici, ani žádný učenec, vynikající vykladač božského práva. Autorem tohoto bludu byl jakýsi Jakoubek, učitýlek gramatiky, který když četl u Jana: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě života“, pravil: „Cože? Kněží nás podvádějí, zavírají před námi bránu do ráje, když nám zapovídají krev. Chtějí dojít věčného života sami.“ Poslechli si jej nevzdělaní a ve své nevědomosti uvěřili, že nikdo nemůže být spasen, leda že by pil pod způsobou vína z kalicha. A z učení vytvořeného Jakoubkem byl vyvozen článek, který říká, že přijímání pod obojí způsobou je nezbytně nutné pro spásu, ovšem na Basilejském koncilu byl dokázán opak.

Papež také vyložil, jak byla kompaktáta týmž koncilem povolena, jaké podmínky byly sjednány mezi oběma stranami a jak Čechové stanovená pravidla nedodržovali. Přijímání pod obojí způsobou bylo povoleno pouze těm z Království českého a Markrabství moravského, kteří je již dříve praktikovali a sami je vyžadovali. Oni však podávali kalich i dětem a mnoho lidí nutili pít z kalicha proti jejich vůli. Kněží, jimž bylo uloženo pronášet určitá slova, když podávají lidu svátost pod obojí způsobou, pranic neposlechli. Čechové porušili úmluvy na tisíc způsobů. Je zbytečné odvolávat se dále na kompaktáta, která již pozbyla platnosti. Přece však by královy požadavky měly být projednány na poradě s kardinály. A tak bylo zasedání rozpuštěno.

Poté byli vyslanci častokrát povoláni k papeži a vyslechnuti v přítomnosti vybraných kardinálů, je-li možno nalézt způsob, jak by se české království vrátilo k jednotné církvi a přiblížilo se ostatním křesťanům. Prokop, poněvadž byl katolík, se nikdy nevzdálil od toho, co je důstojné. Ostatní však žádné důstojenství nemohlo přesvědčit. Tvrdili, že kdyby kompaktáta nebyla potvrzena, český národ by rozhodně nemohl dojít klidu. Proto bylo nezbytné na veřejně vznesené požadavky veřejně odpovědět.

Když byla svolána konsistoř, usedl papež na stolec a v řeči, kterou pronesl o kompaktátech, dokázal, že v mnoha zásadních otázkách pozbyla platnosti. Dále řekl, že s požadavky není možno souhlasit bez velkého nebezpečí. A konečně že král při své korunovaci přísahal římskému papeži poslušnost a dbá-li o svou duši, měl by se podrobit příkazům apoštolského stolce, jež jsou tyto: aby se už konečně vzdal přijímání pod obojí způsobou a podřídil se spolu s rodinou a všemi poddanými římské a obecné církvi. Neučiní-li to, jeho vláda nebude moci dále pokračovat. Papežova řeč obsahující tyto myšlenky byla zapsána mezi ostatní řeči. Poté co skončila, i zasedání konsistoře bylo u konce.

Když byli čeští vyslanci přijati v soukromí, poděkovali za odpověď a řekli, že ji věrně v Čechách vyřídí. Požádali, aby s nimi byl poslán někdo, kdo by byl přítomen, až budou podávat zprávu králi, a kdo by příkazy papeže vyložil obšírněji, bude-li to uznáno za vhodné, a přesvědčil krále, aby se příkazům apoštolského stolce podřídil. Na papežském dvoře byl jistý Fantino, výtečný znalec práva, původem z Dalmácie, který býval prokurátorem českého krále. Když o něj vyslanci požádali, papež usoudil, že by jim ho neměl odepřít: byl s nimi tedy poslán, aby seznámil nejen krále, ale i věrné pány v Čechách s tím, co bylo v Římě ujednáno, kdyby snad poslové něco vynechali.

Při téže soukromé audienci Kostka přednesl stížnost, že během cesty do Říma byl v Sutri jeden z členů jeho družiny, urozený muž, když kráčel po městě ozbrojen podle zvyklostí mečem, starostou zadržen, uvězněn a vystaven špatnému zacházení. Když se to papež dozvěděl, poslal do Sutri svého dvořana Antonína Saracénského, aby starostu v poutech ukázal Čechům, až tamtudy budou projíždět. A tak se stalo. Češi, dříve než zajatce propustili, jej zbili, čímž hanebně zneužili papežovy laskavosti; ačkoli Tivolan – ten starosta tam byl totiž poslán z Tivoli – netrpěl nezaslouženě.

Z latinského originálu přeložila Monika Navrátilová, komentoval Jiří Špička.
Překládáno z E. S. Piccolomini, I commentari, vyd. L. Totaro, Adelphi, Milano 1984, str. 1472-1480 (Bohemorum legatio, et eorum haereses, ac petitiones insanae, Piique responsus).
Srv. Staré letopisy české, vydali podle křižovnického rukopisu F. Šimek a M. Kaňák, SNKLHU, Praha 1959, str. 231–271. Latinský a český text kompaktát vydal F. Palacký, Archiv český, III, Praha 1844, str. 398–412, poté mnoho přetisků, např. Dějiny českého státu v dokumentech, vyd. Z. Veselý, Epocha, Praha 2003, str. 89–92 (jen česky).