Jonathan Safran Foer je velice mladý americký autor, který za svou románovou prvotinu získal cenu časopisu Guardian. To by o autorovi možná stačilo, kdyby celý román nenesl autobiografické prvky.

V roce 1999 se tehdy dvaadvacetiletý Foer vypravil na Ukrajinu pátrat po svých židovských kořenech a po ženě, která zachránila jeho dědečka a pomohla mu uprchnout do Ameriky. Je jasné, že Ukrajina nedávné minulosti musela pro mladého Američana nutně znamenat šok, kulturní propast jej musela děsit. Foer se však v románu popisování Ukrajiny z pohledu Američana chytře vyhnul, nechal popisovat sebe sama svým ukrajinským vrstevníkem, který anglicky mnoho neumí a vypomáhá si při psaní hledáním v tezauru. Díky tomu pochopitelně vzniká mnoho komických situací, které pomáhají odlehčit rozpaky všech hlavních protagonistů.

Foer do románu nezasahuje bezprostředně, ale pouze jako autor pasáží z historie jeho vlastní rodiny žijící v židovském štetlu od konce 18. století. Události jeho návštěvy na Ukrajině popisuje mladý Ukrajinec Alex z Oděsy. Třetí časovou rovinu tvoří tvůrčí proces psaní vlastního románu, kdy můžeme číst Alexovy postřehy k tomu, co napsal Jonathan, jeho připomínky i jeho rozčilování se nad zvraty děje, které Foer svým hrdinům – svým příbuzným – přichystal.

Časoprostor historických pasáží působí až magicky, některé pasáže jako by mladý autor opisoval z knížky židovských anekdot či povídek, ale v kontrastu k humorné linii líčí i strasti života a bolestného hledání sama sebe. Celé Naprosto osvětleno je o hledání sama sebe. Hledání kořenů a minulosti slouží jako pouhá zástěrka odhalení autorova pocitu nesounáležitosti s celým světem, ve kterém vyrostl. Právě proto se vydává do míst, kam doopravdy nepatří, aby našel klíč k tomu, kdo doopravdy je. Pozoruhodně působí, že Foer vštípil ten stejný myšlenkový rys všem aktivním postavám svojí knihy.

Alex ve svém dopise na straně 261 píše: „Ty jsi zbabělec pro též vysvětlení proč Brod je zbabělka a Jankl je zbabělec a Safran je zbabělec – všechny tvoje příbuzné jsou zbabělé! Vy jste zbabělci protože vy žijete ve světě který je „oddálený“, ačli já tě mohu citovat.“ To je naprosto přesné vystihnutí hlavní myšlenky celého románu. Autor nelichotivá slova sebemrskačsky vkládá do úst svého přítele z Východu, který je natolik jiný než on, že se nebojí skutečnost označit pravým jménem. Oddálení, které vkládá do myšlenek svých příbuzných, aby si ospravedlnil svoje chování, oddálení, které jej má propojit s jeho rodinou z dědečkovy strany, aby se již necítil tak osamělý jen se svou babičkou a matkou.

Paradox je, že v závěru se explicitně nedozvíme, zda Jonathan došel usmíření sám se sebou, ale díky jeho výletu našel sám sebe Alex i jeho dědeček, který před svým osudem utíkal déle než padesát let. Jonathan nalezne nějaké informace o své rodině, ale shodou náhod jich daleko více získá Alex, jehož postupné poznávání minulosti a děj, který Foer spřádá, v kontrastu s neutěšenou rodinnou situací přinutí dospět. Jonathan sice napíše svůj román, ale zda dojde usmíření i on, tolik jasné není.

Poněkud nepatřičně v knize vyznívají některé Foerovy příměry. V historických pasážích užívá, snad proto, aby děj oživil a přiblížil jej 21. století, zcela moderní přirovnání, která mohou při čtení dost rušit. Poněkud záporně se dá vnímat populistické téma – židovská problematika je stále zcela in, Foer se také jemně otírá o pocit kolektivní viny, což je dnes v americké kultuře módní a v podstatě předurčuje úspěch řemeslně dobře napsaného románu. Výběr tématu je tedy zcela vhodný pro Američany, ale Středoevropanovi se může zdát „americký“ až příliš.

Překlad Richarda Podaného je důmyslný. Jak jinak nazvat překlad ne-angličtiny? Na mysli tane pan Kaplan, který byl také z Ukrajiny, i když základ komiky nebo spíše tragikomiky Alexových textů není v záměnách slov zcela odlišných, ale slov s podobným výrazem, jen nevhodně použitých, tedy nepříliš šťastné používání slovníku. Proti Podaného práci se již ozvalo několik hlasů, ale pravda je, že překlad je velmi kreativní a každopádně kvalitní. Pochopitelně lze přeložit ne-anglické pasáže jiným způsobem, ale to, že jim Podaný „nechal čouhat angličtinu z bot“, není chyba a zvláště my jako slovanský národ bychom si bez větších potíží měli umět velmi věrně představit, jak vypadal originál.