Prvotina Naprosto osvětleno mladého autora Jonathana Safrana Foera (narozen 1977) sklidila ve Spojených státech před třemi lety ohromný úspěch. Kritika ji označila za první velký americký židovský román 21. století, nadšení čtenáři zavalili dopisy již redakci prestižního časopisu New Yorker, v němž vyšly první, signální úryvky.

Do té doby bylo spisovatelovo jméno téměř neznámé - po studiu filozofie na Princeton University sice publikoval několik povídek v tisku, nicméně procházel řadou zaměstnání a - jak později přiznal - nebyl zrovna šťastný. Zásadní zlom přišel koncem 90. let, kdy z Prahy vyráží na Ukrajinu, aby na základě jediné fotografie našel ženu, která podle babičky zachránila dědečkovi za druhé světové války život. Výsledkem pětidenní cesty měla být literatura faktu, avšak příběh brzy začal žít vlastním životem a po dvou a půl roce usilovné práce a řady odmítnutí ze strany agentů i nakladatelů se na amerických knižních pultech objevilo beletristické dílo. Pokud bychom chtěli nastínit hlavní témata, uděláme nejlépe, převezmeme-li jejich výčet z recenze uznávané literátky Francine Proseové: důležitost mýtů a jmen, křehkost paměti, nutnost vzpomínat, povaha lásky, cena přátelství, úskalí tajemství a odkaz holokaustu. Očividně tedy témata věčná, která nutně potřebují originální uchopení, jehož se jim naštěstí dostalo měrou vrchovatou.

Celou prózou se totiž umně prolíná nejen přítomnost s minulostí, ale též dva vypravěči: tím prvním je naivní americký turista, jehož s autorem pojí jak jméno, tak například fakt, že babička obou utíkala za holokaustu pěšky Evropou, druhým pak jeho ukrajinský průvodce Alexandr, na první pohled pochodující ztělesnění snad všech možných nelichotivých stereotypů.

V rovině současné hraje Jonathan roli mnohdy až zaskočeného cizince, kterého uvádějí do rozpaků jevy typu nízká kvalita ubytování v hotelích či neexistence vegetariánské kuchyně a jenž svého původního cíle pochopitelně nedosáhne; ve snaze o znovuobjevení minulosti však sepíše imaginární dějiny štetlu svých předků, které posléze zasílá Sašovi v dopisech.

A právě ze Sašových úst se nám dostane barvitého líčení nejen společné cesty obou hrdinů, ale nakonec též vlastní rodinné historie, jež se mu osvětlí způsobem, jaký si určitě nikdy nepřál - plameny z hořící synagogy, do které napřed nacisté roku 1942 vehnali všechny místní Židy.

Alexandrův vývoj si zaslouží pozornost i z jiných důvodů. Záhy nám totiž prozradí, že nechodí do „proslulých nočních klubů“ a není „pohlavní“ tak, jak se zpočátku chlubil, a jeho „ultimátní touhou“ vlastně není přesídlení do Ameriky: stále víc a víc ho přitahuje dědečkova tajuplná minulost. Ostatně pokud lze označit nějaký výjev za emocionálně nejpůsobivější, tak moment, kdy je dědeček postaven před obdobnou volbu jako Sophie Williama Styrona a jako ona se nikdy nedokáže zbavit pocitu viny. Jak však Saša píše Jonathanovi, „zlý osoba je takový, kdo netruchluje své zlé činy“ - a do této kategorie (ani pod nálepku ukrajinského antisemity) dědeček rozhodně nepatří. A stejným způsobem se stereotypům vymykají i Sašovy pokusy o angličtinu: v žádném případě nevyznívá jako zloduch z bondovky, nýbrž jako citlivý mladík zápasící o adekvátní výraz, třebaže je občas nechtěně komický (zde je třeba vyzdvihnout důvtipný český překlad Richarda Podaného).

Ve srovnání s Alexandrem se Jonathan jako postava jeví mnohem plošeji - a byť by jeho vyprávění o Trachimbrodu plynulo až magicky hladce, nelze si nepovšimnout, že se příliš nechal inspirovat povídkami Isaaka Bashevise Singera. I v Jonathanově štetlu je jen krůček od sexu k učeným náboženským disputacím, z nichž některé se vyznačují značnou moudrostí i ironií zároveň (viz pojednání nazvané „Prachu: člověk jsi a v člověka se obrátíš“), nemálo hlavně erotických pasáží je však pouze samoúčelně groteskně-bizarních, čehož se výše zmíněný mistr jidiš jakživ nedopustil. Ke zbytečným ornamentům bohudík nepatří Jonathanova až kabalisticky laděná „osvětlující“ scéna, v níž milující se páry Trachimbrodských vysílají do kosmu zářivou energii, což nás vrací zpět k nezvyklému titulu románu.

Již v Bibli znamená světlo poznání a právě jím se spolu s bolestí našim protagonistům nelehké putování bohatě odmění. Jejich dva hlasy, zjednodušeně řečeno Jonathanův folklorní a Alexův realistický, se osvětlují navzájem a oba se pak pokoušejí osvětlit jak minulost nenávratně ztracenou, tak minulost temnou, na niž by raději všichni zapomněli. Jak píše Saša Jonathanovi, když četl fragment jeho prózy dál, „všechno se stalo osvětleným“. A obdobné ambice má celá kniha, jež nás úpěnlivě žádá, abychom zase uvěřili síle slova. Sluší se dodat, že před rokem se podle knihy natáčel v Česku film s Elijahem Woodem v hlavní roli. Jak dokázali kouzelníci stříbrného plátna nahradit klíčovou roli psaného a čteného textu, uvidí první diváci v USA v půlce září.